Oskar Hes: Když se dlouho opájíte úspěchem, většinou zblbnete
Josef Mašín, Král Šumavy, odbojář Karel v Gertě Schnirch, ale také Enzo ze hry Mafia a divadelní Romeo. Herec a tanečník Oskar Hes vnímá, jak je i ten nejromantičtější příběh prodchnutý násilím a jak s temnou animální stránkou v sobě nedokážeme pracovat ani přes historickou zkušenost.
Máte za sebou velké filmové i divadelní role, vítězství ve StarDance, my se potkáváme ve chvíli, kdy HBO uvádí dvoudílný historický film Gerta Schnirch. Nechal jste se ale slyšet, že z pláten a obrazovek chcete na chvíli zmizet. Proč?
Ono to skoro zní, jako bych odcházel od řemesla nadobro, ale tak to rozhodně není. Spíš si dávám napůl plánovanou a napůl neplánovanou delší pauzu od natáčení filmů. Další mě čeká na podzim, ale do té doby mám spoustu jiné, divadelní práce. Takže to není dovolená, ale pauzička od natáčení. Cítil jsem, že se potřebuju na chvíli uklidit do divadla, zase se naučit nové věci a připomenout si proces samotného divadelního zkoušení. Ten je totiž nesmírně zajímavý a intenzivní. Člověk má na začátku pocit, že se tak trochu znovu narodil, během zkoušení každý den znovu malinko umírá a znovu se rodí. Rozkládáte se na mikročástice a potom se sestavujete dohromady. Je to zajímavé.
Končí to rozkládání se a skládání premiérou, nebo ho zažíváte při každé další repríze?
Přál bych si, aby to končilo premiérou, ale asi to tak nedopadne, protože tentokrát jde o velký, namáhavý projekt, u kterého může chvilku trvat, než se ta inscenace usadí, a upřímně si myslím, že to možná několik repríz potrvá. Ale já se na to strašně těším. I když teď zrovna ten sklad a rozklad hodně cítím a je to pořádná nálož, tak samozřejmě chci, aby to bylo co nejlepší. Jak můj výkon, tak celá inscenace. Z legrace říkám, že neexistuje nic mezi a musí to být skvělé, ale je třeba říct, že to pro mě opravdu není jen tak nějaké zkoušení, ale zásadní věc.
Předpokládám, že se teď bavíme o inscenaci Romeo a Julie ve Švandově divadle. Je to pro vás jeden z pomyslných divadelních vrcholů? Je Shakespeare laťka, kterou by chtěl každý herec přeskočit?
To nedokážu říct, ale já to jako výzvu vnímám. Shakespeare je a byl svátek divadla, přijde mi, že jeho hry jsou posvátnější než cokoli jiného, také už jen ten jazyk a blankvers mají svoje specifika. Pro člověka, jako jsem já, který vlastně se Shakespearem žádné zkušenosti nemá, je to v mnohém nové. Musel jsem se třeba naučit ten verš cítit a žít v něm, aby nepůsobil archaicky, ale přirozeně a aktuálně.
Role Romea je součástí asi toho nejikoničtějšího a notoricky nejznámějšího příběhu lásky. Cítil jste i v tom, že ho každý zná, nějakou odpovědnost?
Samozřejmě, i proto chci, aby ta inscenace byla co nejlepší, ale současně si uvědomuju, že se to nemusí povést. Divadlo je magie a vy nikdy s jistotou nevíte, co bude fungovat. Ono to vlastně platí pro umění obecně. Vy z toho sice máte jako herec nějaký pocit, ale ten je ryze subjektivní, a skutečnou výzvou je až to, jestli přijdou lidi, co na to řeknou a co o tom napíšou kritici. Jsem hodně zvědavý.
Cítil jste, že máte nad Romeem jako sedmadvacetiletý muž určitou výhodu nadhledu a zkušeností? Přece jen, jemu je nějakých šestnáct… Sice mu je šestnáct, ale současně na konci šestnáctého století, ze kterého ta hra je, bylo podle historiků běžné, že lidé dospívali dřív. Takže Romeo tehdy v šestnácti na tom byl, dalo by se říct, docela podobně jako já dnes. Takže si myslím, že ta inscenace ke mně přišla přesně ve chvíli, ve které měla přijít, a že kdybych byl mladší, tak bych se s ní možná pral ještě o něco víc. Ale zase kdybych byl třeba o pět deset let starší, ztratila by se z toho možná nějaká mladistvost a bezelstnost, které k Romeovi podle mě nutně patří.
Vaše role, minimálně ty filmové, jsou poměrně specifické v tom, že ztvárňujete postavy, které opravdu existovaly. Je v něčem jiné stavět historickou a fiktivní figuru?
Primární přístup k vytvoření postavy a jejího oblouku mi přijde podobný, ale je pravda, že když mám žijící předlohu, cítím navíc zodpovědnost k ní samotné a k její rodině. Proto mám rád, když mám možnost od nich dostat připomínku nebo určitý předobraz, jak na to. Samozřejmě s tím potom můžete, ale také nemusíte pracovat, nicméně já jsem většinou při hraní takových postav měl takové kontakty a musím říct, že mě to vždycky nějakým směrem ovlivnilo. Získáváte tím nějakou esenci, kterou zkombinujete s tou svojí, máte možnost si toho člověka naposlouchat, nakoukat, nacítit a někdy to může být ohromná výhoda, ale také do jisté míry zavádějící. Zatímco když hrajete fiktivní charakter, je všechno na začátku abstraktnější. Můžete se chytat jen svých kolegů a je to v mnohém volnější, zároveň však nejasnější. Obojí východisko má hodně do sebe.
Při natáčení filmu Bratři jste se setkal s Josefem Mašínem. Posunulo vás to nejen pracovně, ale i lidsky?
Rozhodně. Potkali jsme se s ním v Drážďanech, kde žije, a on nás prováděl po kritických místech, na nichž probíhala ta jejich cesta. Bylo pro mě naprosto úžasné, že jsem si ho mohl nakoukat a naposlouchat a tak trochu z něj převzít ten jeho vibe, který má. I ve svých dvaadevadesáti letech působí dost frajersky a pro mě je to prostě žijící legenda. Takže když jsme se potkali, měl jsem skoro chuť se štípnout, jestli se mi to nezdá. Bylo to pro mě, jako bych se potkal s Terminátorem nebo s někým, kdo je pro vás fiktivní hrdina, vysníte si ho, fantazírujete a on najednou před vámi stojí živý, z masa a kostí.
Máte pocit, že vás ty historické role staví třeba i před nějaká dilemata? Jak byste se v jejich situaci zachoval vy jako Oskar?
Dilemata asi úplně ne. Upřímně necítím dilema ani u bratrů Mašínů, přestože by se to mohlo nabízet, protože český národ jejich příběh pořád vnímá jako kontroverzní téma. Ale pro mě to žádné dilema není.
Možná dilema není to správné slovo, myslela jsem spíš, jestli to ve vás osobně budí myšlenky, co byste dělal, kdyby…
Samozřejmě mě občas napadá, jak bych se já jako Oskar zachoval v podobné situaci, ale doufám, že se to nikdy nestane, a pohybuju se tak jen na úrovni nějaké fabulace. Já totiž opravdu nevím, jak bych se zachoval. Ať už je to Josef Mašín, Josef Hasil z Krále Šumavy, Karel Černý z Gerty Schnirch, nebo další postavy, tak bych si určitě přál mít podobnou odvahu, jako měli oni. Protože hrdinství je něco, co všechny stoprocentně spojuje. A to bych chtěl mít taky, kdyby k něčemu takovému, co prožívali, mělo dojít. Současně ale doufám, že nikdy nedojde k tomu, že bych musel narukovat, nebo snad na někoho střílet.
Cítíte, že takové hrdinné postavy potřebujeme? Tím spíš teď, ve světle dění na geopolitické scéně?
Určitě. I když jsou to tak strašné příběhy, jako právě Gerta Schnirch, je potřeba, aby vznikaly a aby si je lidé znovu a po tisící opakovali, aby si připomínali, jak příšerné věci se během válek děly a dějí. A aby se už sakra poučili, protože války nikdy nevedou k ničemu dobrému. Já vlastně upřímně nechápu, proč se pořád o něco pereme. Asi je to v nás nějak historicky dané a pravděpodobně se to vždy nějakou formou dít bude, jen silně doufám v to, že forma fyzického násilí a války vymizí co nejrychleji. Samozřejmě takovou představu vám řekne každá „misska“, která vyhraje korunku, ale já bych o to taky opravdu strašně moc stál. Jen asi nejsem tolik naivní a uvědomuju si, že lidé se k sobě vždycky chovali jako zvířata. Skoro to nechci říkat nahlas, ale mám pocit, že jsme prostě animální bytosti, které to v sobě mají, a že i když máme možnost volby a uvědomujeme si to, tak to stejně děláme.
To zní, jako že úplně nevěříte tomu, že by to někdy mohlo být jinak.
Nevím, ale jak říkám, máme možnost tu animálnost v sobě ovládnout. O to šílenější mi přijde, když někdo páchá násilí, ačkoli nemusí. Ale pak jsou tu lidé, kteří na výběr nemají. Kteří musí nasazovat životy a zabíjet jenom proto, že se nějaký sociopat z Ruska rozhodl, že mu náleží třetina světa. Jen kvůli němu umírají stovky tisíc mladých lidí. To je příšerné. Snažím se neutápět v tom, co se děje, ale zároveň cítím potřebu na to upozorňovat, a když to můžu navíc spojit s nějakou uměleckou činností, tak je to pro mě ideální kombinace. Jsem rád, že mi ty nabídky na historická témata pořád chodí.
Zdroj: autorský rozhovor
