Zavírá se v pokoji, nemluví s vámi. Kdy vzít puberťáka na terapii a kdy stačí být poblíž
Už vůbec není jako dřív. Zavírá se ve svém pokoji, nemluví s vámi, vypadá, že se trápí. Jsou to jenom běžné trable dospívání, nebo je namístě vyhledat pro vašeho teenagera odbornou pomoc?
Možná už se vám to taky stalo. Stojíte před zavřenými dveřmi pokoje, kterému se stále ještě říká „dětský“, a odhodláváte se zaklepat. Bytost, která v něm přebývá, je samozřejmě pořád vaše milované děťátko, ale už se mu moc nepodobá. Poslední dobou s vámi skoro nemluví, na otázku, jestli ho něco trápí, jen krčí rameny, věčně je na telefonu, jídlo si nosí do pokoje, vlastně o něm už vůbec nic nevíte. Stres z přijímaček na střední školu? Konflikt s kamarády? První láska? Nemáte tušení.
Bezradně tápete mezi snahou respektovat soukromí dítěte a touhou mít ho pod kontrolou. Otázky, které mu kladete, se vám samotným zdají trapně neohrabané. Pořád slyšíte o úzkostech a depresích mladých lidí, o sebepoškozování a poruchách příjmu potravy, a to všechno vás příšerně děsí. Jenže jak máte poznat, jestli takhle vypadá normální puberta, nebo už je to za čarou a vaše dítě potřebuje terapeuta?
VIDEO TIP: Je dnešní generace skutečně méně odolná?
Rodič jako pokojová květina
Taky jste si prošli dospíváním a víte, že to může být peklo. Ještě si pamatujete tu zranitelnost a nejistotu. Paniku z toho, že člověk najednou vypadá jinak. Emoce ode zdi ke zdi. Snahu zavděčit se vrstevníkům a podrážděnost z dotěrných rodičů, kteří vůbec ničemu nerozumějí. Strach z toho, co bude, jestli vůbec něco bude, kdo budu já. A v dnešní době se k tomu přidávají ještě další věci. Kromě většího tlaku na výkon se současní dospívající musejí srovnávat i s neustálým propojením s vrstevníky na sociálních sítích. Nejen ve škole nebo na kroužku, ale pořád. Dvacet čtyři hodin denně. A co s tím my jako rodiče? Puberťáci nás pořád potřebují, i když nás potřebovat nechtějí. Psycholožka Lisa Damour hovoří o tom, že dospívající ve skutečnosti stojí o přítomnost svých rodičů, ale právě jen přítomnost – decentní a nevtíravou jako pokojová kytka.
„Často máme pocit, že musíme za každou cenu s dětmi interagovat, vést rozhovory, ale výzkumy mezi teenagery ukazují něco jiného. Podceňujeme hodnotu své vlastní přítomnosti bez nějakých dalších záměrů,“ říká Lisa Damour. Někdy prostě stačí být doma a věnovat se běžným věcem, vařit, skládat prádlo, dívat se na televizi, prostě jen tak být a nesnažit se každý společně strávený okamžik proměnit v dušezpytný rozhovor.
„Myslím, že velmi mnoho rodičů do každého kontaktu s dospívajícím dítětem podsouvá nějaký záměr, chtějí ho někam dotlačit,“ dodává Lisa Damour. Podle ní není tak důležité svým potomkům v tomto období rozumět, znát každou jejich myšlenku, ale spíše umět tolerovat, že někdy jim prostě nerozumíme. A svou klidnou, nenápadnou přítomností vytvářet doma bezpečné prostředí, které potřebují ze všeho nejvíc.
Nepanikařit, netlačit, nezlehčovat
Ale co když se opravdu objeví problémy? Vaše dítě se zničehonic výrazně zhorší ve škole, vynechává výuku, chytnou ho při krádeži v obchodě, všimnete si zranění po sebepoškozování… Rodiče často v takovou chvíli propadnou panice a pod vlivem strachu hledají rychlé řešení. Potřebují „s tím něco udělat“, a to okamžitě, hned teď. Takže začnou dítě vyslýchat, kontrolovat, omezovat, nastolí mu „režim“, aby nemělo „čas myslet na blbosti“. Všechny tyhle kroky, které pramení z jejich vlastní úzkosti, ale teenagera zahánějí ještě víc do ulity.
Právě panika rodičů, kteří mají akutní potřebu „s tím něco dělat“, využívají a někdy zneužívají programy takzvané wilderness therapy, terapie v divočině, které mají tradici především ve Spojených státech, ale dnes už jsou dostupné i v České republice. S nadsázkou řečeno, jde o takové mnohem drsnější skautské tábory pro mladé lidi s psychickými problémy. Může to začít třeba tak, že nic netušícího teenagera na ulici popadnou dva maskovaní muži a unesou do tábora daleko od civilizace (například v poušti v Utahu), kde musí s podobně postiženými vrstevníky denně ve vedru podnikat mnohakilometrové pochody, strádá hlady, nemá přístup k základní hygieně. Smyslem je vytrhnout mladého člověka z prostředí, které na něho mělo špatný vliv, a v drsných podmínkách ho naučit zodpovědnosti. Ale častým následkem bývá posttraumatická stresová porucha, objevily se i případy úmrtí. Takovému tragickému příběhu se věnovala například 7. řada amerického podcastu The Opportunist.
Druhým extrémem může být zlehčování problému ze strany rodičů, výsměch, pocit, že vaše dítě vůbec netuší, co to je mít „skutečné starosti“. Oba přístupy, jak ten panicko-hektický, tak ten zlehčující, ale nakonec vedou k tomu, že dospívající se ještě víc uzavře a přestane být ochoten cokoli sdílet.
Kdy navrhnout terapii
Psychologové jako první krok doporučují na začátku spíše tolik „neřešit“. Nabídnout potomkovi kontakt, aniž by bylo nutno hned probírat samotný problém, který vyvolává napětí. Naslouchat dítěti, ať vypráví o čemkoli, i když to z našeho pohledu není nejpodstatnější. Bez komentářů, kritiky a zesměšňování. Uznat jeho právo na jakékoli pocity, i když se nám mohou zdát nepřiměřené. Pro začátek si zakažme věty jako: „Na bratra se nesmíš zlobit, protože…“ „Z té zkoušky vůbec nemusíš mít strach…“ „Když se ti posmívají, tak se jim taky směj.“
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Pak může přijít řada na to, navrhnout návštěvu terapeuta. Jsou případy, kdy ho vyhledejte bez jakýchkoli pochyb (o těch více v boxu doprovázejícím článek). Mnohdy se ale ocitáte na půdě nejistoty. Nevíte, jestli to, co vaše dítě prožívá, jsou jen klasické pubertální strachy a smutky, nebo už to přechází do vážnější úzkosti či deprese. Může se stát, že dítě se uzavírá do sebe, opouští bývalé koníčky, ztrácí nebo mění přátele, má problémy s usínáním, ponocuje, pak nedokáže včas vstát nebo usíná ve škole, změní se mu stravovací návyky.
To všechno může být prostě průvodním znakem dospívání, ale také signálem duševního onemocnění. V takových případech doporučujeme terapii alespoň vyzkoušet. I kdyby jen pro tu zkušenost, že chodit k terapeutovi není žádné stigma. Mít v dospívání po svém boku dalšího nezaujatého dospělého, který nabízí trochu jiný pohled než rodiče, může být pro teenagera přínosné, ačkoli žádným duševním onemocněním netrpí.
A co když nechce?
Při prvním rozhovoru na toto téma se především snažme nevyvolat dojem, že terapie je nějaká forma trestu, nebo že terapeut je tu od toho, aby rodičům opravil porouchané dítě. Tím bychom dosáhli jenom toho, že náš potomek bude na sezeních s terapeutem zcela uzavřený, nedůvěřivý a pasivní. Pokud sami chodíme na terapii, můžeme tuto zkušenost sdílet a využít ji při vysvětlování toho, co ho na sezení čeká.
Může se ovšem stát, že váš teenager k žádnému odborníkovi jít nechce, takže se nabízí otázka, jestli ho v takovém případě nutit, přemlouvat, nebo prostě rezignovat. Pravdou je, že pokud dospívající přijde k terapeutovi z donucení, pravděpodobně s ním nebude spolupracovat, a jeho čas i vaše peníze přijdou nazmar. Můžete mu ale nabídnout dohodu: Třeba, že půjde alespoň na tři sezení a potom bude mít možnost se rozhodnout, jestli chce pokračovat. Další možností u nespolupracujících teenagerů je rodinná terapie, které se účastní i rodiče, případně sourozenci. Můžete také navrhnout terapii online, vyhledat školní psycholožku nebo sami sdílet své rodičovské problémy s terapeutem.
Je mnoho cest, jak pootevřít přibouchnuté dveře dětského pokoje. Všechny ale mají několik společných rysů: respekt, otevřenost a ochotu naslouchat.
👉 Kdy poslat dospívající dítě na terapii?
- 👉 Když užívá návykové látky.
Experimentování je normální, pravidelné užívání představuje problém. - 👉 Když výrazně změní své jídelní návyky.
Velké výkyvy váhy, jedení o samotě, negativní komentáře o svém těle, to vše může být známkou poruchy příjmu potravy. - 👉 Když objevíte známky sebepoškozování.
- 👉 Když prožívá výraznou úzkost z určitých situací.
- 👉 Když se dostane do potíží se zákonem.
- 👉 Když náhle a výrazně změní své přátele a sociální bublinu.
- 👉 Když se potýká s velkou ztrátou.
Například rodinného příslušníka nebo zvířete. - 👉 Když procházíte složitým rozvodem.
- 👉 Když z důvodu, kterým nerozumíte, vynechává školu.
- 👉 Když často mluví o smrti nebo umírání.
- 👉 Když zanedbává své základní potřeby, jako například hygienické návyky.
- 👉 Když si o to samo řekne.
