Proč nejsem jako oni? Mladí lidé často cítí tlak vypadat určitým způsobem a zapadnout
Mladí lidé často pociťují silný tlak vypadat určitým způsobem a zapadnout mezi ostatní. Což je v tomto věku víc než pochopitelné. Souvisí s tím ale mnoho obtíží, obzvlášť pokud se jim to nedaří… nebo si myslí, že se to nedaří.
Mezi důvody nespokojenosti se sebou patří v určitém období vizáž. Vlasy, barva nebo stav pleti, váha, nemožnost následovat módní trendy, stud nosit brýle či rovnátka. Přijmout svůj vzhled může být obtížné. U mladých lidí toto často zesiluje nedostatek zkušeností a srovnávání se na sítích nebo mezi vrstevníky.
Martin se každé ráno dívá do zrcadla a vidí jen to, co mu chybí k dokonalosti. Vlasy nikdy nedrží tak, jak by chtěl, pleť trpí akné a postava je méně atletická, než by si přál. Není ve své kůži. Je nespokojený s tím, jak vypadá, jaký je, kým je. Rychle si oblékne přes tričko mikinu s kapucí a nasadí tvář bez výrazu.
V dospívání se často setkáváme s tím, že mladý člověk řekne: „Necítím se ve své kůži.“ Toto slovní spojení nebo nějaké jiné, podobné, které popisuje nesoulad mezi tím, kdo jsem, a tím, jak se cítím a kým si přeji být, se může na první pohled zdát zanedbatelné, ale většinou v sobě nese silný vnitřní prožitek, který stojí za pozornost. Nebýt ve své kůži pro dospívající obvykle neznamená jen „mít špatný den“. Jde o hlubší, těžko pojmenovatelný mix emocí, který souvisí s tím, jak se formuje jejich identita.
Nesoulad v těle i v hlavě
První, co obvykle přichází, je právě zmíněný tělesný nesoulad. V dospívání se tělo mění rychleji, než ho stačíme přijmout. Někdo najednou vnímá každou nedokonalost, jiný se necítí komfortně ani ve vlastním pohybu, nebo dokonce v hlase. Pocit, že „nejsem v pohodě ve svém těle“, a osamělost jsou pro dospívající časté pocity.
Běžné je také střídání nálad a emocí jako takových. Ne vždy jsou pro mladého člověka srozumitelné a mnohdy přicházejí, jak chtějí, bez varování, bez jejich pochopení. Výsledkem je neporozumění tomu, proč se cítí podrážděně, smutně nebo úzkostně. Asi si dovedete představit, že takové tápání může vést k nejistotě, k uzavřenosti, přecitlivělosti nebo naopak k impulzivitě a chaosu.
Přehlcení pocity leckdy stupňuje srovnávání se na sítích. To může mít velmi negativní účinky na sebevědomí a celkové duševní rozpoložení, jak to ilustruje například Martinovo sebehodnocení. Dostal se do bludného kruhu představ o vlastních nedostatcích. Styly, trendy, lajky, dostala ho bublina, která nám pod taktovkou algoritmů diktuje, jak máme svět vnímat.
Říct své pocity nahlas bývá úlevné
Někdy je složité popsat, co člověk cítí. Proto „nejsem ve své kůži“ může být alespoň nějaký pokus o popis situace, prožívání, chování, myšlenek. Podobný chaos je přirozenou součástí dospívání. Ale když tyto pocity trvají dlouhodobě, narušují vztahy nebo každodenní fungování, stojí za to nabídnout pomoc nebo prostor k rozhovoru. Už jen to, že těmto stavům dáme jméno a pochopení, může být první úlevou.
S kým může Martin mluvit?
Bez ohledu na to, z jaké rodiny a poměrů Martin pochází, může on sám zkusit hledat buď uvnitř rodiny (nejen u rodičů, ale i u prarodičů, případně širšího příbuzenstva), nebo vně rodiny. Podporu může hledat u trenérů, pedagogů nebo jiných dospělých, se kterými je možné zkoušet otevírat to, jak mu je a co prožívá. To vyžaduje odvahu. Proto je téměř nutné, aby právě dospělí dávali tuto nabídku opakovaně, ať už plošně všem dospívajícím, dětem, nebo konkrétně v případě, že si všimnou, že něco někde není v pořádku. Pokud nikdo takový v Martinově okolí není, vždy je tu linka bezpečí, kterou může kontaktovat.
Jak mohou pomoct blízcí
Pokud takovými dospělými jste, je dobře, že jste si všimli. Přijměte, že to tak je, přijměte pocity. Je důležité, aby Martin věděl, že jeho pocity jsou v pořádku. Je přirozené a pochopitelné cítit pod tlakem okolí, včetně sítí, na svůj vzhled nebo seburčení silné přetížení, není to neobvyklé. Ujistěte Martina, že „je o. k. nebýt o. k.“. Takové potvrzení může být velmi uklidňující a může být také prvním krokem k otevření dveří k dalšímu rozhovoru. Rozhodně není sám a možná i vy vylovíte podobný zážitek ze svého dospívání a nabídnete ho ke sdílení. Pocity nezlehčujte a oceňte, že Martin vůbec přišel.
Kritickým myšlením jděte proti srovnávání. Martin je chytrý i vzdělaný a ví, že srovnávání plyne také ze sítí. Nechce je ale odstřihnout všechny. Společným prohlížením a vytipováním profilů, videí, které toto umocňují, mu pomůžete zkonkretizovat, co přesně tyto myšlenky vyvolává, hledejte i možné způsoby, jak se k tomu postavit. Naučte se společně analyzovat a rozpoznávat filtry, úpravy, nasvícení a další detaily zkreslující realitu, stejně jako mluvit o tom, co každý obraz dělá s pocity a myšlenkami ohledně vlastní hodnoty.
Podpora sebepřijetí je důležitá. S Martinem lze také probrat, v čem konkrétně on sám je dobrý, co mu jde, v čem spočívá jeho hodnota. Čeho si na něm cení okolí a čeho si cení on sám na sobě. Stojí za to také hledat, jaké jeho schopnosti a zájmy nezaložené na vzhledu je vhodné prohlubovat a podporovat. Nová zkušenost k nezaplacení. Martin společně s někým dospělým vyzkouší, co mu jde, a zažije si nový způsob zacházení s potížemi. Může to být třeba i zklamání z toho, co se ovlivnit nedá, a další ne zcela příjemné pocity provázející dospívání. Podstatné je zkoušet je pojmenovat a nenechávat uvnitř izolované. Hledání toho, co pomáhá jemu, konkrétně zvládat stres, může být lepší výbava než sada utěrek a porcelánu po babičce.
Nemusíte být zrovna mistry mindfulness nebo psychologové, abyste mohli takové cvičení navrhnout a vyzkoušet společně. Nepohodlí a návrh možností, jak v něm vydržet, jsou cestou k akceptování vlastních prožitků.
Pomoc zvenčí určitě nepodceňujme. V případech, kdy mladí lidé, jako je Martin, zažívají vážné problémy se sebeobrazem a dlouhodobě nic z toho, co bylo zmíněno, nezabírá, může být užitečné doporučit vyhledání odborné pomoci, jako je individuální nebo skupinová psychoterapie. Někdy jednoduše anonymní člověk – odborník – může poskytnout to, co nikdo z blízkých nedokáže, právě zmíněnou anonymitu. Linka bezpečí nabízí možnost kontaktu ihned.
Být ve své kůži jako ryba ve vodě je dlouhodobý proces. Pravda je, že někoho stojí menší úsilí, jiného násobně větší. Ve věku dospívání a rané dospělosti se toto často stává ústředním tématem hledání vlastní identity, toho, kým jsem. Cesta může být trnitá, ale to k životu patří. Nabídnout pomoc však nemusí znamenat příliš umetat cestičku, ale ukázat, že pod nánosem studu, strachu a sebekritiky nějaká vůbec je.
Zdroj: autorský článek, autorka je psychoterapeutka
