Nenapsala smajlíka, určitě jsem něco provedla! Jak se dostat z pasti domněnek?
Taky patříte k lidem, kteří se neustále děsí, jestli někoho ve svém okolí nenaštvali, a zpytují svědomí, co udělali špatně? Kolotoč úzkosti může spustit cokoli – třeba příliš stručná odpověď na textovku.
„Zlobí se na mě? Provedla jsem něco? Řekla jsem něco špatně? Určitě se na mě zlobí, ale nechce to dát najevo.“ Tenhle vnitřní monolog v mnoha podobách a variacích mi jede hlavou v nejrůznějších situacích už od… no, pokud vím, tak odjakživa. Spustit jej může ledacos. Manželova zamlklost, e-mail od šéfa, dcera zavřená ve svém pokoji, kolegyně, která neodpoví na pozdrav, kamarádka, která u vína řekne, že musí brzo vstávat, a jde domů už v deset. Načež já si přehrávám naše poslední rozhovory a pátrám po tom, co neomaleného jsem plácla, případně co empatického jsem naopak neřekla, pátrám i po slibech, které jsem snad nedodržela, a pomocných rukách, které jsem nenabídla. Zkrátka po čemkoli, čím jsem nevědomky mohla dotyčného člověka naštvat.
Digitální technologie samozřejmě všechno ještě zhoršují. Stačí, aby ten druhý podezřele dlouho neodpovídal na vaši odeslanou zprávu, případně na ni odpověděl hodně stručně nebo bez obvyklých smajlíků. Úzkost a spekulace mají rázem dveře otevřené. Samozřejmě, vím, že to přeháním. Vím, že jsem paranoidní, nejspíš taky hodně sebestředná a ostatní lidé určitě mají na práci spoustu jiných věcí než zabývat se mnou. Ale to, že jsem paranoidní, neznamená, že nemůžu nikoho naštvat!
Díky terapeutce Meg Josephson a její nové knize Are You Mad at Me?, která vyšla letos v srpnu, ale aspoň vím, že v tom nejsem sama. „Tolik lidí, zejména žen, se neustále potýká s podobnou obavou,“ píše Meg Josephson. „,Zlobíš se?‘ ptají se partnerů, kamarádek, kolegů. Anebo se neptají a místo toho si to mlčky přemílají v hlavě, když stojí ve sprše, dokud jim ruce nezvarhánkovatí, nebo když leží se sevřenou hrudí v posteli v jednu ráno, dokud neusnou vyčerpáním.“
Permanentně ve střehu
Od lidí, kteří tímhle problémem netrpí, často slýchám, že je jim jedno, co si o nich kdo myslí. Oni si prostě dělají svoje. Ať se s tím ostatní popasují, jak chtějí. Jakýkoli jiný přístup považují za neautentický. Tohle jsem já, ber, nebo nech být. Můj muž pozuráží půlku Facebooku a jde klidně spát, druhý den o tom ani neví. Ale my, kteří vážíme každé slovo na lékárnických vahách, to neděláme z nějaké vypočítavosti, nebo dokonce prospěchářství. Výraz „people-pleasing“, který se do češtiny překládá jako snaha zalíbit se nebo zavděčit se, je sám o sobě dosti odpudivý. Nikdo tuhle roli nechce hrát dobrovolně. Odkud se tedy bere ta extrémní ostražitost vůči signálům, že se na nás někdo zlobí? Zjitřená fantazie, která nás nutí číst mezi řádky, pitvat každé slovo a přikládat přehnaný význam drobným projevům nálady toho druhého?
Meg Josephson ve své knize vysvětluje, že people-pleasing není osobnostní rys, ale naučená traumatická reakce, obvykle na zážitky z dětství. Často postihuje lidi, kteří vyrůstali v nestabilních rodinách, v nepředvídatelném prostředí, kde museli jako děti odhadovat nálady labilních dospělých. Ona sama vyrůstala v domě plném křiku s otcem alkoholikem, který měl problém se zvládáním vzteku: „Pořád jsem byla ve střehu, ujistit se, že táta se na mě nezlobí, byl způsob, jak se cítit v bezpečí.“ Neustálé monitorování emocí svého okolí bylo zkrátka způsob, jak přežít, předejít výbuchu hněvu nebo odmítnutí.
Problém je, že v dospělosti už nám tahle přehnaně rozvinutá „dovednost“ spíš škodí. Vytváří jen stálé napětí, obavy a přehnanou pozornost vůči drobným nebo neexistujícím signálům. „Pokud si zvykneme fungovat v módu neustálého odhadování nálad druhých a ujišťování, že všechno je v pořádku, stane se z toho vyčerpávající začarovaný kruh,“ říká Meg Josephson. „Postupně ztrácíme kontakt s vlastními potřebami a pocity. Zapomínáme, kým jsme, co sami chceme. Žijeme jen tím, abychom někoho nerozčílili.“
Dovednost, která nám škodí
Asi nikoho nepřekvapí, že ženy trpí tímto druhem úzkosti výrazně častěji. Odmalička bývají vychovávány k tomu, aby byly milé, pečující, nedělaly problémy, takže si kladou za vinu, i když někoho naštvou třeba jenom nedopatřením. Jakýkoli náznak konfliktu považují za vlastní selhání v roli pečovatelky a tvůrkyně „pohody“. Ženy také lépe čtou neverbální signály, což je podle některých výzkumníků dáno „od přírody“ (matka potřebuje vycítit potřeby novorozence), podle jiných je to důsledek socializace. Ať tak, nebo onak, v kombinaci s úzkostí tato schopnost nemusí být pouze prospěšná. „Může to vést k personalizaci, kdy si chování druhých vztahujeme na sebe a věříme, že my jsme příčinou jejich špatné nálady, i když ve skutečnosti jsme nic špatného neudělali,“ říká terapeutka Kristel Roper.
Úzkost a neustálé ujišťování, zda se na nás ten druhý nezlobí, jsou tragické v tom, že naše vztahy ve skutečnosti podkopávají, a můžou tak přinést právě to, čeho se nejvíc obáváme.
Za prvé, sebe samotné i své okolí tím utvrzujeme v pocitu, že naše přátelství „visí na vlásku“, že je jaksi podmíněné, a druzí nás klidně mohou přestat mít rádi kvůli drobné chybě. „Podsouváme jim tím názor, že přátelství je něco, co si musíme zasloužit, a může se kdykoli zhroutit. Takový postoj ale lidi od sebe vzdaluje, protože brání skutečné otevřenosti. Člověk se bojí, že ho ti druzí s jeho chybami nepřijmou, takže se neustále kontroluje,“ říká Meg Josephson.
Za druhé, věčné hledání ujištění může druhou stranu snadno otrávit. Moc dobře si pamatuju, jak byl můj první muž postupně znechucený, když jsem se ho pořád ptala, jestli „je všechno v pořádku“. „Náš protějšek může mít pocit, že mu nevěříme, přestane ho bavit pořád dokola vyvracet neopodstatněné obavy, v horším případě ho to doopravdy naštve a tím se naše nejhorší strachy naplní,“ říká Meg Josephson a poukazuje na mechanismus sebenaplňujícího se proroctví. Tlačení na pilu může také způsobit, že ten druhý se stáhne, přestane reagovat, což samozřejmě vede k ještě větší úzkosti a obavám.
Vrátit se k sobě
Co se s tím ale dá dělat? Meg Josephson doporučuje se ve chvíli, kdy v nás začíná hlodat známá úzkost, na chvíli zastavit a pozorovat, co se děje: „Aha, teď mi najíždí panika, že se na mě zlobí. Ale to není reakce na realitu – je to malá holka ve mně, která se bojí, že na ni zase budou křičet.“ Malá pauza, krátké nadechnutím předtím, než nás to úplně pohltí, je podle ní nejlepším přítelem každého úzkostného people pleasera. Umožní nám automatickou reakci dostat pod vědomou kontrolu. Připomenout si, že ve skutečnosti jsme v bezpečí.
Lidé, kteří se bojí někoho naštvat, jsou zároveň často ovládáni přesvědčením, že jakýkoli konflikt znamená konec vztahu. Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde se neshody zametaly pod koberec, nebo naopak vedly k výbuchům, po nichž jeden nebo druhý rodič odcházel z domova, je pochopitelné, že se střetů děsíme, vyvolávají v nás hrůzu z opuštění.
„Vnímáme je jako něco fatálního,“ říká Meg Josephson. „Ve skutečnosti jsou neshody normální součástí dobrého vztahu, pomáhají vyladit odlišné názory. Usmíření pak pomáhá znovu nastolit blízkost. Svým klientům říkám, že ano, v životě se jim nevyhnutelně stane, že se na ně někdo naštve: ‚Někdy se na vás lidi budou zlobit. Budou vás kritizovat, nebudou vás chápat. Ale to všechno nemusí znamenat konec světa, ani konec přátelství.‘“ Místo abychom se sami sebe ptali, co dělat, aby nás pořád měli všichni rádi, si tak můžeme klást otázku, co udělat pro sebe, abychom se cítili lépe, i když nás pořád všichni rádi nemají.
A konečně, nikdo z nás nenese odpovědnost za emoce druhých lidí. People pleaseři mají tendenci přebírat zodpovědnost za nálady svého okolí: „Musíme dokázat rozlišit mezi tím, která emoce je moje a která patří tomu druhému. Říkám tomu poodstoupení. Neznamená to být pasivní, spíš přestat tlačit na pilu a snažit se mít všechno pod kontrolou. Tímto způsobem šetříme energii, kterou jsme předtím plýtvali na ,čtení myšlenek‘ toho druhého. Neznamená to, že odcházíme, jenom poodstoupíme,“ uvažuje Meg Josephson.
Tato osobnostní proměna podle ní není otázkou jednorázového rozhodnutí, ale spíš je to pomalý a dlouhodobý ozdravný proces: „Když se přestaneme tolik soustředit na to, co si myslí ti druzí, můžeme si vzpomenout, kdo jsme my sami.“ Krůček za krůčkem se můžeme naučit přestat přehnaně řešit nálady svého okolí, ale vracet se sami k sobě.
Zdroj: autorský článek
