Život s psychiatrickou diagnózou: Samoty a změn se už konečně nebojím
Seděla jsem před deseti lety v parku psychiatrické léčebny ve Šternberku, kde se pomalu snášelo listí ze starého stromu. Byla to nařízená léčba po prvním vážném pokusu o sebevraždu.
Dívala jsem se na ty barvy a v duchu si přála, aby spolu s každým listem opadla i má bolest, mé trápení, všechno, co jsem si nesla uvnitř. Podzim mi od té doby voní touhou po očistě. Je v něm zvláštní kouzlo – smutek i krása spolu tančí a já se v té melancholii cítím doma.
V těch dnech se mi v noci zdál zvláštní sen. Byla jsem uvnitř vrby u kmene stromu, větve s listím sahaly až na zem, a na každé větvi byl jakýsi „bordel“, a nebyl vidět ani pidi paprsek světla. Přála jsem si ze sebe vše odhodit, stejně jako to dělá strom na podzim, ale místo toho jsem se ve snu ocitla obrazně ve svém nitru, které mi ukazovalo, kolik práce mě ještě čeká a jak jsem tím vším zanesená. Je to deset let a čekám na druhý takový sen. Určitě jsem udělala velký pokrok.
Když jdu na podzimní procházku, mám v uších svůj playlist, na sobě kabát, který mi darovala sestra, a v ruce termohrnek s kávou. Slunce mě hladí po tváři, ale nepálí. Vzduch je jiný. Je to období, kdy mám pocit, že svět se zpomaluje a dovoluje mi nadechnout se. A možná i znovu začít. Už dlouho si říkám, že bych svou lásku chtěla potkat právě na podzim. Melancholické procházky, horká čokoláda v ruce a praskající listí pod nohama. Už rok jsem sama, dokázala jsem to přijmout s klidem a pohodou, kdy mám hezký vztah sama se sebou, a je mi tak dobře. Ale znáte to, někdy jsou dny, kdy se zasteskne.
V srpnu jsem téměř měsíc marodila. Prodělala jsem akutní operaci a pak se do nemocnice za týden musela vrátit znovu. Po návratu do práce mě čekal vyhazov, takže jsem opět kvůli zdravotním komplikacím přišla o místo. Jsem jako Kit Kat z filmu Lásky čas (About Time) a také Delirium v seriálu Sandman. Musím pracovat. Stát mi vyměřil smutný důchod, který k životu ani zdaleka nestačí, a to mám invalidní důchod II. stupně. Cítím, že už není cesty zpátky, buď najdu odvahu začít podnikat, nebo se nechám semlít. Začnu si pomalu zase budovat svou značku, a třeba jednoho dne budu ten pisálek na volné noze, co se bude procházet Prahou, zastaví se na hezké lavičce, a tam napíše článek. Teď balancuji na hraně. Nechala jsem si napsat silný Neurol a opět, jak jinak tenhle rok, bojuji. A k tomu ta únava. Ta zatracená únava! Jsem vyčerpaná z toho, jak mě má nemoc spolu s léky vyčerpává. I z tohoto důvodu jsem vždycky milovala mánie.
Jedna z věcí, co mě drží, je vědomí, že jsem máma. Kočičí máma, ale naplno. Můj černý syn Theo není jen „kočka, co leží na gauči“. Vychovávám ho, hraju si s ním, uklízím po něm, učím ho. Když zlobí, musím v sobě hledat trpělivost, ačkoli to někdy není snadné. Když spí vedle mě, cítím klid. On mě učí být přítomná. A i když se to může zdát zanedbatelné, je to velká role. A co bych si počala bez budíčku, kdy mi strká čumáček do nosních dírek! Já se o nás postarám.
A pak je tu ještě jedna věc, na kterou jsem pyšná. Už dva měsíce nekouřím a jsem zcela bez nikotinu, takže nepoužívám ani nikotinové polštářky. Po letech závislosti to beru jako vítězství. Cigareta byla moje nej kámoška při stresu, při nudě, při samotě. Začala jsem si hned hledat nové rituály. Úzkosti nejsou tak časté a silné a už se mnou nic necvičí. Nebýt těch nepříjemných událostí, tak jsem bez nikotinu konečně permanentně klidná a v pohodě. Stejně se stále na každého usmívám. Automaticky. Ne všichni musí vědět, že zase bojuji.
Zdroj: autorský článek
