„Vím, jak ti je, už je na lepším místě.“ Takhle ideální podpora v případě ztráty blízkého nevypadá
Bylo to ještě na gymplu, ale živě si vzpomínám na to, jak mému kamarádovi umřel náhle táta. Už ani nevím, jak nebo od koho jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla, ale moc dobře si pamatuji, že jsem nebyla schopná vzít do ruky telefon a kamarádovi zavolat a vyjádřit mu účast v jeho smutku. Bála jsem se, že moje reakce bude úplně pitomá. A přitom by stačilo třeba jen říct, že nevím, co říct. Nebo jen to, že jsem tu pro něj.
Nějakou dobu jsem se kámošovi dokonce i vyhýbala, tak moc jsem se cítila v rozpacích. Když jsme pak na sebe náhodou natrefili, ptal se mě (možná jsem v jeho hlase slyšela trochu výčitku, ale třeba byla jenom v mé hlavě), proč jsem se mu vůbec neozvala. Studem jsem se propadala hluboko do země, ale naučilo mě to, že v takových momentech je lepší nedělat mrtvého brouka.
Strach a obavy z toho, že bychom mohli říct něco nevhodného, a tím stav truchlících ještě zhoršit, často vede k tomu, že se s pozůstalými raději přestaneme na nějakou dobu stýkat úplně. Jenže společnost spřízněné duše se v čase truchlení opravdu hodí. Mít osobu, která vyslechne nebo povzbudí může nesmírně pomoct. Je ale pravda, že některá dobře míněná slova mohou naopak zranit. Jakým větám se raději vyhnout a co říkat, abychom druhému byli opravdovou oporou?
Věty, které raději vynechte
- Vím, jak se cítíš. Můžeme mít podobnou zkušenost, ale nikdy nejsme úplně ve stejné „kůži“. Jako bychom tou větou odváděli pozornost od jejich ztráty k nám.
- Buď silný. Truchlení není projev slabosti. Naopak, je to přirozený a zdravý proces. Tlak na „sílu“ může člověku vzít prostor pro vlastní emoce, které nutně potřebuje prožít. Bolest, kterou člověk po ztrátě, jež si nevybral a nechtěl ji, prožívá, je lepší nechat projít tělem i myslí, než proti ní bojovat a snažit se ji vytlačit.
- Teď už je na lepším místě. Duchovní nebo filozofické interpretace ztráty jsou velmi osobní. Pokud si nejsme jistí, že je druhý sdílí, může tato věta zaznít necitlivě.
- Musíš jít dál. Truchlení nemá harmonogram ani správné tempo. Je to velmi chaotický a neuspořádaný proces, který je provázen střídajícími se pocity smutku, vzteku, hrůzy, zmatku, otupělosti či zoufalství. Někdo potřebuje týdny, jiný měsíce či roky. A nikdo by neměl mít pocit, že „selhává“, pokud se nevrací k běžnému životu tak rychle, jak okolí očekává.
- Když budeš potřebovat, ozvi se mi. Nenechte aktivitu na pozůstalém. Sami se po čase ozvěte a zeptejte se, jak se má a jestli něco nepotřebuje.
Jak podpořit člověka, který o někoho přišel
Naslouchejte a buďte k dispozici dlouhodobě
Lidé bývají často „po ruce“ jen na začátku, v prvních měsících po ztrátě blízkého, ale pak se vracejí zpět ke svému obvyklému životu a trochu zapomínají.
Poslouchejte bez hodnocení
Truchlení je plné emocí, které mohou být velmi nahodilé a střídat se od smutku, přes zlost, k pocitům viny až po otupělost. Úkolem není analyzovat, opravovat ani uklidňovat. Hlavní je vyslechnout.
Kam se obrátit pro radu a pomoc?
Poradna Vigvam zprostředkovává odbornou pomoc těm, kteří se potřebují vyrovnat se smrtí blízkého. Zároveň nabízí kurzy pro odborníky, kteří se ve své profesi se smrtí běžně setkávají. Jedním z poslání Poradny Vigvam je zbavit témata smrti nálepky tabu a podnítit ve společnosti debatu na téma nevyhnutelných ztrát, které k životu patří. Více na www.poradna-vigvam.cz
Nabídněte konkrétní pomoc
Přemýšlet nebo organizovat praktické věci může být nad síly pozůstalých. Místo obecného „Kdybys něco potřeboval, ozvi se.“ je dobré přijít s konkrétními návrhy: „Jedu na nákup, co ti mám přivézt? Jdu do školky vyzvednout děti, vyzvednu i tvoje a vezmu je na chvíli k nám domů, ano? Chystám se o víkendu na výlet, nechceš jet se mnou?“
Respektujte způsob truchlení
Způsoby, jakými se lidé se zármutkem vypořádávají, jsou u každého jiné a mohou probíhat ve vlnách nejrůznějších emocí a intenzity. Někdo potřebuje mluvit, jiný mlčet. Někdo potřebuje být neustále něčím zaměstnaný, v aktivitě, která odvede jeho myšlenky jinam, jiný potřebuje na nějaký čas setrvat v klidu, zůstat doma. Sledujte, co komu prospívá a přizpůsobte se.
Nebojte se vzpomínat
Mluvení a vzpomínání na zesnulé blízké nemusí způsobovat bolest, naopak může poskytovat úlevu. Jen si vzpomeňte na všechny možné kary a smuteční rozloučení, na nichž se pak vypraví spousta historek ze života zesnulého a slzy střídají výbuchy smíchu. Nejde o to na člověka zapomenout a jít dál, ale vzpomínat na něj s láskou. Vyprávění příběhů a historek z jejich životů znamená, že jejich život měl a pořád má pro jejich blízké velký význam.
Zdroj: autorský článek
