Erika Starková: Rozhodla jsem se být máma, nevídat dceru kvůli práci mi nedává smysl
Nastavit si vlastní hranice a nezůstávat v situacích, ve kterých člověku není dobře, pomohly herečce Erice Stárkové kamarádky, maminky, které si samy prošly různými životními peripetiemi. Nejnověji se s ní můžete setkat v novém fi lmu Šviháci.
Jednou jste řekla, že chcete brát role, které nesou světlo, protože naše planeta a současná doba si to žádají.
Témata, která nesou světlo, jsou pro mě filmy, v nichž můžeme vidět ženu s velkým Ž v její prapůvodní podobě. Silné ženské příběhy. O hloubce.
Nese světlo vaše role v novém filmu Šviháci?
Rozhodně ne. Moje role ve filmu Šviháci je žárlivá ženská, typicky to, čemu se říká stíhačka. Absolutně si střeží svého chlapa a nedává mu žádnou svobodu. Ale mě to strašně bavilo a bylo skvělé ji hrát.
Takže platí, že negativní role se hrají líp?
To nedokážu říct. Já ani popravdě nevím, jestli to je negativní role. Nevíme, proč se tak chová, jestli se jí třeba v minulosti nestalo něco, co jí k tomu dává důvod. Navíc já jsem ráda za všechny role, co přicházejí. Málokdo z nás herců a hereček je v pozici, kdy bychom si mohli dovolit ukazovat prstem, které role budeme odmítat, a já s velkou pokorou a spokojeností přijímám všechny nabídky, které přicházejí.
Takže netoužíte po nějaké velké, hlavní roli, kterou byste si na natáčení mohla užít?
Tuhle touhu mi splnilo divadlo, které dělám od patnácti let, prošla jsem několika angažmá a hrála všechno možné. Navíc nejsem jen herečka a na jevišti stojím pořád hlavně jako zpěvačka, což mě moc naplňuje. A především jsem se rozhodla být máma, zatím nedokážu točit 30 dnů v měsíci od rána do večera a nevidět svoji dceru. Nedává mi to smysl. Proto jsem spokojená, že se občas někde mihnu, mám pár natáčecích dnů, to mi úplně stačí, protože můžu být s dcerou, která mě potřebuje. Nepotřebuje mít mámu, kterou uvidí hodinu denně.
Řekla jste, že jste se rozhodla být máma. Změnilo vás mateřství, nebo to přišlo právě už s tím rozhodnutím?
Myslím si, že pokud jste mateřství otevřená, pak se vám s ním otevře nová etapa v životě, přijde velká transformace. Když se pak mámou stanete, tak to nejspíš přijmete a berete tu roli zodpovědně, se všemi stíny, které v sobě samozřejmě nese, protože vůbec není jednoduchá. Pro mě je důležité, že jsem například nemusela dát dceru do jeslí. Úplně se mi rozpadá srdce už jen při představě, že bychom v tomto období dceřina života nebyly spolu. Nikdy jsme bez sebe ještě nebyly přes noc, všechny filmy jsem natáčela s ní v náručí. Do poslední chvíle, než jsme nazkoušeli obraz, byla u mě v nosítku, taky proto, že jsem ji kojila do tří a půl roku. Takže si nedokážu představit, že by Alma u mě nebyla, protože bych jinak nemohla pracovat a asi bych se z toho zbláznila. Ale to je můj příběh, příběh Eriky Stárkové, a je v pořádku, že jiné mámy to mají jinak.
Almu jste přestala kojit teprve před pár měsíci, současně jste ji porodila doma. Jaké pro vás bylo slyšet na to spoustu nevyžádaných rad a názorů?
Do poslední chvíle jsem o tom vlastně moc nemluvila, třeba jen se svými nejbližšími kamarádkami, které taky rodily doma, protože musím upřímně říct, že vůbec není sranda udělat takové rozhodnutí. Celé ty týdny před porodem jsem v podstatě proseděla v různých kostelech a modlila se, aby to všechno dopadlo dobře. Jako prvorodička nemáte vůbec tušení, do čeho jdete, nevíte, co vás čeká, a i když důvěřujete životu a pozitivnímu přístupu, tak stejně usínáte se strachem, se kterým bojujete. Netvrdím, že to nebylo náročné, ale pro mě byla zkrátka mnohem víc stresující představa, že bych ležela někde v nemocnici a někdo mi říkal, co mám a co nemám dělat, brali by mě na přístroje, nebo mi brali dítě, i když to už se v dnešní době spíš neděje. Odmalička jsem strávila poměrně dost času v nemocnicích a nemám to ráda. Chtěla jsem být ve svém prostředí, kde se budu cítit dobře a kde můžu být sama za sebe, a bylo to nádherné. Narodila se mi dcera, se kterou jsem byla od prvního okamžiku doma, ve své posteli, a i když jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co mám dělat, a musela se to učit, tak bych to udělala stejně.
To se musíte naučit, i když rodíte v porodnici…
No právě! A zároveň je potřeba, aby zaznělo, že jsem samozřejmě vůbec neriskovala. Do poslední chvíle jsem dojížděla do porodnice v Rakovníku, měla jsem zabalenou tašku, kdyby bylo potřeba odjet do nemocnice, byla jsem připravená na všechny varianty, které by se mohly stát.
Jak jste se naučila tu kritiku svých rozhodnutí odfiltrovávat a nepouštět ji k sobě?
Odmala jsem si všechno ráda dělala po svém a hrozně mě štvalo, když mi do toho někdo mluvil. Dnes jsem přesvědčená, že je to přirozené a v pořádku, ale v době, ve které jsem byla vychovávaná, to bylo považováno za něco, co je špatně. Děti by přece měly poslouchat a dělat jen to, co chtějí rodiče. Jenže já si vždycky razila svou cestu a dodnes si ráda vyslechnu názor někoho jiného, ale pak si to stejně udělám po svém. Podle mě nám ani naše přirozenost a intuice nedovolí nic jiného, pokud nás to vyloženě nezlomí. A nepouštět si to k tělu mě asi nejvíc naučil Instagram a sociální sítě. V době, kdy jsem vystupovala v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, mi psala spousta lidí různé komentáře a to byl vždycky moment, kdy jsem dostala hroznou ťafku. Bylo tam mnoho hejtů, psali o mně opravdu hrozně, a mně nezbývalo, než se naučit být ve své síle a uvědomit si, že to ale přece nedělám pro lidi. Že všechno, co dělám, dělám sama pro sebe, že to musí těšit mě, že já musím být spokojená a šťastná a musí mi být jedno, co si o tom kdo myslí.
Zůstala jste i přesto aktivní na sociálních sítích?
Jasně. Mám tam spoustu kamarádů, kteří nežijí v Česku, a díky sítím s nimi můžu komunikovat. Je to reklama, která je v podstatě zadarmo, díky sítím mohou lidé objevit různé talenty, nové věci. Může to být i fajn, jen tomu člověk nesmí propadnout a myslet si, že na tom závisí celý život.
Je něco, co byste na sítích nikdy nesdílela?
Svůj osobní život. Třeba Alma se tam objevila, jen co bych spočítala na prstech jedné ruky, a vždy zezadu nebo jsem jí zakryla obličej. Podle mě jsou v tomhle ohledu dnešní děti trochu v pasti. Je jasné, že rodiče rozhodují za ně, ale podle mě by se rodiče měli zamyslet nad tím, jestli by se jim samotným líbilo, kdyby jejich máma kdysi vzala rodinné fotoalbum, chodila po domech a po ulicích a všem cizím lidem ukazovala, jak oni sedí na nočníku nebo jsou upatlaní od čokolády. Mně by se to teda hodně nelíbilo, protože to jsou osobní věci, a myslím si, že nepatří do prostoru, kde je mohou vidět cizí lidé. Nicméně to nehodnotím ani nesoudím. Mám spoustu kamarádů, přátel a blízkých, kteří na sítích sdílejí své rodinné momenty, a chápu to. Stejně jako já s radostí sdílím svoji práci a chci se s ní pochlubit a šířit ji dál, oni mají radost, že je jim v jejich rodině dobře, a chtějí se o to podělit. Nicméně dokud mi to nebude schopna odsouhlasit moje slečna, rozhodla jsem se, že to dělat nechci.
Kdy už ten její souhlas budete brát vážně, s jistotou, že si uvědomuje, co to znamená?
Nevím, asi bude záležet na situaci. Ono je to totiž poměrně děsivé, doba na nás tlačí a děti už v tom absolutně vyrůstají. Alma mě odmala vidí s telefonem v ruce. Stačí, když si sednete do metra, a můžete sami pozorovat, jak všichni máme hlavy otočené do mobilů, nikdo si s nikým nepovídá ani se na druhého nepodívá. Tohle je pro mě ta odvrácená stránka sociálních sítí, že nás vlastně odosobňují.
Je to ten důvod, proč jste se odstěhovala z Prahy, která je jako velké město dost odosobněná, anonymní?
To ne, já miluji města, i ta velká, pokud mají historii. Ale jako malá jsem vyrůstala v lese na Vysočině a je pro mě strašně důležité, když se doma v kuchyni podívám z okna, abych přes něj viděla kopce, hory a lesy. V přírodě je mi dobře, uklidňuje mě a asi i nějakým způsobem uzemňuje. Do Prahy samozřejmě jezdím, mám ji ráda a je fakt krásná. Celá Česká republika je nádherná, máme úžasnou historii a spoustu hezkých měst a nádhernou přírodu. Mám to tu moc ráda.
Vy jste se s Alminým tatínkem rozešli, ale v jednom rozhovoru jste říkala, že jste zůstali kamarádi, což není vždycky samozřejmost. Máte nějakou radu na to, jak se rozejít a zůstat přáteli?
Myslím si, že těmi přáteli musíte být už na začátku. Je spousta lidí, kteří spolu žijí celý život, jako partneři už dávno nefungují, mentálně už se rozešli před dlouhými lety, ale neumějí o tom mluvit. Neumějí se rozejít ani fyzicky, protože z toho mají strach, bojí se, co by bylo, mají třeba společnou hypotéku, děti a spoustu dalších věcí, které jejich svazek ještě nějak drží. Ale myslím si, že když jsou opravdu přáteli, pak spolu mají vztah, který nezanikne. Ať už bude partnerský, sexuální, přátelský, nebo rodičovský. Pokud jsou totiž ve vztahu děti, pak je strašně důležité, aby v tom ti rodiče našli balanc a mír, protože jak jinak ty děti chcete vychovávat? Co jim chcete předat? Takže my s Alminým tatínkem dál fungujeme a je to v pohodě. Když máte dítě, máte se na celý život, nedá se od toho úplně odstřihnout.
Jak se vám dařilo balancovat kariéru herečky s vědomím, že tu chcete být pro dceru pořád? Musela jste někde ustupovat?
Nevnímám to jako ústupky. Moje práce se dá s rolí mámy dobře skloubit. Třeba už šestinedělí jsem ukončila tím, že jsem na dvě hodiny jela vypomáhat na natáčení. Také jsem zpívala ve Tvojí tváři. Všechno se dá vybalancovat, jen prostě člověk nesmí točit dvanáct hodin, ale třeba jen jeden obraz, který máte klidně za hodinu hotový. V tomhle je ta naše práce naprosto úžasná, dává nám hodně svobody.
Před deseti lety jste si prošla náročným obdobím, kdy vám objevili rakovinu štítné žlázy. Tehdy jste řekla, že nemoc nevnímáte jako životní ránu, ale jako impulz přehodnotit životní tempo, priority a vztah k sobě samé. Bylo něco, co jste v tomhle ohledu změnila?
Začala jsem se učit sebelásce, mít ráda sebe a dělat věci tak, jak je cítím, bez ohledu na to, co si o tom budou myslet ostatní. Myslím si, že sebelásce se musíme učit celý život, ale je třeba začít u toho, že bychom měli myslet i sami na sebe, dovolit si odpočívat, mít se rádi. Jde přitom o zdánlivě malé věci, jako že si člověk nastaví zdravé hranice, a když s něčím opravdu nesouzní, tak se nebojí to říct, stojí sám za sebou, ačkoli se spustí nějaká lavina nevole, třeba i od těch nejbližších. To je cesta, kterou se snažím jít.
Našla jste ji sama, nebo vám k tomu pomohla nějaká terapie?
Ano, pomohly mi terapie. Rodinné konstelace a spousta jiných cest, o tom by se dalo dlouze mluvit. A samozřejmě i blízcí přátelé. Lidé u Berounky. Kamarádky, maminky, které mají už několik dětí a samy si prošly ne zrovna jednoduchými životními peripetiemi. Ty jsou pro mě velkou inspirací, protože i díky nim jsem přišla na to, že mít se ráda může znamenat i to, že nezůstáváte v situacích, ve kterých vám není dobře, ať už jde o práci, partnerské vztahy, nebo i vztahy s kamarády.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie.
Zdroj: autorský článek
