Mami, tati, jsem queer. Obavy rodičů jsou přirozené, říká LGBTQ+ terapeut Adam Gabriel Šimek
Je přirozené prožívat obavy, když se nám naše dítě svěří, že je transgender, nebinární nebo jiné než heterosexuální orientace, říká LGBTQ+ terapeut Adam Gabriel Šimek. Když ale jako rodiče budeme mít dost informací, zvládneme to všichni. Většinou totiž potřebujeme jen čas.
Jak se liší práce LGBTQ+ terapeuta od jiných terapeutů?
Primárně v tom, že ke mně s důvěrou chodí lidé, kteří se do LGBTQ+ komunity zařazují. Nese to v sobě specifi kum bytostně souznít s tímto tématem, rozumět mu a uvědomovat si například, jakým způsobem se historicky vyvíjel pohled na lesby, gaye a transgender lidi. Třeba to, že homosexualita byla vyřazena ze seznamu duševních poruch až v roce 1990 a genderový nesoulad teprve předminulý rok. Jde tedy vlastně o to, abych měl jako terapeut nejen empatický, ale taky informovaný úhel pohledu, bez kterého bych mohl opomíjet nebo podceňovat zkušenost svých klientů a klientek.
Co například?
Když jste členem minority, na vaše zkušenosti vám různě nasedá menšinový stres. Objevují se specifika v navazování vztahů, máte zkušenost s coming outy, což je něco, co heterosexuální cis lidé nikdy dělat nemusí. Zvažujete, kdy a komu sdělit informaci o své genderové identitě a/nebo sexuální a vztahové orientaci, můžete zažívat obavy, zda se nestanete terčem posměchu, nepřijetí, nebo dokonce nepřijdete o zaměstnání. Pokud se bavíme například o trans* (transgender a nebinárních) lidech, někteří terapeuti nejsou připraveni respektovat jejich preferované oslovení. Neumějí s nimi mluvit genderově správně, nebo dokonce takové oslovení odmítají a snaží se o konverzní terapii. Podobně některé terapeutky přistupují i k lesbám nebo gayům a apelují na ně, aby našli své mužství nebo posílily svou ženskou stránku. Tvrdí, že když se do takové role dostatečně vžijí, zvládnou to „zlomit“. Bohužel tím často zlomí jen sebe a své duševní zdraví. Můj pohled jako LGBTQ+ terapeuta je naopak absolutně afi rmativní a nepatologizující.
Co si pod tím máme představit?
Znamená to, že být lesbou, gayem, bisexuálním, pansexuálním, nebo trans* člověkem vnímám jako přirozenou součást lidské zkušenosti, nikoli jako chybu nebo odchylku. Je to jednoduše jedna z variant toho, jak můžeme prožívat své lidství. Navíc je to i přínosné, protože když to společnost nedémonizuje, obohacuje se o rozmanitost.
Mluvil jste o nalézání vlastního mužství nebo ženství. Co to vlastně mužství a ženství je?
To je strašně těžká otázka, protože nám do zdánlivě jasné defi nice těchto pojmů výrazně vstupují stereotypy, tedy nějaká naše kulturní, dobová představa o tom, jak vypadá a chová se muž a jak vypadá a chová se žena. Jenže my všichni se pohybujeme na nějaké škále, už jenom například v oblékání. Ženám je v tomto směru dovoleno mnohem víc. Žena v kalhotách v nikom nevzbudí negativní reakci, ale muži překračující stereotypy v oblékání neustále poslouchají hejty. Takže nevím, jestli na vaši otázku vlastně dokážu odpovědět.
Tak já to zkusím jinak, co znamená cítit se jako muž nebo jako žena? Je možné to definovat?
Nemyslím si. Každý člověk tento pocit vnímá po svém a jenom předpokládáme, že všichni ostatní to vnímají stejně a že je to nějakým způsobem normalizované. Ale skutečnost je taková, že například na školeních o práci s trans* lidmi, kterým se věnuji, zjišťujeme, že ve skupině dvanácti lidí, kteří jsou primárně cis (lidé, jejichž genderová identita je v souladu s pohlavím, které mají od narození), se i navzdory tomu na krajních pólech škály maskulinita–femininita pohybuje minimum z nich. Sami sebe řadí do různých poměrů, ve smyslu: Necítím se stoprocentně žensky, ale třeba jen na osmdesát procent. Je nesmírně zajímavé pozorovat, jak si na té škále dokáže každý najít své místo, které je výsledkem toho, jak se já niterně vnímám, jak se vnímám v porovnání s ostatními, a také toho, jak se ostatní vztahují ke mně. Je to dost velký milník v pohledu na genderovou identitu.
Adam Gabriel Šimek
Queer terapeut a lektor. Pracoval v sociálních službách a vyučoval na katedře psychosociálních věd a etiky Husitské teologické fakulty UK. Působí v NÚDZ jako odborný pracovník projektu trans specifické zdravotní péče, Trans E-health. Absolvoval terapeutický výcvik a kurz krizové intervence. Nyní je ve výcviku Somatic Experiencing, což je mezinárodně uznávaná metoda zaměřená na zpracování traumatu prostřednictvím těla.
Proč je pro nás genderová identita tak důležitá, ať už pro nás jako jednotlivce, tak pro společnost?
Jedním z důvodů je, že náš mozek se snaží všechny informace kategorizovat, aby se nezbláznil, zjednodušil si rozpoznávání reality a nemusel při pohledu na každou osobu řešit, kdo je kdo. Protože, velmi zjednodušeně, pokud například půjdete jako žena sama v noci, budete se cítit jinak, když za vámi půjde jiná žena, a jinak, když za vámi půjde muž. To je důvod, proč genderovou identitu potřebujeme škatulkovat, pomáhá nám to orientovat se ve světě, ale i tak jsme stále u exprese, protože genderová identita je primárně vnitřní pocit.
Dalo by se tedy říct, že zatímco subjektivně ji vnímáme vnitřně, celospolečensky spíš vnějškově?
Ono to vlastně všechno běží tak nějak bez povšimnutí, dokud je v souladu tělo s myslí. V momentě, kdy tomu tak není, přichází člověk najednou do situace, v níž si potřebuje ujasnit, jaká jeho*její genderová identita vlastně je. A také to, s jakou identitou si nakonec dovolí vyjít ven do společnosti.
Co se, ze zkušeností z vaší terapeutické praxe, v člověku děje právě v tom momentě, kdy je tělo s myslí v nesouladu?
To, co zmiňují moje klientky a klienti, se dá zobecnit do několika milníků. Nejdříve si zpravidla uvědomují, že se pravděpodobně prožívají jinak než ostatní. Na začátku pro to třeba ani nemusí mít jasné pojmenování, a teprve když narazí na příběhy ostatních nebo na informace, kde se dočtou, že tohle může mít pojem, může v nich proběhnout vnitřní coming out.
V kolika letech se to zhruba děje?
Podle nejnovějších dat je to v kontextu České republiky průměrně mezi třináctým a patnáctým rokem života. Tehdy většinou nastává vnitřní coming out, kdy si člověk uvědomí: „Aha, já jsem asi trans*.“ Pak probíhá období, kdy se to snaží zpracovat, často může nastat i fáze nějakého vyjednávání, kdy se třeba snaží být víc kluk nebo víc holka, aby to ještě nějak zlomili a nešli do tranzice. Protože tranzice je něco, co vám obrátí život vzhůru nohama, a lidé se jí spíš bojí. Respektive bojí se toho, co jim tranzice přinese do života. Že přijdou o přátele, o rodinu, o práci, o bydlení, o vztah, že je už nikdo nebude chtít, že je společnost bude napadat, verbálně i fyzicky. To všechno jsou obrovské otázky, které si v sobě každý trans* člověk vyjednává a zjišťuje, nakolik míra jeho tělesné dysforie převáží nad strachem z následků a z okolí.
Jak je to pak s vnějším coming outem směrem k okolí?
Statisticky probíhá u trans mužů průměrně kolem šestnáctého roku života, u trans* žen pak až v jednadvaceti dvaadvaceti letech. Nesmírně zajímavé ale je, že podle výzkumu Czechsex, který teď na konci května zveřejnil Národní ústav duševního zdraví, je v české populaci 0,4 % transgender, nebinárních nebo genderově rozmanitých lidí. Což je v přepočtu asi 42 tisíc lidí. Máme ovšem evidováno, že ve zdravotnických systémech a v aktuální péči je v současné době asi tři a půl tisíce takových lidí a úřední tranzicí za posledních deset let prošlo asi tisíc tři sta lidí. Jenže jich má být podle průzkumu téměř desetkrát tolik.
Kde jsou tedy ti zbylí lidé?
Jsou to lidé, kteří si třeba ještě nedovolili jít do tranzice nebo do ní nepůjdou nikdy. Nebo se pohybují někde v nebinárním spektru, kde nutně nemusejí vyhledat medicínské služby, protože zvládají plynout třeba skrze expresi, tedy vyjádření díky oblečení.
Když se bavíme o nebinárních lidech, většina z nás asi dokáže pochopit, že se někdo cítí jako muž nebo jako žena, protože s tím máme osobní zkušenost. Dokážete ale vysvětlit, jak se cítí někdo, kdo se necítí ani jako muž, ani jako žena?
Já osobně tu zkušenost nemám, takže vám to s jistotou popsat nemůžu, ale v mé praxi terapeuta od nebinárních lidí zaznívá, že jim nedává koncept pohlaví smysl, že ho vlastně vůbec nechápou a nevědí, co to znamená cítit se jako muž nebo jako žena, protože je za tím strašné množství stereotypů, které jim právě nedávají smysl.
Jak moc relevantní je společenský strach z toho, že hledání vlastní genderové identity nebo sexuální orientace je jakási módní vlna?
Může to tak vypadat, protože je pravda, že se to určitě mediálně víc řeší. Jenže lesby, gayové, bisexuální, nebo trans* lidé tu byli vždy, jen se o tom nemluvilo. Vidíme to i na statistikách, jak se vyvíjely počty lidí s jinou než heterosexuální orientací. V sedmdesátých letech to bylo ofi ciálně minimum lidí, pak přišel Stonewall a začalo se o neheterosexualitě mluvit mnohem víc, v osmdesátých letech toto téma vynesla na povrch vlna AIDS, kdy se lidé báli, že se nákaza virem HIV plošně rozšíří hlavně mezi mladými, kteří takové chování budou napodobovat, ale to je úplně chybný narativ. To, co se děje teď, je skutečnost, že mnohem více lidí se může ztotožnit se svou zkušeností, protože k tomu mají dostupné informace, a mohou tak mnohem snadněji přijít na to, co vlastně prožívají. To ale neznamená, že křivka bude růst donekonečna, až budeme všichni LGBTQ+. Ta křivka šla postupně nahoru i před těmi desítkami let, protože lidé najednou mohli být ve své identitě svobodnější a otevřenější, ale od té doby se zastavila na nějakých sedmi procentech a dál už poběží bez výraznějšího nárůstu. To stejné se děje i u trans* identity. Informace nebyly, pak se postupně dostaly do populace, přišlo o trošku lepší společenské přijetí trans* lidí, které pořád není valné, ale je rozhodně lepší než to mlčení předtím. Takže ta křivka jde nahoru, ale zase se ustálí.
Pokud za námi naše dítě přijde někdy kolem rané dospělosti s tím, že je queer, jak bychom měli ideálně reagovat, abychom si nezavřeli dveře k nějakému vzájemnému vztahu nebo důvěře, ale s tím, že současně asi prožíváme nějaké překvapení, nebo dokonce šok?
Myslím si, že bychom se jako celá společnost měli vzdělávat v LGBTQ+ tématu, aby ten šok nepřišel a aby to pro rodiče dospívajících byla v podstatě jen informace jako každá jiná. Rodiče se totiž většinou děsí právě proto, že nemají dostatek informací, a také proto, že všichni víme, že postavení queer lidí není v Česku úplně nejlepší. O tom svědčí i to, že vláda opět nepřijala manželství pro všechny. A co by takoví rodiče měli udělat? Říct svému dítěti, že ho milují, ať už je to jakkoli, a že jsou rádi, že s tím za nimi přišlo, protože to je opravdu velký projev důvěry a určitě je za ním spousta dlouhých hodin, kdy potomek přemýšlel, jak jim to řekne, kdy jim to řekne a jaká může nastat reakce. To, co takové dítě v danou chvíli potřebuje, je přijetí. Klidně jen větou: „Díky, že mi to říkáš.“
A jak to tedy máme zpracovat v sobě jako rodiče, aby nás to netrápilo?
Pokud je to pro vás nějakým způsobem náročné, můžete jít například na jednorázovou konzultaci, zorientovat se v tom tématu, něco relevantního si přečíst. Můžete také říct, že vás to rozhodilo, ale že to nic nemění na vašem vztahu, být transparentní a hlavně si dát načas. Rodiče trans* dětí si často myslí, že všechno bude strašně rychlé a do roka hotovo, ale tak to vůbec není. Operace přicházejí v úvahu až po dosažení dospělosti, do té doby ne. Jsou velmi dlouhé čekací doby u sexuologů, trans* lidé musí projít diagnostickým kolečkem u řady odborníků, takže se reálně bavíme třeba o roce a půl, kdy trvá, než se člověk vůbec dostane k zahájení hormonální terapie. A to je dost dlouhá doba na to, abychom se o tom jako rodina bavili. Abychom jako rodiče sledovali, jaké dopady má na psychickou pohodu a spokojenost našeho dítěte například to, že ho oslovujeme rodem, ve kterém chce být oslovováno, a že může mít oblečení a účes, který si přeje.
Co když ani tak není v pohodě?
Stát se to může, ale není to běžné. Lidí, kteří zjistí, že udělali chybné rozhodnutí, a jdou do detranzice, jsou zhruba jen dvě procenta. Někdy si rodiče myslí, že když budou svoje dítě podporovat v identitě, o které jim sděluje, že se v ní cítí být, tak ho v tom utvrdí, ale tak to vůbec není. Naopak tím otevírají prostor pro možnost být sám sebou, pro možnost vyzkoušet si, jak mu skutečně je v té genderové roli, když ho okolí opravdu začne brát jako muže nebo jako ženu, jestli je mu to příjemné. To je vůbec ta nejlepší prevence detranzice, protože když dospívající nebude mít prostor a podporu svých nejbližších, může se stát, že až mu bude osmnáct, bude chtít všechno strašně rychle dohnat, a nebude mít prostor a čas to, co potřebuje, dostatečně prozkoumat a prožít.
Když se nebudeme bavit o trans* dospívajících, ale o dospívajících s jinou než heterosexuální orientací, je to přijetí rodičů jednodušší?
Záleží samozřejmě na tom, v jaké žijete rodině, ale obecně asi ano. Nicméně je to o tom stejném - přijmout, podporovat a nedělat kolem toho drama. Právě rodiče by často potřebovali vlastní terapeutickou podporu, pár konzultací, aby se v tématu zorientovali. Osobně mám zkušenost, že za mnou přišli rodiče s trans* dospívajícím, ale v terapii u mě zůstali rodiče, protože „dítě“ to mělo úplně jasné – prostě jsem trans*, dovol mi to a nech mě se oblékat takhle. Rodiče si během prvních dvou konzultací ujasnili, že nikde neudělali chybu, protože výchovou ze svého dítěte opravdu neuděláte trans* člověka, lesbu ani gaye, ale pak zjistili, že jim to vlastně otevřelo dveře k jejich vlastnímu rozvoji. Že díky tomu přišli na to, že oni si vlastně často nedovolí být autentičtí a že to dítě jim k tomu ukazuje cestu. A není to první taková zkušenost, kterou ze své praxe mám.
Pokud si chceme najít informace, kde je máme hledat, aby byly relevantní?
Na webu transparent.cz najdete brožury, kde je toto téma popsané srozumitelně a přehledně. Do budoucna by mohla vzniknout také informační základna v rámci Národního ústavu duševního zdraví, což by bylo skvělé. Já osobně se snažím jednoduchou formou vysvětlovat a odpovídat na otázky na svém instagramovém účtu. Ale že by byly někde komplexní, ucelené informace, to se bohužel zatím říct nedá. Spíš se ve veřejném prostoru setkávám s dezinformacemi. Například politici transgender téma zdatně zneužívají, aby odklonili pozornost od věcí, které by měli řešit akutněji.
Na druhou stranu Ústavní soud letos v květnu zrušil podmínku nucených kastrací v případě úřední změny pohlaví. Co to znamená v praxi?
Dosud to bylo tak, že trans* muži museli podstupovat odnětí dělohy a vaječníků, trans* ženy pak odnětí varlat. Je přitom potřeba říct, že úpravu zevního genitálu zákon nijak nedefinoval, podmínkou bylo skutečně jen znemožnění reprodukce, což už nebude. I tak ji ale pravděpodobně řada trans* lidí bude podstupovat dál, ale bude to jejich svobodné rozhodnutí.
Proč?
Protože jsou například trans* muži, kteří by nechtěli žít s vědomím, že mají dělohu a vaječníky, ačkoli nejsou vidět. Zároveň je ale řada lidí, kteří sterilizaci podstoupili jen proto, že k tomu byli nuceni kvůli písmenku v občance. I v případě trans*lidí jde o spektrum vlastní identity, zkrátka co člověk, to postoj.
Znamená to tedy, že kdokoli bude moct podstoupit úřední změnu pohlaví bez jakýchkoli podmínek?
Tak to nebude. Sice ještě přesně nevíme, jak to bude nastaveno, ale už teď je jasné, že se můžeme připravit na politická jednání, která kolem toho budou probíhat a která rozhodně nebudou jednoduchá. Je velmi pravděpodobné, že to nebude hezké a že uslyšíme spoustu hejtů a opravdu zraňujících vyjádření i od našich politiků a političek. Ve hře je například varianta sebeprohlášení, tedy že vám úředně změní pohlaví na základě vašeho prohlášení, jak to již funguje například v Německu a čtrnácti dalších evropských zemích, ale upřímně si myslím, že to v Česku není průchozí varianta. Tak daleko pravděpodobně ještě nejsme. Spíš to bude navázáno na potvrzení od odborníků, podobně jako je tomu teď, jen zmizí podmínka sterilizace.
Co by podle vás pomohlo lepšímu pochopení a přijetí LGBTQ+ lidí v české společnosti?
Větší informovanost a viditelnost. Aby se polovina leseb a gayů nemusela bát držet na ulici za ruku, jak vyšlo teď ve studii Evropské komise. Aby se tu queer lidé cítili bezpečněji, čemuž pomáhá na jedné straně vzdělávání, na straně druhé mediální prezentace. Způsob, jakým novináři o tom tématu píší, jestli bulvárně a souzní s nějakou vlnou nenávisti, anebo hledají pochopení a jde jim o zprostředkování informací. Myslím, že si média málo uvědomují, jak výrazně v tomto ohledu ovlivňují životy lidí. Nenávist, byť proti jedné skupině lidí, je něco, co sžírá celou společnost a přelévá se do posuzování kohokoli dalšího. Všem by nám výrazně pomohlo, kdybychom byli míň hodnotící k lidem kolem sebe.
