Sto podob zármutku: Jak truchlit a kdo a co nám může pomoci?
Je smutné, jak málo toho víme o zármutku. Co znamená truchlení ve 21. století a kdo nás na této cestě může doprovodit, aby byla lehčí, zvlášť když společnost má základní pokyn: Jdi dál, a pokud možno, rychle!
Daň za to, jak málo víme o zármutku, platíme všichni. Jak ti, kteří truchlí a procházejí tak jedním z nejtěžších období svého života o samotě, tak ti, kteří se trápí, protože nedokážou své zarmoucené blízké podpořit. Klademe na sebe i ostatní nesmyslné požadavky a chceme se vyhnout pocitům, které jsou přirozené a potřebné. Co vůbec může pomoct? Jak nahlížet na zármutek a projít procesem truchlení, aniž bychom si zbytečně přitížili?
Článek si můžete poslechnout v audioverzi:
Nechce to přestat bolet
Před deseti lety Cody Delistraty přišel o maminku. Zemřela na zhoubný melanom a její syn, který byl na konci svého univerzitního studia, propadl hlubokému zármutku. Zanikly jeho plány na budoucnost, emoce se zploštily a do hlavy se mu vracely špatné vzpomínky na maminčinu nemoc a smrt. Společnost ale nařizovala „jít dál“.
Nejdřív Cody Delistraty zkusil to, co o zvládání zármutku věděl z popkultury, filmů, hudby, knih. Opakoval si, že matčinu smrt „přijal“, snažil se projít „pěti stadii“ a doufal, že na svou ztrátu zapomene. Univerzální poučky mu ale nepomohly. Vydal se proto na dlouhou cestu za lékem na žal. Nevěděl, jestli to bude pilulka, aktivita nebo nějaký vjem, ale očekával, že najde něco, co mu pomůže se z neúnosného stavu dostat. Vyzkoušel terapii pomocí knih či smíchu, komunikaci se zemřelou maminkou přes chatbota poháněného umělou inteligencí, psychedelika, řešení hledal i v tradicích jiných kultur a svépomocných skupinách.
Špičkových vědců se ptal na to, co by mohla udělat neurověda nebo farmakologie pro jedno až deset procent pozůstalých trpících patologickým zármutkem – poruchou, kterou v roce 2019 Světová zdravotnická organizace zařadila do Mezinárodní klasifi kace nemocí. „V našem světě příběh o chlapíkovi, který se vyrovnává se smrtí své matky, nemusí být příliš zajímavý. Pozoruhodné však je, jak běžný je můj příběh, jak smutek přichází ke každému, jak málo víme o tom, jak truchlit bez ohledu na ztrátu,“ píše Delistraty v knize The Grief Cure: Looking for the End of Loss, která v USA vyšla na konci června.
Sto podob zármutku
Truchlení je přirozený proces, který nastává v reakci na ztrátu. Každý ho prožívá velmi individuálně, společné ale je, že vyvolává širokou škálu silných a mnohdy nečekaných emocí. Mezi ně patří třeba žal, prázdnota, neklid, přecitlivělost, zlost, ale i vděčnost, radost a láska.
Mění se i to, jak se člověk fyzicky cítí, chová a o čem přemýšlí. Může být únavený, cítit svírání na prsou, bušení srdce, trpět nechutenstvím nebo mít bolesti břicha či potíže se soustředěním. Pozůstalí ztrácejí zájem o sociální kontakty a stále se vracejí v myšlenkách i vzpomínkách k zemřelému. Mnozí také vyhledávají předměty, místa či situace, které ho připomínají. „Někdo může mít tendenci hodně odpočívat, někdo plakat, někdo truchlí úplně jinak. Já bych hlavně doporučoval truchlit tak, jak to cítíme, tedy v souladu se svými potřebami,“ říká vedoucí psycholog Národního ústavu pro duševní zdraví Marek Preiss. Často se v článcích a informačních brožurách lidé dočtou, že by si měli „dovolit truchlit“. Pokud se to ale některým zprvu nedaří, nebo nevědí, jak na to, může to v nich vyvolat pocit méněcennosti, míní psycholožka online poradny Mojra.cz Hana Alblová. Doporučuje být vůči sobě shovívavý a dopřát si čas, stejně jako ostatní emoce a reakce i pláč se nemusí dostavit hned.
Chytněte se poradce
Předsedkyně Asociace poradců pro pozůstalé Dagmar Šléglová radí, aby lidé truchlili tak, jak to zvládnou. Nemusí si brát dovolenou a na týdny se zavírat doma, jestliže cítí, že by se z toho zhroutili. „Pokud jim pomáhá jít do práce a truchlit jenom večer, je to normální. Nebo jestli někomu vyhovuje se totálně sesypat a vyplakat na dvě čtyřiadvacítky, i to je v pořádku,“ říká Dagmar Šléglová. Měli by si však hlídat, aby se úplně neschovávali třeba tím, že se zcela ponoří do práce, nebo naopak, aby nepřestali na měsíce zcela fungovat, zavřeli se do tmy, nejedli, opomíjeli hygienu a s nikým se nebavili. „V tomto případě bych doporučovala odbornou konzultaci,“ pokračuje. Ne vždy je nutné v zoufalství vyhledat lékaře a nasadit medikaci, pořadníky k psychologům jsou však většinou dlouhé. Nejsou naštěstí jediní, velmi dobře mohou pomoct poradci pro pozůstalé zaměření právě na truchlení a zármutek.
Truchlení se přitom netýká pouze smutku po zemřelém člověku. Lidé mohou truchlit také po ztrátě končetiny či domácího mazlíčka, což se nemusí setkat s pochopením okolí. „Většinou se na poradce obracejí lidé po ztrátě blízkého, ale jako odborníci se nebojíme jakéhokoli zármutku, ztrát a otázek spojených se smrtí,“ říká poradkyně Šléglová. V Česku tato profesní kvalifi kace, kterou lze získat složením státních standardizovaných zkoušek, existuje od roku 2012. Nejbližšího poradce lze najít skrz rozcestník na webu Asociace poradců pro pozůstalé.
Citlivější historie? Jak se to vezme
Postoj ke smrti a proces truchlení ovlivňují i kulturní změny. Projevy smutku v 19. století byly v porovnání třeba se středověkem mnohem výraznější. Pozůstalí svůj zármutek komunikovali navenek skrz oblečení či chování. Muži i ženy nosili v našem kulturním prostoru černou, ženy těžké krepové závoje a šperky s vlasy zemřelého. Pozůstalí omdlévali, drželi půst, rok od ztráty se neúčastnili slavností. K dopisování se používal smuteční papír s černými okraji, které se ztenčovaly v závislosti na průběhu truchlení. Díky sdílení svého zármutku s okolím a společensky respektované době smutku se truchlícím mělo dostát jisté ochrany a podpory. „Získávali tak potřebnou mírnou sociální izolaci, aby se trochu ze své ztráty vzpamatovali. Nemuseli čelit ani netaktním či bolestným otázkám,“ říká psycholožka Hana Alblová.
Společnost na druhou stranu dodržování pravidel hlídala a v případě jejich porušení mohla pozůstalé odsoudit. „To, že se dodržují nějaké společenské normy, vůbec neznamená, že víme, jak to ti lidé prožívají. Každý ztrátu vnímá velmi individuálně a nařízení, jak se má člověk chovat, by mohlo pozůstalému také ublížit či jeho smutek dokonce prohloubit,“ dodává Hana Alblová a podotýká, že porovnávat různé epochy je proto záludné.
Po pohřbu do práce
Nyní se však truchlení nenosí ani doslova, ani obrazně. „Truchlíme tiše, skrytě. Lidé se snaží smrt vytlačit. Často ani nemáme kvůli zaměstnání na truchlení prostor,“ říká Dagmar Šléglová. Pozůstalí v Česku mají maximálně tři dny volna na zařízení pohřbu. A české fi rmy, na rozdíl od některých zahraničních společností, specifi cké volno na truchlení nenabízejí. Podle odborové právničky Šárky Homfray se řada podniků snaží chovat vstřícně, poskytuje sick day navíc nebo umožňuje si vybrat dovolenou. Není to však nárokové, ani se nejedná o pravidlo.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Truchlení rozhodně není dovolená, je to náročná fyzická a psychická práce, popisuje Sigmund Freud ve své přelomové publikaci Truchlení a melancholie, která měla velký vliv na to, co dnes víme o zármutku. Když pozůstalí využijí dovolenou na akutní fázi truchlení, čas na reálný odpočinek už pak budou hledat obtížně, což může mít negativní dopad na jejich duševní zdraví a vést k nižšímu výkonu v práci. Po několika týdnech ovšem truchlení stejně nekončí. Prvních třináct měsíců jsou pozůstalí nejzranitelnější - poprvé čelí významným událostem a svátkům bez svého blízkého a zažívají také první výročí úmrtí či pohřbu. Mnozí mají zkušenost s tím, že zármutek přichází ve vlnách a podle psycholožky a přední tuzemské odbornice na truchlení Naděždy Špaténkové často eskaluje kolem třetího měsíce od ztráty. Tehdy také slábne podpora okolí a společnost očekává, že člověk bude fungovat „jako dřív“.
Netrap se tím
Lidé v blízkosti pozůstalých mnohdy nevědí, jak se chovat, vyhýbají se jim, nebo se naopak snaží jejich truchlení vyřešit a tlačí na to, aby „šli dál“. Psycholožka Naděžda Špatenková ve své knize Poradenství pro pozůstalé píše, že rady jako „přestaň se trápit“ nebo „musíš víc chodit mezi lidi“ odrážejí spíše potřeby těch, kteří je vyslovují. „Jejich slova jsou vyjádřením vlastní bezmoci: „Netrap se, nesnesu to,“ cituje Naděžda Špatenková bestseller Raymonda Moodyho Život po ztrátě. Zmiňuje také, že pozůstalí zpravidla potřebují k vyrovnání se se ztrátou mnohem delší čas, než si většina lidí (a to včetně odborníků) myslí.
Nemít po určité době zármutek za sebou přitom podle Codyho Delistratyho znamená porušit společenskou smlouvu. Pokud člověk nedosáhne uzavření, nahlíží se na něj, jako kdyby měl slabou vůli. „Uzavření poskytuje nejen cíl pro truchlícího, ale také umožňuje ostatním, aby se s vaším zármutkem ztotožnili. I kdyby se jim stalo totéž, překonali by to stejně jako vy,“ píše ve své knize. Umělé zrychlování procesu truchlení se ale může pozůstalým vymstít. Když lidé mluví o zármutku, často odkazují na pět stadií psycholožky Elisabeth Kübler-Ross (popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření) a předpokládají, že by pozůstalí jimi měli projít. Tyto požadavky na sebe kladou i někteří truchlící. Jedná se však o problematické zjednodušení.
Lajny nefungují
Elisabeth Kübler-Ross ve své knize O smrti a umírání popisuje některé obranné mechanismy terminálně nemocných lidí. Upozorňuje však, že člověk nemusí projít všemi stadii, ani se nemusí dodržet jejich pořadí. Je třeba se na to dívat jako na možné myšlenkové pochody, emoce a chování lidí v těžkých časech. Autorka přitom vycházela z dřívějšího modelu čtyř stadií zármutku, jak je popsali John Bowlby a Colin Murray Parkes. A další autoři v odborné literatuře zmiňují od tří do sedmi i více fází, stupňů či stadií. Rizikem je právě to, že bývají považovány za jakýsi předpis adekvátního vyrovnávání se s velkou ztrátou a slouží k hodnocení copingového procesu, což popírá individuální rozdíly v prožívání lidí. „Členění procesu truchlení je ale užitečné, protože pomáhá strukturovat emoční chaos, který ztráta vyvolává,“ míní Naděžda Špatenková.
Odborníci se přitom shodují, že „je čas truchlit, a je čas přestat truchlit“. Podle Naděždy Špaténkové ale konec procesu truchlení neznamená, že zesnulého blízkého potřebujeme odsunout ze života. Je to ztráta trvalá, stejně tak i zármutek, který se ale v čase proměňuje. Cody Delistraty ve své knize dospívá k tomu, že se zbytečně honil za překonáním zármutku. „V některých z těchto tradičních myšlenek jsou náznaky moudrosti. Cestu vpřed ale možná nepoloží lék, který jsem hledal v technologiích nebo paměti, ale spíše nový pohled na zármutek. Ne jako na překážku, kterou je třeba překonat, ale jako na vrstvu pocitů, se kterými je třeba se naučit žít. To by však vyžadovalo úplné přehodnocení toho, co jsme si dlouho mysleli, že víme o zármutku,“ konstatuje autor.
Článek vznikl za podpory Asociace poradců pro pozůstalé, z. s.
