Ustupuji, tedy miluji? Ve vztahu s manipulátorem jsem se ztratila
Také byste promovali s vyznamenáním v oboru „vybírám si partnera, který je skvělý manipulátor“? Sebeobrana proti opakujícím se bolestivým zraněním duše ale existuje – intuice, pochopení mechanismu, pomoc odborníka, útěk. Selháním je zůstat, nikoli odejít.
Vztahová zranění vnímám jako zvláštní druh bolesti. Nejsou vidět na kůži, nelze je zachytit na rentgenu, nedají se přikrýt obvazem a čekat, až se sama zahojí. Jsou to neviditelné trhliny v naší psychice, které se pomalu, často nenápadně prohlubují, dokud nezačnou měnit celý náš život. A nejčastěji vznikají právě tam, kde bychom to čekali nejméně – v blízkosti člověka, kterého milujeme.
Psychická manipulace málokdy začne dramaticky. Není to okamžik, kdy by někdo otevřeně prohlásil: „Teď tě začnu ovládat.“ Spíš se tiše vplíží do běžných dnů, do rozhovorů, do drobných interakcí, které na první pohled působí nevinně. Možná si to pamatujete, nejdřív jen nenápadná poznámka, že jste si něco zapamatovali špatně. Pak že přeháníte. Potom že jste příliš citliví. A najednou přijde den, kdy se raději neozvete, protože už dopředu víte, že vaše slova budou zpochybněna nebo otočena proti vám. To, co na začátku vypadalo jako starostlivost, upřímnost nebo humor, se promění ve zbraň. A když se k tomu přidá střídání vřelosti a chladu, ocitnete se v cyklu, kde nikdy nevíte, jestli vás druhý přivine k sobě, nebo od sebe odstrčí.
„To, že na nás má manipulace vliv, není známkou slabosti, ale přirozeného procesu uvědomování si, že naše mysl a paměť nejsou neomylné,“ nastiňuje Jana Albrechtová, specialistka poradenských služeb a psychoterapeutka ve výcviku.
„Manipulace vlastně vychází ze zdravé sebereflexe – víme, že nejsme neomylní. Zároveň je v partnerských vztazích přirozená takzvaná kognitivní závislost, tedy to, že když s druhým trávíme hodně času, nevědomky si také rozdělujeme, kdo si co bude pamatovat. Tento mechanismus má sloužit nám oběma, společnému ‚my‘ a kognitivní ekonomii, tedy šetříme energii, protože si nemusíme pamatovat všechno. A předpokládáme, že je to prostor pro to, kopat za náš společný tým, a nikoli proti sobě,“ vysvětluje psychoterapeutka.
Pokud vám něco z toho zní povědomě, vítejte v mém světě. Kdyby se udělovaly diplomy za přebornictví v oboru „vybírám si partnera, který je skvělý psychický manipulátor“, promovala bych s vyznamenáním.
Jak jsem poznala manipulátora
Jaké to vlastně bylo? Jak jsem poznala, že už je to opravdu přes čáru, a proč jsem nebyla schopná od takového člověka prostě odejít? Výjimečně si tentokrát jednu větu nenechám až na konec: Pokud se v jakémkoli vztahu necítíte dobře, vyhledejte odborníka. Nikdy není pozdě začít se chránit a postavit se za sebe.
Když mi bylo sedmnáct, začala jsem randit. Moje první lásky zkrátka přišly až tehdy. Možná to bylo tím, že jsem většinu času trávila zavřená doma s knížkou a četla si Shakespeara nebo Boccaccia (není to vtip). Jenže hned u prvního vztahu jsem si spálila prsty. První dva týdny bylo všechno růžové, a pak to přišlo. Tiché, nenápadné, ale postupně čím dál hlasitější jeho podmínky k tomu, aby byl spokojený. A co by sedmnáctiletá holka mohla chtít víc než šťastného kluka po svém boku? Takže jsem dělala, co si přál.
Nejdřív mi jen doporučil, ať se vykašlu na touhu tancovat, přece se nebudu ukazovat na veřejnosti, a já kývla. To dá přece rozum, ne? Pak navrhl, ať radši cvičím doma, abych nebyla v legínách ve fitku. No dobře… Možná bych mohla i v létě nosit delší rukávy. A bylo by fajn, kdybych se nevoněla, protože jemu to vadí. Bylo toho tolik, že si na všechno už ani nevzpomenu. Ale na jedno si pamatuju naprosto přesně – po našem rozchodu mi řekl větu: „Nebyla jsi dost.“ Do mě se tehdy zarylo, že ani když se úplně přetvořím podle něčích představ, pořád to nebude stačit. Takže jsem do dalšího vztahu vstoupila už rovnou jako služka, která nemá svůj hlas a čeká, až jí ho někdo vrátí.
V devatenácti jsem věřila, že tentokrát to vyjde. Během maturity jsem se s úsměvem dívala do objektivu fotoaparátu, zatímco moje tělo uvnitř křičelo: „Uteč!“ Byla to časovaná bomba. Na první pohled to byl princ na bílém koni, který mě opečovával tam, kde ten předchozí napáchal škody. Jenže jsem netušila, že přesně tyhle bolístky zase rychle odkryje ve chvílích, kdy se mu to bude hodit.
První ránu mi zasadil v den maturitního plesu. Večer byl v plném proudu a já jako jediná seděla u stolku a sledovala svého partnera, jak se mračí. Nechápala jsem proč. Prý ho trápí, že po plese půjdu se spolužáky zapít maturitu. A tak to začalo trápit i mě. Takže jsem mu slíbila, že nepůjdu. V tu chvíli jeho nálada vystřelila nahoru, vyzval mě k tanci a tvářil se, že je všechno v pořádku. Takže mise splněna? Jenže tahle mise byla jen začátek něčeho mnohem horšího. Během pár měsíců jsem se úplně ztratila v tom, co smím a nesmím. V tom, co se mu líbí a co mu vadí. Moje vlastní hlava jako by přestala existovat. Dokonce i v restauraci jsem po očku sledovala jeho reakce, jestli je v pohodě, že si objednám steak, a ne salát. Můžu si dneska dát maso a hranolky? Zasloužím si to? Nebo spíš vypadám tak, že bych měla dostat jen pár listů salátu?
Efekt kasino
„Proč tedy setrváváme ve vztazích, které nám škodí? V tomto kontextu můžeme vztah s člověkem připodobnit závislosti na herních automatech. Psychologické výzkumy totiž potvrdily, že tou nejefektivnější strategií, jak člověka u takového herního automatu udržet, jsou nepravidelné (variabilní) odměny,“ říká Jana Albrechtová.
Vysvětluje to názorně. Když člověk odměnu – v případě vztahu nějaký projev lásky, úsměv, dobrou náladu – dostane někdy v úterý, někdy v pátek, někdy jen proto, že se partner či partnerka dobře vyspí, a někdy proto, že ustoupí a nepůjde tancovat s kamarády, jeho mozek ji stále očekává a nevzdává to, protože co kdyby přišla při dalším pokusu či dalším ústupku?
„Mozek reaguje nejen na moment překvapení, ale taky na efekt očekávání a naději. Stejně jako v kasinu máme tendenci se o to více snažit, protože co kdyby teď přišla odměna? Zároveň také můžeme bojovat s tím, že jsme již do vztahu investovali příliš mnoho – příliš času, příliš energie, příliš sebe. Jsme na cestě, u které nevíme, jak dlouho ještě vede do cíle, a klademe si otázku: Vyplatí se nám jít tu dlouhou cestu zpátky, nebo už máme cíl na dosah a nesmíme to teď vzdát?“ rozvádí psychoterapeutka hru odehrávající se v naší hlavě.
Ustupuji, tedy miluji?
Každý ústupek jsem si obhájila tím, že to dělám pro naši lásku. Jenže láska, která vás nutí být menší, tišší a méně viditelná, není láska. Je to kontrola. A čím víc jsem se snažila být „dost dobrá“, tím víc se ta laťka posouvala výš, až do místa, kam se nikdy nemělo dojít. Trvalo mi roky pochopit, že pravý vztah nezačíná ani nekončí tím, co musím obětovat, ale tím, co v něm můžu být naplno já. Že člověk, který mě má rád, mě nebude chtít ohýbat, umenšovat ani tvarovat podle svých představ. A možná proto to píšu. Protože jestli teď čte někdo tyhle řádky a má pocit, že už není tou verzí sebe, kterou v jádru kdysi býval, tak mi může věřit, že odejít není selhání. Selhání je zůstat tam, kde vás láska dusí.
Zdroj: autorský článek
