Terramace a pietní biocentra: Budoucnost hřbitovů je zelená
S tím, jak se mění naše životy, se mění i odcházení ze světa. Ještě do poloviny 20. století lidé nejčastěji umírali doma. Teď svou smrt dvě třetiny z nás potkají v nemocnici. Naše těla pak končí v zemi. Nebo ne? I to se dnes mění. Většina lidí volí kremaci a jejich popel mnohdy míří na louky, do řek i ke kořenům stromů. A samotné hřbitovy už brzy mohou připomínat přírodní rezervaci.
Procházím uličkami jednoho z menších hřbitovů na okraji Brna krátce před koncem otevírací doby. Klid narušují jenom ptáci. Něco fotím, ale raději si vypínám zvuk. Není to obyčejný park a atmosféra je tu přece jenom specifická. Několik lidí stojí mlčky nad hroby. Cítím lásku pozůstalých skrz to, jak jsou hrobová místa upravená. Vysazené květiny, ručně vyrobené dekorace, dárky. Každý podle své fantazie i schopností. Někdo volí přírodní výzdobu, někdo nechává květiny i s cenovkou.
Lidé z oboru na současných hřbitovech vidí mnohem víc problémů, než obyčejného návštěvníka napadne. Promarněný potenciál pro třídění odpadu, všudypřítomné túje, které nejsou pro naše klima přirozené. Nízké platy i motivace zaměstnanců a etická dilemata při exhumaci ne zcela rozložených těl. A taky obrovské žulové desky z Asie, které mají velkou uhlíkovou stopu, v létě se přehřívají a při znovuotevření hrobek způsobují nemalé potíže.
„Mohly to být hezké hřbitovy,“ zamýšlí se hrobník Adam Vokáč, když popisuje prvorepublikový koncept mnoha českých pohřebišť. „Ale za těch čtyřicet let minulého režimu, kdy se o hřbitovy nestarali úplně nadšenci, se to tady o dost zhoršilo. A často se s tím nedá nic dělat,“ říká hrobník, který se však o změnu snaží a nabádá k ní také kolegy z povolání.
Neekologická kremace
Nezisková organizace Poslední stopa, kterou Vokáč spoluzaložil, letos s partnery spustila projekt Hřbitovy přátelské k přírodě a lidem. Jde o sérii workshopů pro česká a slovenská města, která chtějí pohřebiště modernizovat. V tuzemsku se do něj zapojila Praha, Brno, Most a Liberec.
Mimochodem, právě v Liberci před sto lety začal trend, který dnes musí zohledňovat všechny hřbitovy v zemi — kremace. Podle odhadů Evropské federace pohřebních služeb bylo v roce 2023 v Česku zpopelněno 85,6 % zemřelých. Tuzemské celostátní statistiky sice neexistují, ale například v Praze, kde se údaje nově sbírají, bylo ve stejném roce pohřbeno žehem 97 % zemřelých.
V současné podobě je ale tento způsob pohřbívání v Česku neekologický, protože funguje na principu spalování velkého množství fosilních paliv. A podle Vokáče se města kvůli popularitě kremace nehrnou do nákladného budování nových pohřebišť. „I poslední kousky zeleně se tak často stanou jenom dalšími řadami urnových hrobů bez nějaké lepší koncepce,“ dodává. Popel přitom nemusí zůstat v urně. Na hřbitovech lze využít rozptylové a vsypové loučky. Jejich kapacita je však kvůli zásaditosti popela omezená, i když v praxi se na to podle Vokáče moc nehledí. Jsou nadužívané a přesycené. I proto mnohé pietní louky vypadají spíše jako vypálený anglický trávník.
Křišťálové listy s aplikací
Některé hřbitovy, neziskové organizace, obce i fi rmy napříč republikou se ale snaží najít nové způsoby nakládání s popelem. A zohledňují přitom technologický a společenský vývoj. Například fi rma Memory Crystal, která se v České Lípě přes 25 let věnuje výrobě památečního skla, navrhla křišťálový strom vzpomínek. Na patnácti metrech čtverečních vybudovala podzemní kolumbárium s vysouvacími plošinami pro 600 uren a místem pro dalších 500 vsypů do společného prostoru. Uprostřed postavila umělý strom Eiwa.
Na jeho větvích „roste“ 600 křišťálových lístků, které nahrazují náhrobní kameny pro uložené urny. Mají vygravírované jméno a datum narození i smrti zemřelých. Uvnitř křišťálů pak je symbolické množství popela, případně zlata. Jeden společný symbolický lístek je vyhrazen pro lidi pohřbené vsypem. Kouzlo nastává, když pozůstalí s křišťálovým stromem komunikují skrz dotykový displej na pietním místě nebo přes mobilní aplikaci. Lístek se jménem jejich blízkého a LED diodou mohou na den rozsvítit, což připomíná rituál zapálení svíčky. Barvy může hřbitov měnit také v závislosti na ročním období. Prostor pro technologické vychytávky však podle ředitele fi rmy Dalibora Nováka tímto nekončí.
„Lidé na hřbitovech na zemřelé mluví, potřebují se vypovídat z toho, co zažili. Máme pro ně připravenou i funkci, díky které budou moct nahrát vzkaz nebo poslat písničku, která v kmeni stromu zazní z malého repráčku,“ avizuje. S křišťálovým stromem mohou pozůstalí komunikovat skrze dotykový displej nebo aplikaci.
Háj dotykových loučí
Ve Vratislavicích nad Nisou si o modernizaci hřbitova řekli sami obyvatelé. Chybělo jim místo k rozptylu, a tak přiměli obec, aby ho vybudovala. Během veřejných diskusí pak vyslovili potřebu pietního místa mimo jiné na památku nenarozených dětí. I to se dostalo do projektu architektonického studia Mjolk, které zakázku získalo. Pro zajištění citlivého přístupu k dříve opomíjenému tématu ztráty dítěte tuto část projektu architekti konzultovali s neziskovou organizací Dítě v srdci.
Rozhodli se přitom v celém projektu vyhnout náboženské symbolice. „Pro velkou část naší společnosti už není platná,“ říká vedoucí architekt Tobiáš Hrabec. „Pokud jde o veřejné peníze i prostor, měl by sloužit všem. Čím dál méně budeme nacházet celospolečenskou shodu v náboženských nebo filozofi ckých otázkách. A proto je důležité hledat průsečíky v něčem, co je univerzální,“ říká. Společné a nadčasové prvky i významy tak architekti našli v přírodních materiálech a abstraktních tvarech, jako je třeba motiv kruhu pro vyjádření cykličnosti existence.
Kulatou rozptylovou loučku doplňuje obřadní stůl z žulového kamene, který odráží oblohu, a háj pamětních loučí. Dotykem se každá z nich rozsvítí na 72 hodin, což je podobné době hoření hřbitovní 72 svíce. Teď stojí 120 kusů a některé už na sobě mají jmenovky. Zbylých zhruba 130 do naplnění kapacity se přidá v další etapě, pokud lidé o atypický náhrobek budou mít zájem. To se vyhodnotí po ukončení první sezony, která potrvá zhruba do letošního listopadu, kdy se rozptyly a vsypy pozastaví na zimu kvůli počasí.
Ke kořenům
Přírodním pohřbíváním s nejdelší historií, nebo alespoň nejviditelnější prezentací, se u nás může pyšnit spolek Ke kořenům. Vznikl před deseti lety a už tehdy měly jeho zakladatelky na svém kontě první přírodní hřbitov v Česku — pražský Les vzpomínek. O pět let později vzniklo i Údolí vzpomínek v Brně. Tady se popel ukládá do květinových záhonů a k mladým stromům. Kovové jmenovky pak lemují plot u obřadního kruhu, za nímž se otevírá výhled na les i údolí. Obřady posledního rozloučení, které jsou hlavní činností spolku, se nejčastěji konají právě v těchto místech či jinde v přírodě.
A zatímco přírodní pohřbívání evokuje ekologii, není to tak jednoduché. Popel zemřelých i při tomto způsobu přináší stejné potíže jako u vsypových louček či kolumbárií: Ve velké koncentraci je škodlivý pro půdu a kremace znečišťuje ovzduší. To však zakladatelky spolku vědí a snaží se v podmínkách daných mimo jiné legislativou alespoň v něčem ekologičnost a spojení s přírodou zachovat. Při pohřbívání ke kořenům stromů třeba používají rozložitelné urny, které negativní dopad popela mírní, nebo ho doporučují promíchat s půdou, rašelinou či kávou.
Sny versus realita
Na těchto přírodních hřbitovech platí i další proekologická opatření. Třeba zákaz jiných než plovoucích svíček, umělých květin, rostlin v květináčích, lampiček, fotografi í a dalších předmětů, které jsou v rozporu s přirozeným charakterem lesa. To se však podle výzkumnice a architektky Marie Čáslavské občas nedaří dodržovat. „Je to krásný přírodní koncept, kde člověk má chodit mezi břečťanem a kapradím. Ale když tam reálně přijdete, uvidíte kytky v celofánu, červené svíčky s mosaznými plíšky nebo se díváte na trošku olezlé dřevěné cedulky na drátku,“ poznamenává.
Jiný přístup zvolil třeba Luční hřbitov, kde se pohřbívají celá těla v přírodním rubáši a ekologické rakvi. Místo toho, aby tam pozůstalí něco přinesli, hřbitov je vybízí k tomu, aby si uřízli kytici přímo hřbitov je vybízí k tomu, aby si uřízli kytici přímo z lučních lánů, kde jsou uložená těla. „Lidé se ale ostýchají trhat květiny, které vyrostly ze zeminy, ve které jsou pohřbení jejich milovaní,“ říká Marie Čáslavská, která ve své disertační práci zkoumá, z čeho si mohou Češi vybírat a proč hledají nové způsoby pohřbívání.
„Všímám si, že potřeby pozůstalých se příliš nemění, jsou hluboce zakořeněné. Potřebují něco přinést, vyvinout nějakou činnost, a bylo by hezké jim jít naproti. Počítat například s tím, že širší rodina nemusí vědět o speciálních svíčkách, a na její dary třeba vyhradit místo,“ navrhuje.
Její práce se pak v praktické části kloní také k rehabilitaci a kultivaci již zavedených způsobů a obřadů. Poznamenává, že současná nabídka pohřebních služeb je malá a často nedůstojná. Alternativy jsou přitom buď finančně nedostupné, nebo přímo skryté. „Zarmoucení pozůstalí nemají emoční ani časovou kapacitu vyhledávat designové urny nebo náhrobky na míru, a tak spoléhají na pohřební služby, kde tato nabídka chybí. A často neznají svá práva — třeba to, že si tělo mohou nechat bezúplatně převézt z pohřební služby, kterou si vybrala nemocnice, do jiné,“ říká.
Spoluzakladatelka spolku Ke kořenům Blanka Javor, která sedm let spravovala ďáblický Les vzpomínek, cestu k jeho údržbě vidí ve včasné a srozumitelné komunikaci podmínek, vedení veřejnosti k dematerializaci a v kultivaci obřadnictví. „Náš původní sen byl, aby vznikl echt ekologický přírodní hřbitov s výsadbou stromů a pohřbíváním celých těl. To, že jsme napřed pomáhali založit Les vzpomínek, bylo situační reakcí na velkou poptávku a volnou plochu. V něčem to bylo velké štěstí, ale v něčem to bylo nešťastné. Mrzí mě, že se teď ostatní města ozývají s podobnou zakázkou, zatímco my spolu s celým hnutím přírodního pohřebnictví sníme o tom, aby vznikaly hřbitovy na velkých plochách s větší ekologickou přidanou hodnotou, ideálně jako přírodní rezervace,“ nastiňuje obřadnice.
Pietní biocentrum
Nejde přitom o pouhý abstraktní koncept. Jeho prvotní podobu ve své diplomové práci už v roce 2020 představila Blanka Solár, a nyní svou vizi rozvíjí v architektonickém studiu Bams office a ve spolku Poslední stopa. Napadlo ji vytvořit krajinný hřbitov se symbolickými a zároveň funkčními instalacemi, které v souhře zpříjemní prožívání tradičně nehostinného hřbitovního prostředí. Každý návštěvník by přitom díky nejednoznačnosti prvků mohl do prostředí projektovat vlastní představy a významy. Tyto prvky by však zabíraly zhruba jedno procento plochy. Hlavní je v projektu Blanky Solár příroda. Hřbitov by měl být v tomto případě zároveň biodiverzitní chráněnou krajinou bez náhrobků, jak je známe, i když kombinací architektka navrhuje několik.
Některá hrobová místa by mohla být přístupná a připomínat klasické hřbitovy, k některým by se dalo přiblížit pouze během určitého vegetačního období a některá by byla vidět pouze z výsostných dřevěných lávek. „Není tu jedna správná cesta a měli bychom zohledňovat také potřeby krajiny. Zasazení stromu není řešením všech problémů, někdy zbytečné zastínění může i uškodit. V Česku se potýkáme s úbytkem druhů kvůli excesivním agrikulturám, takže se krajinné oblasti už nyní zakládají, protože je potřebujeme. My navrhujeme části z této krajiny přidat i pietní funkci,“ přibližuje svou vizi architektka. Lidé by se zde pohřbívali jako celá těla, ale vznikl by prostor také pro rozptýlení popela (zejména na kyselejší a živinově chudší půdě, kam zásaditý popel patří), případně by se pohřbívali v podobě kompostu. Poslední možnost by byla výsledkem takzvané terramace, kterou propagují čeští aktivisté v oboru.
