Víte, že jste závislí, ale nevíte, co dělat?
Vědět, že máte problém se závislostí, ať už jde o legální či nelegální substance, hazard nebo třeba nekonečné scrollování, je opravdu velká věc a musíme vám k tomu vlastně pogratulovat. Znamená to totiž, že jste se nějak prokousali přes vlastní výmluvy a triky, kterými si člověk umí dlouho nalhávat, že vlastně o nic nejde.
Možná jste si říkali, že to máte pod kontrolou. Nebo že jsou na tom jiní mnohem hůř. Přece ještě zvládáte chodit do práce, platit účty a nějak vám to v životě funguje. Tohle všechno jsou klasické způsoby, jak maskujeme problémy se závislostí. Jenže dřív nebo později přijde moment, kdy už to prostě nejde přehlížet. Ale co potom? Když si přiznáte, že máte problém, otevřou se před vámi dvě cesty.
Ta první je rezignace. Můžete si říct, že už jste s tím tolikrát zkoušeli seknout, že už ani nemá cenu se snažit. Každý neúspěšný pokus vás jen utvrdí v představě, že se nedokážete změnit. Tahle cesta je bohužel zrádná. Druhá cesta je připravenost. Začíná ve chvíli, kdy už toho máte opravdu dost. Když negativa jasně převažují nad tím, co vám závislost kdy dávala. Někteří lidé tomu říkají, že se dostali na dno. Prostě už nemají co ztratit, tak se opravdu zkusí změnit.
Co můžete dělat jinak?
Pokud tušíte, že můžete být závislí, ale nevíte, zda či jak chcete přestat, nelámejte to hned přes koleno. Klidně na začátku pracujte s ambivalencí. Je normální, že část vás touží po změně, ale druhá část ne. Místo boje se sebou samým zkuste obě strany pojmenovat a položte si otázky: „Co mi to dává?“ a „Co mi to bere?“ Práce s vnitřním rozporem je klíčový mechanismus motivace.
Dalším krokem je někomu se svěřit a svou obavu, že jste závislí, vyslovit nahlas. Pokud nemáte někoho, komu opravdu důvěřujete, řekněte to své lékařce či lékaři třeba na preventivní prohlídce. Můžete říct například: „Bojím se, že jsem alkoholik,“ nebo „Poslední dobou trávím na sociálních sítích víc času, než chci.“ Podpora zvyšuje vaše šance opravdu něco změnit a navíc snižuje pocit izolace, což je jeden z rizikových faktorů relapsu.
Když uvízneme v závislosti, často se vlastně zasekneme v minulosti. Přemýšlíme nad tím, co jsme ztratili, co se nám stalo, kdo nám ublížil. Jenže když se díváme pořád dozadu, snadno na všechno rezignujeme. Může vám proto pomoct podívat se dopředu, ale jen trochu, protože představa, že už si nikdy v životě nedáte například skleničku, může být paralyzující. Mnohem snesitelnější je proto zaměřit se na přítomnost: „Dnes se nenapiju / neotevřu aplikaci.“ Mozek snadněji přijme krátkodobé cíle a změny, které jsou pro svou účinnost běžnou součást behaviorálních terapií.
Závislost navíc není tolik o vůli, jako o prostředí, ve kterém se pohybujeme. Může vám pomoct, když změníte denní rutinu (jiná cesta domů, jiný večerní program) a omezíte kontakt s místy či lidmi, kteří jsou pro vás spjati se závislostí. Změna prostředí a návyků je klíčová součást účinné léčby. No a v naposlední řadě je tu odborná pomoc. Nemusíte hned do léčebny, obzvlášť pokud z toho máte obavy, obrátit se můžete například na Národní linku pro odvykání na čísle 800 350 000 či adiktologické ambulance. I krátké intervence mají prokazatelně pozitivní efekt.
