Co je catcalling a proč nemá nic společného s komplimentem?
Jdete po ulici, v hlavě si rekapitulujete odpolední nákup a plány na víkend. Vaše myšlenky pak náhle přeruší hvízdnutí nebo „vtipná“ poznámka o vašem zadku. Proč catcalling do společnosti nepatří, proč ženám tolik vadí a proč ho někteří muži (a dokonce i některé ženy) stále zaměňují za nevinnou poklonu?
Možná už jste si na catcalling někdy stěžovaly a dostaly jste odpověď, kterou jste nečekaly: „Vždyť ti jen naznačil, že jsi pěkná!“ nebo „Buď ráda, že o tebe mají chlapi zájem.“ Jenže realita má k romantickému flirtování asi tak blízko jako kebab pochybného původu z pojízdného stánku k zážitkové večeři s vinným párováním.
Co je to vlastně catcalling?
Catcalling je forma pouličního obtěžování (street harassment), nejčastěji v podobě nevyžádaných sexuálních komentářů, obscénních zvuků nebo gest. Navzdory tomu, že se ho někteří snaží bagatelizovat, pro ženy jde o hrubé narušení osobního prostoru a pocitu bezpečí.
Proč ženám catcalling vadí?
Proč v ženách tohle chování vyvolává tak silnou negativní reakci? Není to „přecitlivělost“, důvody jsou mnohem hlubší.
Objektifikace: Pocit, že jsme jen „věc“
Když na nás někdo pokřikuje, vnímá nás jen jako vizuální objekt, nikoliv jako lidskou bytost s vlastními pocity. Studie publikovaná v Psychology of Women Quarterly navíc potvrzuje, že catcalling vede k i tzv. sebeobjektifikaci. V praxi to znamená, že místo abychom si užívaly procházku, začneme se vnímat očima agresora. Kontrolujeme, jestli nám neodstává sukně nebo zda nepůsobíme příliš vyzývavě. To nás mentálně vyčerpává a zvyšuje úzkost.
Strach z toho, co přijde dál
Pro muže je to „jedno hvízdnutí“, pro ženy (a zvláště pro mladé dívky) je to potenciální hrozba. Výzkum organizace Hollaback ukázal, že pro většinu žen není catcalling izolovaným incidentem, ale součástí širšího spektra násilí. Nikdy totiž nevíme, jak dotyčný zareaguje, budeme-li ho ignorovat. Agrese může snadno eskalovat od oplzlého „komplimentu“ až k nadávkám či fyzickému kontaktu. Právě tento strach z eskalace dělá i ze zdánlivě nevinného hvízdnutí velmi nepříjemnou situaci.
Narušení „safe space“
Veřejný prostor by měl patřit všem. Catcalling ale funguje i jako nástroj sociální kontroly. Nutí ženy měnit trasy (protože u výkopu stojí nepříjemná parta), hlídat si čas návratu domů (protože se chtějí vyhnout konkrétní osobě, která končí v práci vždy ve stejnou dobu) nebo si vybírat oblečení tak, aby zbytečně „neprovokovalo“. Tak ale svoboda nevypadá. Svoboda není neustálé vyhodnocování rizik.
„Vždyť jsem to myslel dobře!“ (Ne, nemyslel!)
Největším mýtem o catcallingu je představa, že jde o snahu navázat kontakt. Podle studie Kimberly Fairchild a Laurie Rudman se muži neuchylují ke catcallingu proto, aby se s ženou seznámili. Dělají to proto, aby demonstrovali svou dominanci a moc nad veřejným prostorem. Skutečný kompliment vyžaduje respekt, nikoliv pokřikování a hodnocení velikosti poprsí (často i u dívek, kterým ještě nebylo ani patnáct let).
Jak reagovat na catcalling?
Univerzální návod bohužel neexistuje, protože každá situace je jiná, každá žena je jiná a každý „protivník“ je jiný. Tady je ale pár tipů:
- Prioritou je bezpečí: Pokud se cítíte ohrožená, ignorování a rychlý odchod jsou naprosto v pořádku. Nemáte povinnost nikoho vychovávat.
- Nastavte hranice: Pokud se cítíte bezpečně a máte na to sílu, krátce a jasně se vymezte. „Tohle mi není příjemné,“ nebo „Takhle se mnou nemluvte.“ Žádné omluvy, žádné zdlouhavé vysvětlování. Jen strohé prohlášení, které nevyžaduje odpověď.
- Pomáhejte: Pokud vidíte, že se v nepříjemné situaci ocitla jiná žena, stačí k ní přijít a zeptat se, zda jí můžete dělat společnost. Narušení dynamiky „útočník–oběť“ často stačí k tomu, aby se situace uklidnila.
Za catcalling nenesou vinu ženy a rozhodně to není něco, na co by si měly zvykat. Je to přežitek, který v moderní společnosti jednoduše nemá své místo.
