Být pevný, nezapomenout na empatii a laskavost: Jak mluvit s dospívajícími dětmi?
Jak mluvit s dospívajícími potomky, pro které jsou rodiče ti nejdivnější a nejobtížnější tvorové na světě? A co si počít, když vidíme, že je něco špatně?
Jak se ti povedla prezentace? Chutnal ti oběd? Užil sis trénink? Variant na téma „jak bylo ve škole“ máme jako rodiče vyzkoušeno opravdu nespočet. Umíme střídat otázky otevřené i uzavřené, kdo je ovšem v těchto chvílích uzavřen dokonale, je naše potomstvo. Se stejnou zatvrzelostí dítě odpovídá nekonečnými variacemi otráveného „dobrý“ nebo „jo“. Pokus o komunikaci pak zpravidla končí oblíbenou dvojicí vět: „Co ti je?“ – „Nic.“ Případně „Nepotřebuješ něco?“ – „Jo, abyste mi dali pokoj!“
Každý třetí deváťák v Česku přitom vykazuje známky středně těžké až těžké úzkosti a čtyři z deseti k tomu mají navíc projevy ukazující na středně těžké až těžké deprese. Když si jako rodič dospívajících dětí přečtete tato zjištění studie Národního ústavu duševního zdraví, možná se začnete pídit po informacích, jak poznat, že se něco děje.
A hlavně jak mentální zdraví svých synů a dcer podpořit a nic nezanedbat. Hledáte na internetu, v odborných knihách, čtete a čtete a v podstatě v každém textu zazní: Hlavně spolu musíte komunikovat. Jenže to je bohužel zpravidla to poslední, co se většině dospívajících směrem k rodičům chce.
Pojďme na to popořádku
„V první řadě je dobré si uvědomit, že dítěti se během dospívání opravdu mění vše. Tělo, pocity, myšlenky, potřeby a tím i hodnoty, slovník, priority a cíle. Z dítěte se stává žena nebo muž. Hezky to vystihuje český výraz pro kluky jinoch, v tomto období je pro dospívající, i jejich blízké, opravdu vše jiné,“ říká rodinný a párový terapeut Yakeen Jiří Helus a dodává: „Najít způsob, jak i uprostřed těchto změn spolu zažívat blízkost, je odpověď na otázku, jak děti během jejich přeměny na dospělé neztratit, ale také zásadní úkol při rodinné terapii.“
Samotnému se mu líbí přirovnání jednoho z pediatrů, že v okamžiku, kdy se budoucím dospělým do krve nahrne nový hormonální koktejl, jsou jako pod vlivem omamných látek. Vymezují se, hledají své místo v pro ně novém světě a to, že jsou najednou na pořadu dne hádky, odsekávání rodičům, zpochybňování jejich názorů či domluvených pravidel nebo naopak mlčení a stažení se, je toho projevem.
Jaký typ rodiče jste?
Tohle období je zkrátka výzva pro všechny zúčastněné, někdy menší, jindy větší, a aby toho nebylo málo, pro každého rodiče trochu jiná. Společné mají ale to, že cesta ke vzájemné blízkosti vede vždy přes zájem, empatii, citovou dostupnost, porozumění a přijetí. Zároveň je ale potřeba zůstat jako rodiče pevní, laskaví a udržovat pro naše puberťáky bezpečné hranice. Zjednodušeně se rodiče dají rozdělit do tří nejčastějších skupin: jistí, odtažití, úzkostní.
Jistí rodiče:
Je pro ně snadné být citově dostupnými. Emoce jejich dětí je nerozházejí, naopak se o ně aktivně zajímají. Dokážou se nabídnout se svým prožíváním a tím děti učí, jak emoce regulovat. Snadno děti podporují a utěšují, dávají rady jen na vyžádání a až poté, co prozkoumají jejich myšlenky a pocity. Mají respekt k tomu, co děti prožívají, čím žijí. Jsou jim fyzicky i emocionálně dostupní, protože je těší s nimi být. Jejich základní nastavení jim říká: Já jsem v pořádku, moje dítě je v pořádku a svět je bezpečné místo, které stojí za to prozkoumat.
Nepokládají otázky z úvodu. Ptají se jinak, protože vědí jak: „Tak co, byl před vchodem ráno Mirek? A všiml si tě? Malinko ti září oči, tak bych skoro hádal*a, že jo. Co ta Markéta? Našli jste chvíli, abyste mohli mluvit o tom, co psala včera na WhatsAppu? Nebo to je pořád záhada, a ty se trápíš? Vypadáš trochu smutně. Nebo také: Vidím, že ti fakt není do řeči, rád*a bych věděl*a víc, až budeš mít chuť. Jsem v obýváku a stačí říct, jsem tu pro tebe.“ Pokud patříte do této kategorie, je dost možné, že tenhle text ve vás vzbudil jen malý zájem a jste na tom dobře.
VIDEO TIP: Jak vychovat psychicky odolné dítě?
Odtažití rodiče:
Do druhé skupiny patří rodiče s pocitem, že všechno v životě si musí udělat sami, protože to umějí nejlépe. Mají celkem jasnou představu, jak by co mělo být, jaké by mělo být jejich dítě, a to, co u toho samo cítí, je často vedlejší. Emoce pokládají za zbytečný balast, který se nedá měřit a který ruší od dosahování cílů. Někdy je mohou přecitlivělí jedinci vytáčet, protože oni sami také přece neměli na růžích ustláno. Někteří takoví rodiče i hodně vydrží, ale když bouchnou? Hrůza! Školní kariéru svých dětí sledují kritickým okem a dávají pozor, aby se z jejich dětí nestali líní lemplové, kterých je svět plný.
Možná už své dítě dokonce několikrát zahanbili: „To fakt půjdeš do školy takhle vymóděná*ý? Na jaký blbosti se to díváš? Co to, proboha, posloucháš? Hlavně mi tady zase nefňukej! Koukej se učit a už se, sakra, postav na vlastní nohy! Já v tvém věku měl*a samé jedničky a chodil*a na dvě brigády!“ V tomto případě je možné, že to, že s vámi děti nemluví, vlastně tak trochu chápete, taky jste se svými rodiči nemluvili. A dokud „sekají latinu“, je to v pořádku. Jenže problémy nastanou, když ne.
K tomu, abyste své děti chápali, totiž nestačí, že se soustředíte na to, co je vidět a slyšet. Abyste o nich měli celý a srozumitelný obraz, potřebujete znát jejich myšlenky, pocity a vědět, jaké jejich potřeby nejsou naplněny. A tím rozhodně není myšleno, jestli mají poslední model mobilu nebo značkové tenisky, ale jestli se cítí milovaní, respektovaní, jestli jsou dost oceňovaní, mají dost pozornosti, blízkosti, autonomie, spravedlnosti, podpory a podobně.
K tomu budete potřebovat empatii a být pro své děti citově dostupní. Tedy přesně to, co možná zrovna vaši rodiče neměli, a co vám proto nemohli předat. Buďte odvážní, vzpomínejte, co vám chybělo jako malé holčičce nebo klukovi a co jste tenkrát potřebovali. Vzpomněli jste si? Tak najděte chvíli, kdy je vám téma puberta s vaším dítětem hezky, a mluvte s ním o tom. Ano, bude to těžké.
Potřebujete říkat (a vaše dítě slyšet) něco jako: „Uvědomuji si, že někdy jsem kritický*á a někdy, když jsem zmatený*á, nejistý*á nebo mám o tebe strach, tak křičím. Pamatuju si, jak hrozné to pro mě bylo, když to dělali moji rodiče, a chci to dělat jinak. Chci vědět, co prožíváš, jak se máš, čím žiješ, a chci se naučit si o tom s tebou povídat. Budeš mít se mnou trpělivost, když to budu zkoušet?“ Takhle nějak by mohla vypadat cesta k srdci vašeho dítěte. Cesta pro hrdiny, kteří vydrží i nějaké to odmítnutí na začátku.
Úzkostní rodiče:
Třetí skupina rodičů chce, aby je všichni ostatní přijímali a svým chováním ujišťovali o tom, že jsou v pořádku a milováni. Když se tak neděje, jsou zranění, nejistí, a proto to někdy i svým nejbližším dokážou v afektu pěkně nandat. Snaží se zakrývat své nejistoty a někdy se snaží vyhýbat jakémukoli střetu. I tomu s dětmi. Takoví rodiče mají často hlavu plnou vlastních vztahů a hodně se jimi zabývají. Někdy, nedejbože, o tom svým dětem dokonce vyprávějí!
Nemají daleko k velkým afektům a děti se o ně mohou i bát. O děti pečují někdy tak, jak ony nepotřebují, a odmítání těžce nesou. Je pro ně ohrožující se s emocemi dítěte spojit, protože pak jim podléhají, po nějaké době citového naléhání svolí i k tomu, co původně nechtěli dovolit nebo koupit, a své děti tím trénují v urputnosti. Děti těchto rodičů bývají přecitlivělé, náročné a mají tendenci vytvářet s vrstevníky závislostní nebo konfliktní vztahy či kolabovat před výzvami, čímž úzkost rodiče ještě zvětšují.
Pro rodiče tohoto typu je důležité, aby měli pevný a bezpečný vztah, nejlépe s partnerem (ale může to být i okruh citově dostupných přátel, kteří jsou na vaší straně, nebo podpora terapeuta), ze kterého by mohli čerpat uznání, přijetí a jistotu své hodnoty, pak mohou dětem s laskavostí nastavovat pevné hranice. Je důležité vědět, že není možné dítě dobře připravit do života, aniž by zažilo smutek, vztek, zlobu, zklamání nebo lítost. Pokud ho budete chtít ochránit za každou cenu, mohl by vám doma vyrůst pěkný tyran.
Jako rodič se můžete ke svému dítěti empaticky připojovat, i když s ním nesouhlasíte. Dokonce je to nezbytně nutné, abyste jeho požadavkům dobře rozuměli, a mohli se co nejlépe rozhodnout. Můžete říkat věci jako: „Já vidím, jak moc se zlobíš, že ti nechci koupit zrovna tenhle telefon. Možná tě dokonce napadá, že jsi jediný*á, který*á ho nemá. Dovedu si představit, jak blbě se můžeš někdy ve škole cítit, a je mi to líto, že se tím trápíš. Ale do našeho rozpočtu se to opravdu nevejde.“ Nebo: „Já vím. Sama*sám si to pamatuju! Teď si klidně můžeš myslet, že jsem ta*ten nejhorší máma*táta na světě, dovedu si to představit, možná to vypadá, že ti chci zkazit každou radost, že se ti starší budou smát, že jsi malá*ý. Taky mi bylo čtrnáct. Ale na fesťák na tři dny ti nedovolím jet.“
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte v audioverzi. Všechny audiočlánky najdete zde.
Zkuste se na chvíli vžít do pozice teenegera a porovnejte tyhle odpovědi s: „Prosím tě, ty s tím fesťákem naděláš! Takovejch ještě bude!“ (bagatelizace) „To máš opravdu tak málo sebevědomí, že si ho potřebuješ vylepšovat mobilem?“ (devalvace) „25 000 za telefon? To je nesmysl, to je víc jak půlka mé výplaty! Za to se dá koupi novej bojler i s výměnou nebo přezout auto na zimu! Tohle když porovnáš, tak ti to musí být jasné!“ (racionalizace)
Empatie je naladění se na pocity druhého, které mu umožňuje přijmout i jiný názor. A když jste naladěni, a vaše mládě ví, že mu rozumíte, možná půjde najít nějaké řešení: „Co kdyby sis k tomu, co si můžeme dovolit, zbytek vydělal*a na brigádě?“ „A co když tam na jeden den pojedeme všichni? Budeš tam s kamarády, my s mámou*tátou budeme tancovat stejně asi na jinou muziku, a večer se společně vrátíme?“
Rodiče s dosud nevyřešenými ztrátami a traumaty:
Existuje ještě čtvrtá, naštěstí nejméně početná skupina rodičů (kolem 5 %), jejichž raná zkušenost nebo další životní etapy jim přinesly velkou bolest a traumata, která nemají zpracovaná. Ti jsou pro své děti děsiví a ohrožující. Pokud se takovým ukáže být jeden z rodičů, je povinností druhého děti před tímto vlivem ochránit.
Nevzdávejte to
Pokud chceme s dospívajícími hovořit, je vždycky důležité vybrat okamžik, kdy panuje klid. Vysvětlovat své postoje během hádky nebo ráno při odchodu do školy a práce bude vždycky kontraproduktivní. Myslete také na to, že rozhovor nemusí probíhat vsedě u stolu tváří v tvář nebo na pohovce jako u terapeuta. Mnohem přirozenější bude mluvit například v autě, při procházce nebo třeba při společné práci. Pokud rodič klade dotazy z očí do očí, může to potomka dost znervózňovat. Ostatně právě Honza Vojtko často radí, že někdy se vám děti ochotněji svěří přes WhatsApp, protože je pro ně tato forma komunikace jednodušší.
Jiří Yakeen Helus - psychoterapeut, cestovatel, spisovatel
Specializuje se na individuální, párovou a rodinnou psychoterapii. Ve své práci využívá zkušeností z psychoterapeutických výcviků, z práce psychoterapeuta v poradně pro rodiče a v centru pro léčbu závislostí, lektora sebepoznávacích seminářů a ze své soukromé praxe. V oboru pracuje od roku 1998. Za důležité milníky svého života považuje několikaletou cestu kolem světa, to že je ženatý, má dospělého syna, dceru a dvě vnoučata. terapieprorodinu.cz
„Pokud chcete mluvit o něčem konkrétním, mluvte hlavně o svých pocitech. Můžete klidně říct: Někdy mám strach, když jsi zavřený v pokoji a já nevím, jestli se náhodou netrápíš,“ nabízí Jiří Helus a vysvětluje, že mnohdy je dobré nabídnout vlastní zkušenost: „Jako náctiletý jsem někdy chtěl, aby se o mě rodiče víc zajímali, ale táta se tvářil, jako že nemá čas. Já bych to chtěl udělat jinak. Co myslíš, že by pomohlo?“
Při čtení různých rad a návodů může na leckoho padnout tíseň – nejspíš jsme měli s přípravou na dospívání začít už někdy v porodnici, budování vztahu jsme možná něčím zazdili a rozhodně jsme se v každé situaci nechovali ideálně. Jestli vás takové myšlenky napadají, svědčí o tom, že o rodičovství přemýšlíte, a to je dobře. Vězte však, že vašim úkolem není být ideální rodič. Ideál ukazuje směr, ale není cílem, a to nejen v rodičovství. Ideál totiž fakticky neexistuje. Vaším cílem je být dostatečně dobrý rodič, což je rodič, který svým dětem poskytuje dostatečnou blízkost a bezpečí.
Také se zamyslete nad rodinnou tendencí. To je parametr, který rodinný terapeut zkoumá, pokud rodiče nejsou spokojeni se svým rodičovstvím. Mají se vaše děti s vámi lépe než vy s rodiči? Jestli ano, tak paráda. Nemusíte to celé urvat vy. Udělejte to o něco lepší a vaše děti to také posunou. Snažte se být přítomni v každé chvíli, kterou s dětmi máte. Když už jste spolu, vypněte v hlavě myšlenky na práci, na to, co je potřeba udělat, odložte telefon, soustřeďte se na to, že jsme tady a teď. A snažte se, aby se nevytratily hezké chvilky, které prožíváme. Nemusí to být dlouhé hodiny a není to o kvantitě, ale o kvalitě přítomnosti a stráveného času.
Kdy zpozornět
U rodičů: Netěšíte se na své dítě? Štve vás, když jen otevře pusu? Přistihujete se při tom, že jste na dítě ošklivý*á? Nedává vám vaše rodičovství smysl? Možná jste na hraně zablokované péče, a bylo by dobré to probrat s rodinným terapeutem v rodičovské terapii.
U dětí: V pubertě se často mění zájmy, to je v pořádku. Problém je, když všechny zmizí. Může to být i znak deprese. S pubertou se pojí i velký stud. Ale pokud se dítě nápadně často zahaluje i mimo citlivé oblasti, může se sebepoškozovat. Tomuto extrémnímu způsobu seberegulace předchází velký propad nálad a afektivní záchvaty. Závislosti na sítích či hrách či jakékoli jiné závislosti jsou si podobné. Uspokojování bažení zabere nápadně velkou část života a vytlačí vše ostatní. Pamatujte ale, že opakem závislosti není abstinence, nýbrž spojení s vámi, širší rodinou, s přáteli a komunitou.
