Lidé svou závislost často bagatelizují a srovnávají se. To bývá první znamení, říká psychiatr Popov
Věcí, na kterých se můžeme stát závislí, je řada. Právě proto jsme se s psychiatrem Petrem Popovem bavili v podcastu Moje psychologie o tom, jak poznat, kdy už situaci nemáme pod kontrolou a jak z toho ven.
V České republice denně kouří přibližně 20 procent populace starší 15 let. Alkohol denně pije 7–11 % dospělých, dlouhodobě se odhadem 1,3–1,6 milionu dospělých nachází v kategorii rizikového pití alkoholu a z toho 600–900 tisíc osob již spadá do kategorie škodlivého pití. Problematická spotřeba psychoaktivních léků se týká odhadem 12–15 % dospělé populace, což odpovídá 1,1–1,4 milionu osob starších 15 let. A odhadem 45–47 tisíc obyvatel České republiky užívá rizikově nelegální drogy. To jsou závěry Souhrnné zprávy o závislostech v České republice z roku 2024.
„Pokud hovoříme o závislostech na psychoaktivních návykových látkách, tak na tom jako Češi a Češky nejsme moc dobře. Tradičně máme velký problém s alkoholem, s nikotinem i s nelegálními drogami. Navíc v průběhu let přibývá celá skupina závislostí na něčem úplně jiném, než jsou návykové látky. Říkáme tomu procesuální závislosti a může to být závislost třeba na nějaké činnosti, na užívání komunikačních technologií a podobně,“ upozorňuje psychiatr Petr Popov, primář sanatoria Libella, které se zaměřuje na léčbu závislostí a duálních poruch.
Závislost přitom není něco, co by se objevilo ze dne na den. Dá se jí předcházet, pokud si člověk uvědomuje, že to, co dělá, může být potenciálně ohrožující, ať už jde o pití alkoholu, nebo nekonečné scrollování na sociálních sítích.
„Závislost je proces, který se odehrává relativně dlouho, vyvíjí se a nemusí to přitom probíhat nijak zvlášť nápadně. Zvlášť když se týká buď legálních drog, jejichž užívání je v Česku pořád ještě celkem běžné, anebo právě užívání nějakých technologií, které patří k běžnému životu, k pracovnímu procesu, k zábavě, protože nejsou a priori vnímány jako něco nebezpečného,“ vysvětluje primář Popov a dodává: „Rizikový návykovostní potenciál tam ovšem existuje a je poměrně značný, a pokud na to člověk nemyslí, tak se může snadno stát, že něco unikne jeho pozornosti a potom se může dostat do potíží, které finálně opravdu označujeme jako závislost.“
Jak tedy poznat, jestli máme věci stále pod kontrolou, nebo se pohybujeme v kategorii rizikového užívání, případně jsme už spadli do závislosti? Dobrá zpráva je, že máme šanci na to přijít sami, ta špatná, že zpravidla odmítáme vidět varovné signály, situaci bagatelizujeme a namlouváme si, že jsme přece ještě úplně v pohodě.
„Lidé mají často tendenci porovnávat se s někým jiným, kdo je na tom třeba objektivně mnohem hůř než oni, a říkají si, že takhle daleko přece ještě nejsou, takže asi nemají problém. Jenže vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř než vy a kdo má, například kvůli alkoholu, mnohem větší problémy,“ varuje psychiatr Popov a upřesňuje: „I v situaci, kdy jedince upozorní okolí, že jeho chování už není v pořádku, může mít tento člověk často pocit, že má situaci ještě pod kontrolou. Přiznat si, že jde opravdu o problém, je většinou proces, který trvá relativně dlouho.“
Kdy si říct o pomoc?
Dalšími varovnými momenty, že se nám kontrola vymkla z rukou, bývají komplikace v osobním a pracovním životě. Nezřídka se užívání rizikových látek nebo nadužívání technologií pojí s klesající výkonností v práci. Přehnaný čas, který tak trávíme, nám pak chybí právě například v pracovním procesu, odkládáme povinnosti, případně je rovnou neplníme. To může být momentem, kdy si uvědomíme, že nám naše chování začalo omezovat život. Ani toto uvědomění ale neznamená, že se podobného chování automaticky vyvarujeme.
„I navzdory jasným signálům není ojedinělé, že člověk svoji situaci stále ještě bagatelizuje. Navíc v této fázi může jít už o chování, které pro něj má natolik velký význam, že ho není schopen omezit. Třeba se o to i pokusí, ale zjistí, že to úplně nejde, že si zvykl. Užívání alkoholu nebo jiných látek, včetně technologií, může mít zpočátku rituální charakter – přijdu domů, dám si nohy na stůl, naleju si dvojku červeného a po náročném dni si dopřeji zasloužený oddech. Časem už to ale není jedna sklenička a dvacet minut, ale několik skleniček, které popíjíme několik hodin.
Látka sama o sobě navíc začne postupně organizovat procesy v našem organismu a v momentě, kdy se snažíme její užívání limitovat nebo snižovat, můžeme pociťovat negativní stavy, jako je úzkost, neklid, nespokojenost. Začneme tak mít pocit, že si onu látku musíme dát, abychom se cítili v pořádku, a to už může být fáze, kdy hovoříme o závislosti se všemi jejími projevy, včetně těch fyzických,“ říká doktor Popov.
Pokud zkusíte omezit užívání sami a nepovede se to, je nezbytné říct si o pomoc. Odborníci přitom zdůrazňují, že není důvod, proč se stydět. Naopak si zasloužíte pochvalu, že jste se odhodlali učinit těžký krok a začali svůj problém řešit. Závislost je chronické recidivující onemocnění, které po léčbě zázračně nezmizí, ale nemusí váš život činit horším, jak ze své praxe primáře sanatoria Libella zdůrazňuje doktor Popov.
„Jde o omezení, stejně jako když máte třeba nějakou alergii. Můžete absolvovat léčbu, která zmírní její projevy, ale současně je to něco, co musíte pořád mít na paměti, hlídat, sledovat a dávat si pozor. Uvědomovat si, že některé věci už zkrátka nebudete smět dělat tak jako dřív. Když to ale budete respektovat, můžete žít úplně harmonicky a v klidu.“
Celý rozhovor o závislostech můžete zhlédnout na videu níže nebo si jej poslechnout na podcastových platformách.
Zdroj: autorský článek
