Proč přestat vinit lenost? Psycholožka vysvětluje, co nás od pohybu opravdu odpuzuje
Říkáme si, že jsme líní. Že nám chybí pevná vůle. Že kdybychom se jen víc snažili, prostě bychom z toho gauče vstali a šli běhat. Jenže sportovní psycholožka PhDr. Gabriela Kloudová tvrdí, že problém netkví v naší povaze, ale v tom, jak je téma pohybu v dnešní společnosti nastavené. Překvapivé vysvětlení, i cestu ven z bludného kruhu výčitek, přitom nabízí evoluční biologie.
Přijít na to, proč se lidé nehýbají, bylo pro Gabrielu Kloudovou jedním z ústředních témat její profesní dráhy. Jako psycholožka pracuje se sportovci od mládeže až po olympioniky, ale i s běžnými dospělými, kteří chtějí být aktivnější, leč nedaří se jim to. Téměř vždy naráží na stejný příběh: člověk se obviňuje, že mu prostě chybí pevná vůle.
„To je jedna z největších lží, které si o sobě říkáme,“ říká Kloudová. „Nechybí nám vůle. Chybí nám pochopení toho, jak pohyb vlastně funguje a proč ho mozek přirozeně odmítá, pokud ho vyloženě nepotřebuje nebo z něj nic nezískává.“
Evoluční past jménem fitko
Americký paleoantropolog Daniel Lieberman z Harvardu přišel s provokativní tezí: lidé se nikdy nevyvinuli k dobrovolnému cvičení. Pohyb byl v lidské historii vždy spojen s nezbytností – s lovem, prací, přesunem – nebo s přímou odměnou, jako je hra nebo sociální rituál. Cvičení jako abstraktní zdravotní povinnost je čistě moderní konstrukt, na který naše mozky nejsou biologicky nastaveny.
Kloudová tuto perspektivu potvrzuje: „Zdraví pro nás většinou není dostatečnou motivací. To, co nás skutečně baví, je hravost, zlepšování sebe sama a setkávání s lidmi.“ Děti chodí sportovat, protože se tam potkají s kamarády. Proto je atmosféra v klubu často rozhodující pro to, zda se dítěti na trénink chce, a nakonec i pro výběr samotného sportu. U dospělých to není jiné.
Klíčem k úspěchu je i úprava očekávání a nároků, které na sebe klademe. Někdo, kdo není vrcholový sportovec, nemusí mít dvoufázové tréninky. Jsou období života, kdy stačí jen procházka. To, že mám malé děti a nemohu se sportu věnovat jako dřív, neznamená, že se k němu po čase nemohu vrátit.
Radost, která se nenápadně vytratí
I lidé, kteří pohyb milovali, o tento vztah mohou přijít – a platí to pro děti i dospělé. Gabriela Kloudová popisuje vzorec, který se opakuje:
Dítě: Začne hrát fotbal pro čistou radost. Pak přijde tlak na výsledek, hodnocení a dítě najednou hraje pro rodiče nebo trenéra.
Dospělý: Začne běhat pro sebe. Pak si pořídí chytré hodinky, sleduje data a porovnává se s ostatními v aplikacích.
Výsledek: Pohyb přestane být zdrojem radosti a stane se dalším výkonem, ve kterém lze selhat.
„Přerod z vnitřní motivace na vnější není nevyhnutelný, ale je zákeřný, protože probíhá pomalu,“ vysvětluje Kloudová. „Jakmile se to stane, je velmi těžké vrátit se zpět. Musíme znovu najít to, co nás na pohybu původně bavilo, nikoliv to, co nás v něm hodnotí.“
Největší mýtus o motivaci ke sportu? Že motivace je něco, co buď máme, nebo nemáme. Motivace se buduje, a to konkrétními podmínkami, nikoliv pevnou vůlí.
Ještě složitější je situace u lidí, kteří sport nikdy v lásce neměli. Kloudová se však brání škatulkování: „Existují klienti, kteří sport používají jako masku pro něco jiného – potřebu kontroly, únik od problémů či zvládání úzkosti. Pohyb jim pomáhá, ale pokud se na tuto skrytou funkci nepodíváme, dříve či později narazíme na problém.“
Co konkrétně s tím dělat? Jak přestat bojovat se svou biologií a začít s ní spolupracovat? A proč funguje pohyb jako sociální rituál lépe než jakýkoliv fitness plán? To vše rozebírá Gabriela Kloudová v novém dílu podcastu Moje psychologie, který najdete na svých oblíbených platformách nebo na YouTube.
Zdroj: autorský článek
