Špinar, Vojtko, Štípková a další: Jak se žije queer lidem v Česku?
Záleží na tom, s kým se srovnáváme. Pokud s Maďarskem, Polskem nebo Ruskem, žije se u nás LGBTQ+ lidem dobře. Pokud s Velkou Británií, Německem nebo Francií, už to taková sláva není. Queer lidé u nás mají stejné povinnosti jako všichni ostatní, ale stále ještě odlišná práva. S čím se lesby, gayové, nebinární nebo transgender lidé setkávají prakticky na denní bázi?
Marie Štípková, herečka
Mám-li odpovědět na otázku, jak se žije queer člověku v České republice, musím prvotně vycházet z vlastní zkušenosti. A ta je veskrze dobrá. Otevřeně žiju s partnerkou už pět let a společně vychováváme dvouletého syna. Naše okolí nás přijímá naprosto bez předsudků. Díky nově schválenému zákonu si navíc budu moct v dohledné době syna osvojit, a být tedy jeho matkou i před zákonem. Se všemi právy i povinnostmi. Jsem divadelní a filmová herečka, tedy mediálně známá osobnost, moje orientace je tudíž víceméně veřejná.
Přesto jsem se osobně nikdy nesetkala s žádným útokem ani omezením třeba v rámci práce. To, co píšu, může vypadat téměř idylicky. Proč mi tedy tak dlouho trvalo, než jsem se vyoutovala, když je to tady tak „queer friendly“? Protože to tak „friendly“ nebylo vždycky. A všude. Česká republika prošla během posledních dvaceti let obrovskými změnami, co se týče vnímání queer témat a lidí. A stále prochází. V roce 2006 bylo schváleno registrované partnerství, které umožňovalo stejnopohlavním párům vstoupit do zákonného svazku a získat právo na informace o zdravotním stavu svého partnera. Žádná další práva alespoň připomínající práva lidí vstupujících do manželství tím registrovaní partneři nezískávali. V tom samém roce jsem z malého města na severu Moravy odjela studovat vysokou uměleckou školu do Prahy. Můj coming out se odehrál o čtyři roky později za poměrně bizarních okolností. V posledním ročníku jsem chodila s mediálně sledovanou osobou a naši si to přečetli v novinách. Nestihla jsem jim to říct. Nikdy jsem se nesetkala s žádným útokem.
Alespoň s žádným přímým, s těmi podprahovými je to složitější. Většina strachů a bloků otevřeně žít to, kým jsem, byla zejména v mojí hlavě, ale spousta z nich vycházela z názorů, které nám většinová společnost podsouvá v drobných poznámkách naznačujících, že být gay nebo queer je cosi pejorativního. Vyrůstala jsem ve světě, kde slovo „buzna“ bylo jednou z nejhorších nadávek. Kde má „holka vypadat prostě jako holka a jako holka se chovat“. Teď už téměř dvacet let žiju v Praze a pohybuju se zejména v kulturním prostředí, které bylo k jakékoli jinakosti vždy otevřenější. Myslím, že tohle všechno přispělo k tomu, že jsem se přijala taková, jaká jsem. A jsem vděčná za to, že svůj život můžu otevřeně žít. Píše se rok 2024, od registrovaného partnerství jsme se posunuli k partnerství a byla nám přidána některá práva. Některá. Není to výhra. Ale je to krok k rovnoprávnosti. Věci se posouvají správným směrem. To je důležité. Taky je důležité se těch změn nebát. Nebát se nás. Ano, jsme queer, ale jsme především lidé. Stejní jako vy.
Daniela Špinar, režisérka
Queer komunita je stále hodně stigmatizovaná. Pro většinovou společnost jsme ti divní, nezodpovědní, vychýlení, výstřední. Nezapadáme do normy. Potýkáme se s nepochopením, šikanou, předsudky a vše je podepřeno přehnaným sexualizováním. Vše vychází ze strachu z jinakosti, strachu z toho, že ohrožujeme zdravý rozum, „přirozenost“ a „veřejný pořádek“ . U trans lidí je to ještě zesíleno, protože náš stav je pro lidi, kteří si něčím takovým neprocházejí, jen těžko pochopitelný. Pokud bych měla být osobní, pak bych chtěla mluvit především o klišé, která se točí kolem trans žen. Ty jsou společností degradovány na děvky, sexuální objekty, osoby žijící na okraji. Něco špinavého, zakázaného, proto však tak dráždivého.
Není divu, v historii byly trans ženy často nuceny přijmout tento divoký a nebezpečný způsob života, protože je nikdo nezaměstnal. A tak si vydělávaly na živobytí a svou přeměnu tím, že uspokojovaly tajné fantazie mužů. A mediální obraz tomu také moc nepomohl. Ve fi lmech, seriálech i v médiích byly trans ženy většinou vykreslovány jako zvrácené podsvětní bytosti, zvrhlé sexuální pracovnice, vrazi, oběti násilných činů, v lepším případě blázni atp. Hodně se to za poslední roky zlepšuje, ale ještě stále je na čem pracovat. Pro trans ženu samotnou je nesmírně náročné nepodlehnout psychicky tomu, jak se k vám muži chovají, že jste pro ně jen jednorázové fyzické povyražení.
Zažívám to na vlastní kůži: Jsem neustále pod online palbou zvědavců, co touží po zážitku se mnou, komunikují se mnou nepokrytě jako se sexuální pracovnicí, slibují si ode mě nějaký svůj privátní porno zážitek a vůbec mě nevnímají jako člověka. Jsem pro ně fetiš. A přitom se za to stydí, tají to a nepřipadá pro ně vůbec v úvahu, že by mě třeba předtím pozvali aspoň na kafe. Je těžké nastavit si v takovém případě určité mechanismy, nastolit pevná pravidla a udržet si tak vlastní hodnotu. Bude nám ještě dlouho trvat, než se muži přestanou za takové věci stydět a trans žena si bude moct připadat ve společnosti jako lidská bytost.
Tobiáš Frýdl, student FAMU
Jsem praktikující křesťan, tatínek je farář a maminka kazatelka, oba v Církvi československé husitské. U nás doma se víra nikdy do rozporu s menšinovou orientací nedostávala, takže tam v podstatě nebylo v tomto směru co řešit, projít si coming outem na mě jako na křesťana tedy naštěstí takový vliv nemělo. Pro lidi, kteří však v Česku žijí v konzervativnějším prostředí nebo snad chodí do kostela, kde slyší, že queer lidé jsou zvrácení či jakkoli ohavní, pak může být coming out (vnitřní i vnější) obrovský problém.
Pro každého je hledání vlastní orientace v něčem těžké, ale pokud je člověku současně předhazováno „věčné zatracení či peklo“, nelze se divit, že důsledky pak mohou být fatální. Nedivím se mladým lidem, že k církvím cítí nedůvěru a že se jim vyhýbají. Kdybych se v jedné nenarodil, nejspíš bych sám do žádné také nevstoupil. Vyjádření církevních představitelů jsou často nehorázná, ale stejně bolestné může být i mlčení k nespravedlnosti (nejen) vůči LGBTQ+ lidem.
Také proto jsem vytvořil projekt Víra v barvách duhy, abych lidem zprostředkoval odlišný pohled lidí v různých postaveních a funkcích napříč církvemi na LGBTQ+ témata. Abych ukázal, že v církvích v České republice jsou faráři a farářky, kterým jejich víra nebrání ve vstřícném, laskavém a chápajícím postoji k lidem odlišných vztahových orientací, a abych dal najevo, že homofobii není možné tak snadno skrýt za vlastní víru.
Petra Naskosová, advokátka
No často nic moc, musím říct. Asi to není ta správná nebo očekávaná odpověď na otázku, jak se mi jako LGBT+ ženě žije v České republice. Možná je to mojí prací, možná nerovným právním postavením LGBT+ lidí, možná mikroagresí, kterou často ve veřejném prostoru pociťuji. Zastupuji oběti předsudečných trestných činů, oběti zvlášť závažných zločinů. Spolu s organizací In IUSTITIA pomáháme obětem válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Denně vidím, kam vedou předsudky, jakou mají povahu, jak ničí život obětem. Denně vidím, jak je normalizované nejen verbální násilí vůči LGBT+ lidem a dalším obětem, ale i násilí fyzické. Jsem dcerou válečného uprchlíka. Jako sedmiletého chlapce jej tato země přijala a dala mu domov. Jeho příběh determinoval moji životní dráhu a můj životní příběh i s několika odbočkami a zastávkami. Jsem vnučka právničky, která neustoupila před nikým a ničím. Jsem dcera ženy, která pro svůj původ právnickou fakultu studovat nemohla. Osud mi namíchal lidskoprávní koktejl, který mě pohání v mé práci. Nutí mě nemlčet, když politici a političky slibují, a své sliby neplní. Nutí mě nemlčet, když je nám říkáno, jaký právní institut nám má stačit. Nutí mě nemlčet, když lidé útočí na jiné. Chci, aby se děti nemusely bát být tím, kým jsou. Aby se nemusely schovávat či se stydět za svou odlišnost. A proto v tom lidskoprávním boji nepřestávám.
Dodo, studující
Mně se jakožto nebinárnímu člověku v Česku žije dobře. Přijde mi totiž, že jsem dílem mělo štěstí na lidi kolem sebe, zejména na rodinu a nejbližší okolí, a dílem asi mám vybudovanou docela dobrou odolnost vůči hejtrům, takže si nehezké komentáře na internetu málokdy beru k srdci. Ono jich také moc nebývá. Obecně mám totiž výhodu, že asi díky úžasnému zázemí v mém bezprostředním okolí mám hodně emoční kapacity na to, s lidmi slušně, v klidu a s respektem diskutovat. Tudíž rádo pokládám lidem otázky a popisuji jim svůj pohled na věc a své vlastní prožitky. Zároveň to opravdu nebýváme my, queer lidé, kdo by chodil a cpal svoje názory na sílu ostatním, naopak je úplně běžné, že nám pod naše příspěvky zničehonic někdo přijde vykřikovat názory typu „jsou jenom dvě pohlaví“ nebo „nebinarita je sračka“.
Vzácné dokonce nebývají ani výhrůžky, když se o něčem takovém člověk rozhodne promluvit. Takže pak se není moc čemu divit, že jsou nebinární lidé vnímaní jako naštvaní, protože kdo by nebyl, kdyby se k němu svět choval takto? Já jsem ovšem spíše pro empatický přístup, citlivé vystupování a mám smysl pro diskusi, ačkoli uznávám, že to se asi moc dobře dělat nedá, pokud člověk kolem sebe nemá stabilní zázemí a nemůže si dovolit vystoupit ze své bezpečné zóny. Obecně radím lidem, všem lidem, že pro to, aby byli respektováni oni, musí respektovat ostatní. A to neplatí jen o jednotlivcích, ale i skupinách. Respektující komunikace, touha skutečně poznat druhý názorový tábor a schopnost empaticky se vcítit i do lidí s jiným postojem a světonázorem jsou podle mého klíčem ke skutečně respektující společnosti.
Honza Vojtko, terapeut
Řekl bych, že gayům (a dalším menšinám) se v České republice žije jako na houpačce. Chvilku si uvědomujete, že žijete v jedné z nejsvobodnějších zemí, co se přístupu k menšinám týká, abyste si ve vteřině uvědomili, že i u nás jsou síly, které by tu svobodu velmi rády zničily. Ne že by to jenom říkaly, ony i konají, a neděje se tak jenom u nás, ale všude okolo. Ono být politickým tématem je prostě špatně. Být takto zneužívaní je nepříjemné. Musíte se s tím nějak popasovat. Jenže to, s čím se perete, není něco, co jste si přivedli sami do života a nesete za to zodpovědnost. Perete se s něčím, co není vaše, ale někdo vám to ve svém ignorantství přisoudil. Žití v konstantním strachu, že se to nakonec přehoupne reálně do nesvobody, nebo dokonce do nebezpečí, je devastující. Všichni víme, že menšinový stres je peklo. Ničí životy. Nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Dnes a denně si uvědomuji, že to, abychom mohli nějakou svobodu mít a budovat ji, jde jen v demokratickém světě.
