Petr Hanel: Dnešní teenageři jsou stejně zmatení jako jsme byli my, touží být hlavně vyslyšeni
Život středoškoláků, který není ze seriálu, ale naostro ze života. Prvotinu Petra Hanela O hvězdách víš h*vn* hltají teenegeři, stejně jako jejich rodiče, kteří tak mohou lépe pochopit, co se odehrává v hlavě jejich dětí, a mnohdy i to, co sami kdysi prožili. Někdy jim i zpětně dojde, že se nechovali zrovna korektně, a dokonce se snaží chybu napravit.
Jak byste svoji knihu popsal lidem, kteří ji nečetli?
Řekl bych, že jde o středoškolské drama, které jsem psal otevřeně, upřímně a bez cenzury, takže se v něm dočtete mimo jiné o vztahových zmatcích a trapasech, ve kterých se najde asi každý. Funguje jako nostalgický návrat pro lidi, kteří už mají po střední, a je parťákem pro ty, kteří na ní zrovna studují. Zároveň ale podle mě funguje i jako generační most pro rodiče, protože nabízí pohled do hlavy sedmnáctiletého kluka, do toho, jak kluci prožívají vztahy, co se jim honí hlavou, když si po večerech píšou s holkama nebo když se s nimi objímají. A zároveň taky řeší aktuální téma, co znamená být v dnešním světě muž a jaký vliv na to mají infl uenceři na sociálních sítích.
Pro koho jste ji tedy vlastně psal, pro teenagery, nebo pro jejich rodiče?
V prvé řadě jsem ji psal pro mladší, náctiletou verzi sebe sama. Tenkrát mi totiž chyběly příběhy, které by moje problémy zpracovávaly upřímně, realisticky a dospěle. A tohle je, myslím, důvod, proč knížka rezonuje i se staršími čtenáři. Jsou věci, které se s námi táhnou i roky po střední, a podle reakcí je čtení Hvězd pro řadu lidí až terapeutické. Přicházejí totiž na to, že věci, které je řadu let pronásledovaly před spaním, prožívali i jiní. Řada čtenářů si prý až díky Hvězdám retrospektivně uvědomila, že se tehdy třeba nechovali úplně korektně. Někteří se pak dokonce dané osobě ozvali, omluvili a uzavřeli tak něco, co v nich třeba patnáct let leželo.
Příběh jste začal psát, když vám bylo asi pětadvacet let, psal jste ho dva roky a pak dalších sedm let přepisoval, takže jste ho dokončil ve čtyřiatřiceti. Nebál jste se, že teenagerům už trochu myšlenkově i hodnotově utečete?
Bál, také proto jsem měl po celou dobu přepisovacího procesu řadu betačtenářů, mezi kterými byli jednak dospělí, kteří už texty vnímají s určitým nadhledem a odstupem, ale také zástupci generace Z. Když už jsem měl být pod něčím podepsaný, chtěl jsem, aby to bylo co nejlepší. A právě daná kombinace betačtenářů mi pomohla ladit nejen problémy textu, ale i autentičnost pro mladou generaci. Než jsem byl spokojený, zabralo to 22 verzí. Zároveň jsem ale dělal rešerše na sociálních sítích, abych zjistil, jakým autentickým jazykem mladí mluví, jaké problémy řeší a jak nad nimi přemýšlejí.
Liší se ty problémy od doby, kdy vám bylo sedmnáct, nebo prostě v tomhle období stále všichni řešíme víceméně to stejné?
Základ je stejný, ale zatímco u mé generace dnešních třicátníků hrála v dospívání hlavní roli nuda, u dnešní generace ji, myslím, nahradila úzkost. My jsme jako teenageři spoustu věcí dělali, protože jsme se nudili, zkoušeli jsme různé věci, hledali jsme způsoby, jak se zabavit, ať už byly kreativní, nebo naprosto divoké a šílené. Dnešní dospívající už v podstatě nemají šanci se nudit, protože mají vždycky po ruce mobil, který je zabaví klidně na tři až pět hodin denně. Ty základní problémy, které souvisejí s pubertou, se ale moc nemění. Jen se k tomu ještě přidaly sociální sítě, které všechno prohlubují a také často zhoršují. Dnešní teenageři jsou stejně zmatení ve vztazích, úplně stejně jako my hledají sami sebe a touží být vyslyšeni.
Nemají ale díky sociálním sítím také víc lidí, kteří je mohou vyslyšet?
Nechci sítě za každou cenu démonizovat. Najdete tam i autentické tvůrce, kteří vám můžou svým obsahem pomoct. A ano, určitě jste blíž většímu počtu lidí, se kterými můžete navázat virtuální vztahy. Jenže pak máte nižší motivaci vytvářet reálné a hluboké vztahy ve skutečném světě. Je to jiné, než když vás vyslechne kamarád, sourozenec, rodič, někdo, kdo vás zná, něco s vámi zažil, komu na vás záleží. Sociální sítě navíc vytvořily na dospívající, ale i na děti a dospělé lidi ohromný tlak v tom, že se máte neustále s kým srovnávat. A nemluvím teď jen o značkových věcech, luxusních autech a drahých dovolených, ale také o tom, že na sítích jsou lidé, kteří jsou hezčí, vysportovanější, úspěšnější a vypadají šťastnější, než se zrovna cítíte vy.
Vždycky ale přece existoval někdo hezčí, chytřejší a úspěšnější než my…
Ano, ale šlo o jednotky lidí. V momentě, kdy otevřete sociální sítě, vidíte takových příkladů tisíce. A mnozí z nich jsou úplně stejní lidi jako vy, ale mají lepší profi l, víc sledujících, možná dokonce fanoušky. Máte pocit, že to dotáhli dál.
Jsou hrdinové vaší knížky potenciálními vzory pro čtenáře?
Neměl jsem ambici, aby se jimi stali, a ani jsem nad tím, upřímně, nepřemýšlel, ale spíš myslím, že by se mohli stát někým, kdo vás ukonejší tím, že zažívá to stejné co vy. Postavy v knize nejsou dokonalé, ale jsou to lidé. Mají svá traumata a stinné stránky, 98 ale právě to mohou být pro čtenáře styčné body, přes které se s nimi dokážou ztotožnit. Když se v anotaci ke knize dočtete, že mixuje humor s vážnějšími tématy a život na střední popisuje bez růžových brýlí, a navíc víte, že v ní bude pár trapně autentických sexuálních scén, možná čekáte středoškolskou řachandu, u které můžete vypnout hlavu. Ale já věřím, že je tu mnoho věcí skryto v podtextu. Spousta na první pohled nelogického chování vychází z psychologie a zkušeností postav a věřím, že tu můžete najít mnohem víc, když necháte hlavu otevřenou.
Mají v dnešní době knižní postavy sílu stát se vzory, nebo už se vzory přesunuly na sociální sítě, což v knize ostatně naznačujete?
Určitě se velká část vzorů na sociální sítě přesunula. Dřív měly děti oblíbené sportovce a sportovkyně, zpěváky a zpěvačky, herce a herečky, dnes jsou to spíš infl uenceři a infl uencerky. Třeba Adam Kajumi má milion sledujících na TikToku, má tam videa s drahými auty a hesly „Mami, dokázal jsem to!“, a přitom zbohatl na internetovém pasáctví. Ale i tak si pod těmito jeho příspěvky můžete přečíst stovky komentářů od mladých kluků, kteří ho uznávají a obdivují. Zároveň bychom ale neměli podceňovat ty vzory, které jsou právě v knihách a filmech, protože obzvlášť v době dospívání můžou sehrát velkou roli.
V jakém smyslu?
Pamatuju se, že když jsem byl v pubertě já, toužil jsem být jako Maverick z Top Gun, jako týpek, který jde do všeho po hlavě, je trochu neřízená střela, ale vždycky to zmákne. Chtěl jsem být jako fi lmoví hrdinové, kteří se nikdy nevzdávají, zatnou zuby a jdou, přestože jim není zrovna nejlíp. Když jsem se pral s různými situacemi a měl chuť to vzdát, vždycky jsem na ně myslel, že oni by to dali. Je to jiný typ vzorů než v případě infl uencerů, protože s hrdiny v příbězích si dané situace prožijete.
Vy jste při psaní O hvězdách víš h*vn* pronikl i do světa těchto klučičích infl uencerů, do toho, čemu se říká manosféra. Co jste tam našel?
Chtěl jsem vědět, o čem to opravdu je, takže jsem si založil falešný profi l, na kterém jsem vystupoval jako náctiletý kluk, který hledá rady pro randění. Velmi rychle mi algoritmus začal nabízet obsah Andrewa Tatea. Jednoduše vyhodnotil, že jako náctiletého kluka mě takový obsah zaujme, ať už pozitivně, nebo negativně. Tate mluví o mužství, je nabušenej, má ostrou rétoriku a okolo sebe sexy holky a luxusní auta, jen málokterý kluk o tohle v pubertě nestojí. Možná nechce mít všechno, ale může chtít jen něco z toho, třeba víc peněz, nebo značkové boty, nebo si najít holku. Možná si není úplně jistý tím, co vlastně znamená být muž, jak by se z něj ten chlap měl stát a co je pro to potřeba udělat. Možná se prostě jenom hledá.
A pak se od těchto influencerů dozví, že feminismus je hon na muže, kteří jsou dnes ohroženi, že projevovat emoce je zženštilé, že být hodný kluk znamená zůstat sám, že 80 procent holek chce 20 procent kluků, a pokud nebude mezi těmi 20 procenty alfa stoických chlapů, bude z něj beta, o kterou si žádná neopře ani kolo. Pokud se teprve snažíte zorientovat ve světě nebo za sebou máte vztahové neúspěchy, zdá se, že vám najednou někdo mluví z duše. Jenže na tohle všechno je často navázaný byznys, protože abyste se stali alfou, abyste měli úspěch u žen, stačí si stáhnout e-book, koupit kurz, pořídit webinář, které stojí klidně desetitisíce. Nejhorší na tom je, a já to ukazuji i v knize, že ono to, že se někdo chová víc jako šmejd, na holky opravdu fungovat může, jenže už se k tomu nedodává, že to může fungovat z toho důvodu, že to útočí na nejistoty těch holek. A že jde o určitý způsob manipulace, která nestaví základy pro nic hezkého nebo hodnotného.
Slýchal jste podobné rady, jak na holky, i vy jako teenager, nebo je to vyloženě specifikum posledních pár let?
Samozřejmě že jsem od kamarádů slyšel věty typu „nechtěla mě, protože jsem byl moc hodnej, moc jsem tlačil na pilu“ a to, že bych měl být trochu větší šmejd, aby se mnou holky nezametaly. To si, myslím, v pubertě vyslechne každý kluk. Specifi kum dnešní doby je ale v tom, že toho kamaráda nahradil někdo, kdo má miliony sledujících a spolu s nimi i určitou auru relevance.
Dá se tomu nějak ubránit? Protože mi přijde, že váš hlavní hrdina se z tohoto toxického světa dostane poměrně snadno, protože má kamarády, sourozence, rodiče, kterým na něm záleží, a není jen zamknutý v online světě.
Podle mě ta cesta ven začíná ještě předtím, než se dostanete dovnitř. Klíč je v tom, jak kluky vychováváme. Učíme je, že feminismus není nadvláda žen nad muži, ale rovnost. Jasně jim říkáme, že ukazovat emoce není slabost a je důležité o nich mluvit, nenecháme se odbýt frázemi typu: „Jsem v pohodě.“ Že s malými kluky zkrátka vedeme tyto zásadní a důležité dialogy ještě předtím, než přijde složitý věk, kdy se podobné rozhovory už dost komplikují. A rozhodně je dobré se taky zajímat o to, na co kluci koukají, kdo je jejich oblíbený influencer. Protože u dětí víme, kdo je jejich oblíbený komiksový hrdina, postava z videohry, seriálu, zpěvák nebo sportovec, ale jakmile se přesunou na sociální sítě, velmi rychle ztratíme přehled. A pak je dobré se společně podívat na nějaká videa toho infl uencera a ptát se, co se jim na něm líbí, jestli je něco, s čím nesouhlasí, nebo jestli jim to dává smysl.
Jaká rada by vám osobně v těch sedmnácti letech pomohla úplně nejvíc?
Asi ta, která je i v knížce, a sice: „Nech to bejt, protože když to uděláš, nemůžeš prohrát.“ Pak se totiž stanou dvě věci, buď budeš za půl roku jinde, možná s někým jiným a možná šťastnější, nebo ta holka nakonec přijde na to, že jí chybíš, a dá se to zase dohromady. Taková strategie se mi osvědčila i v životě.
Vaše kniha je už víc než rok na pultech a stala se bestsellerem, jaké vám na ni chodí od čtenářů a čtenářek reakce?
Reakce mi chodí napříč věkovým spektrem. Píšou mi teenageři, úplně nadšení z toho, že někdo napsal knihu o nich, která je„real“ a přesně jim mluví z duše, protože popisuje, čím si zrovna procházejí. Píšou mi mileniálové, že je to pro ně nostalgický návrat do lavic. Ženy, které měly v pubertě negativní zkušenosti s kluky a muži, a díky knížce si vyřešily věci, které se s nimi roky táhly. Píšou mi muži třicátníci, že podobné vztahové zmatky zažívali ještě nedávno. Což mi přijde super, protože my si v dospělosti často myslíme, že máme všechno vyřešené, ale v momentě, kdy se ocitneme mezi partnerskými vztahy, jsme mnohem zranitelnější, děláme přešlapy. Sice jsme možná už emočně stabilnější, ale myšlenkové pochody a zážitky při randění jsou v něčem strašně podobné. A pak mi taky píšou rodiče, že i díky mé knize pochopili svoje děti a že se s nimi naučili i víc bavit. Nebo že je to první kniha, kterou jejich teenager konečně čte. A z toho mám ohromnou radost.
Zdroj: autorský rozhovor
