„Češi se rádi opravují navzájem, tím ale prohlubují strach z mluvení,“ říká učitel angličtiny Broňa
Byl označen za dyslektika, kterému učitelé předpovídali budoucnost bez vzdělání. Přesto se Broňa Sobotka vypracoval na jednoho z nejoblíbenějších učitelů angličtiny v Česku. V rozhovoru popisuje svou cestu z krachující fabriky až k tisícům studentů na YouTube a vysvětluje, proč je největší překážkou v učení jazyků náš vlastní strach z chyb. Dozvíte se, jak při studiu využít umělou inteligenci, proč nedostatek času není omluva a jak si angličtinu konečně zamilovat. Tak jako Broňa.
Broňo, ty jako nadšený učitel angličtiny tvrdíš, že anglicky se naučí každý, lidi ale mají strach, že budou za blbečky. Kde se v nás podle tebe bere ten paralyzující perfekcionismus a hrůza z chyb?
Já osobně mám dvě teorie. První je založená na naší školní zkušenosti. Ve škole se jazyky často učí tak, že dokud mluvíš dobře, nikoho nezajímáš, ale jakmile uděláš chybu, hned tě někdo opraví. Celá ta zkušenost je tedy o tom, že ti někdo říká, co děláš blbě. Když nic neříkáš, neuděláš chybu a jsi v bezpečí. No a druhá teorie je založená na zkušenosti, že dospělí lidé se obecně bojí selhání a už nezkoušejí moc nových věcí. Je to ale v podstatě podobné – než aby se ztrapnili, raději se do ničeho nového a neznámého nepouštějí.
Setkávají se s tím lidé i mimo školu, třeba v práci nebo mezi přáteli?
Bohužel ano. My Češi se hrozně rádi opravujeme navzájem. Často to myslíme dobře, ale jen tím posilujeme to trauma, že naše angličtina není dokonalá. Přitom rodilí mluvčí jsou zvyklí na to, že s nimi celý svět mluví různými přízvuky. Oni neřeší chyby v gramatice, ale to, jestli jsi milý, zdvořilý a co jim vlastně říkáš. Ten strach je v našich hlavách strašně silný, ale těm ostatním je to většinou úplně „šumák“.
Co se s tím strachem dá dělat? Máš nějaké tipy, jak ho odbourat?
Když jsem pracoval ve Skotsku v jednom obchodě, musel jsem se každého příchozího ptát: „Hello, can I help you?“ Samozřejmě jsem se hrozně bál a mluvit jsem se zákazníky nechtěl. Pak jsem si ale po třech týdnech uvědomil, že jsem se začal do práce těšit. Začal jsem se těšit na to, že si budu s někým povídat v angličtině. Jediný způsob, jak přestat být paralyzovaný, je začít mluvit. Existuje zóna komfortu, kde je nám dobře, ale tam se nezlepšujeme. Pak je zóna růstu, kde děláš něco, čeho se bojíš. Když to děláš dostatečně často, zóna komfortu se rozšíří. Doporučuji začít v situacích, které nejsou tak nepředstavitelné, třeba mluvit s nejlepší kamarádkou nebo s umělou inteligencí, a čím víc to bude daný člověk dělat, tím víc se bude zlepšovat.
Ty už jsi to nakousl… Dá se angličtina opravdu naučit jen přes všechny ty aplikace, Duolingo a AI nástroje?
Duolingo je skvělý doplněk a učí tě pravidelnosti, ale samo o sobě nestačí. Ještě jsem zkrátka nepotkal nikoho, kdo by se naučil jakýkoli jazyk jen s Duolingem. Je super k němu přidávat další věci – mluvit s lektorem nebo si číst. Co se týče umělé inteligence, s tou se dá pracovat skvěle. Můžeš jí říct: „Chtěla bych si povídat, ptej se mě na jednoduché otázky.“ To lidem hrozně dodává sebevědomí, protože s AI se nestydí mluvit jako před živým člověkem. Navíc, AI ti často vysvětlí gramatiku lépe než průměrný lektor, dá ti ukázkové věty a zkontroluje ti e-maily. I umělá inteligence může udělat chybu, to ale i člověk.
Ty používáš umělou inteligenci při své práci?
Trochu ano, ale spíš učím lidi, jak ji mohou používat oni sami. Učit se s lektorem je skvělé a lidský kontakt je v mnoha ohledech nenahraditelný. Ale taková hodina může stát i sedm set korun, což je pro mnoho lidí neudržitelné. Umělá inteligence nabízí nespočet možností za mnohem menší částku.
Nemáš obavy, že by tě mohla AI nahradit? Že kvůli ní přijdeš o práci?
Já jsem optimista. Myslím, že to vezme práci několika podprůměrným lektorům a překladatelům, to se ostatně děje už teď. Můj největší sen je ale rozmluvit celé Česko. Chci, aby se všichni zamilovali do angličtiny. Takže až se tohle stane, budu teprve bez práce.
Radíš propojit učení s tím, co nás hluboce baví. Co bys doporučil člověku, který se učí pod obrovským tlakem, například kvůli práci, a cítí k jazyku spíše odpor?
Jednou jsem udělal s novými studenty takový pokus. Přišel jsem do třídy a řekl jsem: „Teď máte minutu, kdo nestihne napsat dvacet anglických slov, má za pět.“ V tom stresu, který jsem uměle vytvořil, nedokázali pracovat a průměrně napsali tři až pět slov. Když jsem pak zkusil na jinou třídu pozitivnější strategii a řekl jsem „Hele, tak kdo napíše nejvíc slov za minutu? Dáme si soutěž!“, uspěli všichni studenti mnohonásobně lépe. Někteří měli i čtyřicet slovíček. Z toho plyne, že pokud nás žene ten stres, je to spíš nešťastná a paralyzující situace. Obecně je asi lepší, když se člověk učí v klidu a v pohodě. Angličtinu můžeš začleňovat postupně třeba tím, že začneš číst knihy Penguin Readers, které mají šest úrovní, každý příběh má jen 200 slov. Někdo má rád deskovky, jiný zase seriály. Užitečná je ale opět i AI. Stačí vzít libovolný text, který tě zajímá, a zadat umělé inteligenci prompt: „Přepiš mi tento text do úrovně A1 v anglickém jazyce.“
Co byste poradil člověku, který se chce začít učit anglicky, ale nemá moc času? Jak zařadit učení angličtiny do běžného dne?
Občas lidem říkám příběh o mém kamarádovi, který mi často říkával, že by se chtěl naučit anglicky, ale nikdy s tím ani nezačal. V podstatě větu „chtěl bych se naučit anglicky“ opakoval tak dlouho, až jsem to nevydržel a odpověděl mu, že se doopravdy anglicky naučit nechce, protože jinak by to už dávno udělal. Myslím si totiž, že kdyby opravdu chtěl, tak si těch dvacet minut na učení denně najde. Základem je udělat si plán, dát si to do kalendáře a nečekat na zázrak. Taky je dobré dělat v angličtině věci, které už stejně děláš česky – psát si nákupní seznamy, sledovat Netflix s titulky nebo poslouchat podcasty v autě. To nezabere žádný čas navíc.
Broňo, jsi učitel angličtiny, který učí statisíce lidí. Na YouTube máš téměř 200 tisíc odběratelů, na Instagramu skoro 50 tisíc. Přesto ses k angličtině nedostal ve škole, nýbrž sám z vlastní vůle. Jak se to všechno přihodilo?
Ve škole mi to nešlo, jsem dyslektik a dysgrafik, kterého poslali do zvláštní školy. V osmnácti jsem pak skončil jako dělník v krachující fabrice, ve které jsem měl spoustu času přemýšlet nad životem a nad tím, co s ním chci dělat, jak ho chci žít. No a došel jsem k tomu, že bych se mohl naučit něco nového, jelikož jsem musel těch osm hodin denně v práci odsedět, i když jsem neměl nic na práci. Doma jsem našel nějakou starou učebnici angličtiny a nosil jsem si ji s sebou. Byla to velká láska hned od začátku, protože mě tam nikdo nesrovnával a neříkal mi, že dělám chyby. Zažíval jsem radost z malých vítězství, třeba když jsem poprvé porozuměl písničce v rádiu. Tahle zkušenost mi dnes pomáhá chápat studenty, kterým to nejde. Musel jsem si tu angličtinu sám pro sebe „přežvýkat“ a zjednodušit, pak to šlo samo.
Jak už jsi sám zmínil, jsi člověk s dyslexií a dysgrafií, ve škole ti třídní učitelka dokonce řekla, že nemáš chodit ani na střední školu. Kde a kdy se dostavila ta chuť to zlomit?
Pamatuju si, že jsem měl jednou v ruce knihu, ve které byl citát: „Nejbezpečnější lodě jsou ty v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestaví.“ A já jsem si uvědomil, že v té fabrice nechci sedět v bezpečí a čekat, až zkrachuje. Pustil jsem se do učení angličtiny a po dvou letech samostudia jsem odjel s kamarády pracovat do Irska. Takže možná tohle byl ten zlomový okamžik – rozhodnutí sednout si za volant svého života, jednat a nesvalovat vinu na zlou dobu nebo zlé učitelky.
Ze svého někdejšího „handicapu“ jsi nakonec udělal přednost. Pro lidi, kterým jazyky nejdou, máš díky tomu empatii. To je skvělá vlastnost, umět přetavit nějakou slabost ve výhodu. Byl jsi takhle nastavený vždy?
Nevím, jestli znám na tuto otázku odpověď, protože je hrozně těžké ohlížet se takto zpět. V ten moment jsem si nedokázal představit, že by to někdy mohla být jakákoli výhoda. Zpětně si umím říct: „Aha, tohle mi prospělo.“ Ale v ten moment jsem to takto vůbec necítil.
Sám si říkáš „nadšený učitel angličtiny“ a označuješ se za optimistu. Byl jsi jím odjakživa?
Optimistou jsem se nenarodil, ale stal se jím. Bylo to vědomé rozhodnutí. Někdy v osmnácti letech jsem měl v ruce knížku, ve které jsem si přečetl, že pokud chceš být šťastný, musíš se pro to rozhodnout. Tak jsem to udělal. Chodil jsem do fabriky a pořád si říkal: „I am happy, I am lucky!“ Vím, že to zní asi trochu ezotericky, ale nakonec mi opravdu pomohlo to, že jsem chodil po světě s vědomím, že teď budu mít štěstí. Že jsem optimista.
Zažil jste někdy během učení jazyka nějaký pád, ztrátu smyslu nebo paralýzu?
Určitě spoustu, ale s učením jsem kvůli tomu nikdy nepřestal. Pamatuji si, že když jsme s kamarády odjeli pracovat do Irska, tak jsem si už na jednom pohovoru říkal, že na to nemám, že se budu muset vrátit domů. Chtěl jsem pracovat v továrně, ve které se vyráběly glukometry na měření cukru v krvi. Když pak paní, která se mnou pohovor dělala, jeden ten přístroj vytáhla a začala mi vysvětlovat, co přesně dělají, byl jsem úplně mimo. Další klacek mi pod nohy hodila fonetika na vysoké škole, kde jsme se učili správnou výslovnost. Tím, že jsem se všechno učil sám a neměl jsem žádné nahrávky, jen tu starou knihu, vyslovoval jsem skoro všechno blbě. Musel jsem se tedy všechno znovu přeučit. To byl další moment, kdy jsem si řekl, že už na to nemám, že to prostě nezvládnu.
Je něco, co bys chtěl vzkázat našim čtenářům?
Chtěl bych postrčit každého, kdo tohle teď čte a říká si, že by se chtěl naučit anglicky, aby nezůstalo jen u toho chtění. Nakonec učení se novému jazyku není primárně o té touze a o té motivaci, ale o tom, mít jasný plán, který dodržujeme. Pro začátek je tedy nejdůležitější sednout si s kalendářem a naplánovat si, kdy přesně se budeme učit a jak to budeme dělat.
Zdroj: autorský rozhovor
