Natolik děti chráníme před tématem smrti, až jim tím ubližujeme, říká Špatenková
Tajit smrt a pohřeb před dětmi je forma exkomunikace, chráníme je, až jim ubližujeme. Děti potřebují pravdu i přítomnost blízkých. Psycholožka a socioložka Naděžda Špatenková se opírá nejen o rozsáhlé vzdělání a dlouholeté zkušenosti s tématem smrti a zármutku, ale také o hlubokou osobní zkušenost.
Říká se, že různé generace vidí život jinak. Vnímají odlišně i smrt?
Pohled na smrt je velmi individuální a nezáleží na tom, k jaké generaci patříme. Téma smrti ale ve starším věku nabývá na aktuálnosti a výzkumy ukazují, že úzkost ze smrti se zmenšuje. Ale jsou tu i tací, kteří z ní mají extrémní strach nebo si ji naopak přejí. Vývojově jsou umírání a smrt velkými tématy. Dospívající řeší na jedné straně témata „proživotní“, třeba sex, ale zamýšlejí se také nad smrtí. Jak říká Sigmund Freud, Eros a Thanatos jsou dva základní pudy, které hýbou člověkem a lidstvem.
Loni jste vydala knihu Zármutek dětí a dospívajících. Proč jste ji tak vymezila, není zármutek univerzální?
Není. U dospělých připomíná truchlení cestu přes řeku, přebrodí ji a většinou se do ní už nevrátí. Děti ale skáčou do louže, trošku se v ní namočí, vyskočí a jdou si hrát. A pak do louže skočí znovu. Děti se dokážou ponořit do negativních emocí, zármutku, hněvu, a zase z nich rychle vystoupit, což je něco, čemu my nerozumíme. Dospělým pak připadá, že netruchlí, což je omyl a důvod, proč jsou pak děti jako pozůstalí opomíjeny.
Jak jejich zármutek poznáme?
Reakce jsou spíše emoční, jdou hodně přes tělo. Malé dítě vám neřekne, že prožívá zármutek, protože mu zemřela babička. Bude zlobit, nebude spát, bude ho bolet bříško, my to musíme nějak dekódovat.
Co máme udělat, abychom dětem pomohli?
Být tam s nimi, říkat pravdu. Je běžné, že se to dítěti neřekne, pošle se k tetičce a vrátí se až po pohřbu. Nebo se mu zatají traumatické úmrtí, třeba sebevražda. Přitom když se podíváme na kulturní antropologii, vyexkomunikování člena kmenu je pro něj největším trestem. A my tohle děláme svým dětem. Natolik je chráníme, až jim ubližujeme.
Jenže jak jim to říct?
Pokud se to týká třeba sebevraždy, tak bych tu situaci ošetřila také v rámci prevence a edukace. „Rozhodl se zemřít, protože…, ale já si myslím, že problémy jsou od toho, aby se řešily, a je mi líto, že nevyhledal jiné možnosti nebo odbornou pomoc. Věřím tomu, že bychom to mohli zvládnout.“
Může ve sdělování podobných zpráv pomoct i psycholog?
Já třeba odmítám zakázku „řekněte našemu dítěti, že mu někdo umřel“. Přijde mi to hrozné. Vím, že říct takovou informaci je velmi složité. Lidé nevědí jak, cítí se nepříjemně, chtějí se tomu vyhnout, a raději to přehodí na odborníka. Ale v ten moment je mým úkolem podpořit dospělé v tom, aby našli vlastní sílu a slova. Protože jenom oni dítě znají a jenom jim důvěřuje. Přijme od nich nejen informace, ale i emoční podporu. Ne od nějaké psycholožky, kterou nikdy předtím nevidělo.
Co to dítěti dá, když s ním smrt otevřeně probereme?
Umírání, smrt, pohřbívání a truchlení jsou součástí příběhu rodiny. A když do něj dítě začleníme, tak ho můžeme doprovodit a ukázat, jak to lze zvládat. Třeba úmrtí zvířátka je příležitost ukázat, že život končí, že máme nějaké rituály, truchlíme, ale také že přes ztrátu můžeme žít dál a milovat znovu. Dítě, které přišlo o milovaného člověka, může mít strach z toho, že přijde o dalšího. Nespí, chodí poslouchat, jestli rodiče dýchají, kontroluje, zda dojeli do práce, odmítá odejít, protože co kdyby se mezitím jeho rodičům něco stalo? Ale když mu ukážeme, že smrt je součástí života, tak ho trochu zbavíme úzkosti a strachu.
Můžeme o tom mluvit i s cizím dítětem, nebo to není vhodné?
To záleží na kontextu. Komunikovat to s ním by měl ideálně jeho nejbližší. Ale pokud vím, že ty informace dítě má, pak je velmi důležité mu ukázat, že vnímám jeho emoce, že je považuji za přirozené, a nějakým způsobem je zarámovat. „Jsi smutný, protože ti umřela babička, to je mi líto.“ Tím to vysvětlím a poukážu, že jeho smutek v tomto kontextu je normální. Ale většina dospělých řekne: „No tak neplač, pojď, usměj se na mě, chceš bonbon?“ A popře tak, co cítí.
A co s mladšími dětmi, které ještě neumějí dobře mluvit?
Přirozenou aktivitou dětí do šesti let je malování. Přitom když nakreslí pohřeb nebo mrtvou osobu, tak se dospělí zděsí. Ale je lepší to pojmenovat: „Vidím, že ti babička pořád chybí.“ Děti například hloubí v pískovišti hrobečky a zahrabávají bagříkem. Takhle komunikují.
Máte za sebou desítky odborných publikací včetně knih. Jaké pro vás bylo psát o zármutku dětí?
Na této knize jsem se nejvíc nadřela. Stála mě nejvíc času, fyzických a psychických sil. Bylo velmi náročné potkávat se s dětmi, které mají zkušenosti se ztrátou nebo pokusem o sebevraždu. A jsem vděčná, že ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už to nezvládnu, se ke mně přidala kolegyně Martina Friedlová, která pracuje v psychologické ordinaci pro děti a dorost. Primárně nejsem dětský psycholog, pro mě čím starší, tím lepší — zaměřuji se spíš na seniory. Ale najednou jsem objevila děti, se kterými o smrti nikdo nechtěl mluvit. A taky jsem měla jedno takové dítě doma, přišlo a ptalo se, proč nemá bratry a sestry.
Jak jste tomu čelila?
Můj syn je postižený, nikdy jsme mu neříkali o perinatálních ztrátách. Měla jsem pocit, že to nezvládne pochopit. I kdyby byl zdravý, tak by pro mě byl problém mu to říct. A to něco o tématu smrti vím. Ale v té chvíli jsem byla úplně bezradná matka. Tak jsem začala přemýšlet nad tím, jak sdělit takovou věc dítěti. A také nad tím, jak ztrátu prožívá jako sourozenec. V takové situaci jsou totiž sourozenci často opomíjení, z čehož mohou mít v dospělosti potíže.
Zjistila jste během psaní i něco o sobě a o vlastním zármutku?
Byla to pro mě velká osobní reflexe. Říká se, že truchlení trvá více než rok. Odborníci dokonce stanovují dobu komplikovaného truchlení na období šest měsíců po ztrátě. Ale moje zkušenost mě přesvědčila, že truchlení trvá tak dlouho, jak potřebujeme. Což je déle, než si většina lidí, včetně odborníků, myslí. V mém případě to bylo sedm let. Ale nebyla to deprese ani komplikované truchlení, jen velké množství mateřských ztrát, které bylo potřeba ošetřit a opečovat.
Jaké to bylo, truchlit a zároveň se tomuto tématu léta profesně věnovat?
Hrozné. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. Ale dostala jsem nabídku od Dlouhé cesty, organizace, která sdružuje rodiče po ztrátě dítěte. A to jsou ženy, se kterými se chci vidět a hovořit. Pro mě je důležité se o tom bavit s někým, kdo ví. Chápe, že je fajn si zavzpomínat.
Tématům spojeným se smrtí se věnujete přes 25 let. Proměnil se nějak váš pohled na ni?
Ne, myslím, že to téma mám ukotvené a zpracované. Poměrně záhy jsem přišla o blízké osoby včetně matky, která zemřela, ještě když jsem studovala. Vyrůstala jsem obklopená seniory - staršími sourozenci rodičů. Tak jsme se často s rodinou potkávali na pohřbech a zemřelí tehdy zůstávali až do obřadu doma. Pro nás smrt byla součástí života, nikdy se z toho nedělala velká scéna, nějak jsme s tím žili.
Proto jste se rozhodla věnovat seniorům?
Ano, práce se seniory je něco, co mě nesmírně naplňuje, a vnímám, jak se posouvám. Napřed jsem je učila na univerzitě třetího věku, pak jsem vzdělávala profesionály pro práci se seniory. A teď jsem ve fázi, kdy pečuji o ty, kteří jsou v závěru života. Provázím je celou tou cestou. A uvědomuji si, že smrt může být jejím vyvrcholením, něčím, k čemu celý život spějeme, ne něčím, co nás děsí.
Stála jste u zrodu poradenství pro pozůstalé v Česku. Proč takové odborníky potřebujeme a čím se liší třeba od psychoterapeutů?
Bohužel se stále stává, že někteří psychologové, terapeuti nebo psychiatři s tímto tématem neumějí a nechtějí pracovat. Ani sami ho nemají zpracované. Certifikát poradce pro pozůstalé je pak informací, že dotyčný umí a chce s klienty hovořit o umírání, smrti a truchlení. Navíc si nemyslím, že každý pozůstalý nutně potřebuje psychologa nebo terapeuta. Nedávejme na truchlení nálepku nemoci. Je to normální reakce na ztrátu. Postačí, když s námi někdo sdílí zármutek, nejlépe někdo v přirozeném okolí. A pokud nikdo takový není, tak se můžeme obrátit na formální sítě pomoci. Třeba na poradce.
Jak nahlížíte na vývoj, kterým poradenství pro pozůstalé za těch 13 let prošlo?
Když jsem napsala svoji první knihu Zármutek a pomoc pozůstalým, nakladatelství ji nechtělo vydat, protože kdo by si to přece kupoval? A když jsem vzdělávala sociální pracovníky v Olomouci, tak se téma umírání a smrti probíralo v rámci sociálních deviací. Byl tam alkoholismus, prostituce, sekty a poslední přednáška byla o umírání a smrti. Tak nedůstojné místo jsme tomuto tématu tehdy vyčlenili. Dnes už máme přímo nakladatelství, která se zaměřují na tato témata, festivaly o smrti a umírání, weby. A třeba v Ostravě na katedře sociální práce otevírají přímo předmět poradenství pro pozůstalé. No, není to krásné? V tomto ohledu jsem optimista. Říkám si, že možná toto je to moje dítě, které už teď mohu vypustit do světa, protože je už velké.
Je pravda, že se o smrti mluví čím dál víc. Je ale ve veřejné debatě něco, co vás znepokojuje?
Vnímám negativně jakousi glorifikaci smrti. Jak je doprovázení umírajících úžasné, jak je krásné svého umírajícího držet do poslední chvíle za ruku. Může to tak být, ale nemusí. Je to hodně málo z toho spektra zážitků. Umírání není vždycky jednoduché ani krásné. Jsou i situace, které mohou lidi traumatizovat. A s obavou vnímám i znovu se vynořující debatu o eutanazii. Jako protiargument je pro mě paliativní péče, díky které můžeme člověka v klidu doprovodit a získat čas na vyřešení spousty témat, která se vynoří. Pro mě je na zamyšlení spíš dystanazie, tedy zadržená smrt, kdy lidi na sílu zachraňujeme, nehledě na to, jestli to chtějí a potřebují.
Pracujete s velmi těžkými tématy, jak o sebe pečujete, abyste to ustála?
Poslední dobou zjišťuji, že musíme i žít, nejenom umírat. Mám pocit, že jsem celý život jenom pracovala. Teď ale chodím na koncerty, do divadla. Užívám si každého krásného momentu, každého setkání. Všímám si, že je něco hezkého, třeba kupole svatého Michala, krásně rozkvetlý petrklíč. Protože právě při práci s umírajícími a pozůstalými zjistíte, že ten moment se nemusí zopakovat. A taky jsem pustila to, co už nezměním. Třeba to, že nemám další dítě a nebudu ho mít. Prostě jsem akceptovala, že to tak je. Je strašně důležité z těch traumat udělat takové jedno očko životního příběhu. A teprve když ho máte uzavřené, tak můžete přidávat další a vytvořit řetízek, který se vám neroztrhne. Jen tak dokážete pokračovat.
Když se podíváte na svůj profesní i osobní život, na co jste nejvíc pyšná?
Jako sociologa mě vždy zajímaly rituály. Pohřební rituály jsou fascinující a důležité. Nejvíc jsem asi pyšná na to, že jsem se pustila do boje proti pytlům, do kterých se dávaly mrtvoly v době koronaviru. Nemyté, nečesané, neoblečené. Tehdy jsem zjistila, že mám v sobě obrovskou sílu. Mluvit a přesvědčit kohokoli — v pohřebních službách, na ministerstvech — o tom, že by to tak být nemělo. A jsem hrdá na to, že z mého syna je krásný mladý muž. Je moc fajn a jsem ráda, že jsem na něho nepřenesla vlastní úzkosti, že bych mohla přijít i o něho, stejně jako mi zemřeli další lidé, které jsem neskonale milovala.
zdroj: autorský rozhovor
