Mlha, smutek, podzim... Melancholii si užijte, přináší spoustu dobrého

Zdroj: Abbat on Unsplash

K listopadovému počasí jaksi samozřejmě patří lehký závoj smutku. Ale melancholie nám může sednout na ramena kdykoli, nejen v dušičkovém období. Existuje řada dobrých důvodů, proč se jí nemusíme za každou cenu bránit.

Karel Hynek Mácha se svým „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ by v dnešní době nejspíš neušel diagnóze deprese a přátelé strachující se o jeho duševní zdraví by mu doporučovali návštěvu psychiatrické ambulance. Franz Kafka s vizemi člověka v soukolí neosobní, nevysvětlitelné byrokratické moci by zase skončil s nálepkou generalizované úzkostné poruchy. Smutné, teskné či melancholické pocity dostávají velmi rychle nálepku čehosi patologického, co je potřeba ošetřit a zbavit se toho. Jenže tak jako ve školních pastelkách nesmí chybět šedá a černá, bez emoce smutku by naše citová paleta byla o hodně chudší.

Jen mrtví nejsou nikdy smutní

Autorka Susan Cain před více než deseti lety oslovila celý svět svou knihou Ticho: Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit, v níž poukázala na potenciál introvertních lidí, kteří neodpovídají asertivnímu a sebevědomému ideálu konvenční představy úspěšného člověka. Ve své nové knize Bittersweet (Hořkosladká) prokazuje podobnou službu smutku a melancholii.

V úvodu knihy vzpomíná, jak se jí na začátku vysokoškolských studií spolubydlící na koleji posmívali, že poslouchá „pohřební“ hudbu. Šlo o písničky Leonarda Cohena, jehož Hallelujah považuje dodnes za něco jako svou hymnu. Smutná hudba podle ní probouzí v lidech nejen hořkosladkou nostalgii, ale i větší pocit propojení a vzájemné empatie. A je také svým způsobem návyková: Veselé hity si lidé poslechnou v průměru 175krát, zatímco smutné písně si jejich milovníci přehrají až 800krát a cítí s nimi hlubší propojení.

Melancholické osobnostní naladění může ovšem ve světě, který klade důraz na výkon a produktivitu, působit zpátečnicky, přecitlivěle a sebelítostivě. A s tím souvisí i společenský imperativ, že člověka, který působí smutně, je třeba rozveselit, jeho pocity mu rozmluvit nebo vyvrátit, vysvětlit mu, proč se takhle cítit nemá. Psycholožka Susan David vedla studii s více než sedmdesáti tisíci účastníků, z níž vyplynulo, že více než třetina z nás sama sebe odsuzuje za „negativní“ emoce, snaží se je skrýt před světem a sami před sebou. „Děláme to nejen sami sobě, ale i lidem, které máme rádi, například svým dětem,“ dodává Susan David. Klást si za cíl vyplít ze svého záhonku negativní emoce je podle ní „cíl mrtvých lidí, jen mrtví nejsou nikdy ve stresu, nikdy nemají zlomené srdce, nezažívají selhání a zklamání“.

Jak poznat, kdy potřebuji terapeuta?

Video placeholde
O čem se mlčí: Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta? • Videohub

Snad nejvíce jsme nuceni smutek skrývat v pracovním prostředí. „Lidé mi vyprávěli často děsivé příběhy o panických atakách, záchvatech úzkosti a citových zraněních, ale neříkali, že jsou smutní a že je to bolí. Říkají, že jsou ,naštvaní‘ nebo ,frustrovaní‘. Jako by nám nebylo dovoleno přiznat, že trpíme,“ uvádí Susan David. Truchlící lidé, kteří třeba v nedávné době ztratili někoho blízkého, se pak často setkávají s tím, že se jim známí raději vyhnou, protože nevědí, jak na velký smutek reagovat.

V bolesti nacházíme své hodnoty

Smutek na první pohled působí jako zbytečná emoce. K čemu ji ve svém rejstříku vůbec máme? Nejsou na tom psychopati a lidé s oploštělými emocemi nakonec lépe, když smutek neznají?

Antropologové ovšem vysvětlují, že emoce smutku je pro lidstvo důležitá, o čemž svědčí i to, že v průběhu věků nevymizela. Kdyby byla skutečně nepotřebná, evoluce by ji vymýtila podobně, jako když naši předkové před pětadvaceti miliony let přišli o ocas. Smutek totiž od nepaměti pomáhal stmelovat společenství, utužovat mezilidská pouta v těžkých dobách. Není divu, že i dnes je prožívání smutku tak úzce propojeno se schopností empatie. Obojí jsou základní ingredience naší lidskosti.

Prožívání smutku je pro nás také důležité pro poznání vlastních hodnot, je to zdroj informací o tom, na čem nám skutečně záleží: „V bolesti nacházíme své hodnoty a ve svých hodnotách nacházíme své bolesti,“ říká psycholog Steven C. Hayes. „Když se dotýkáme témat, na nichž nám hluboce záleží, propojujeme se zároveň s těmi částmi své duše, kde můžeme být nejvíc zraněni.“

Dvanáct druhů smutku

Dvanáct druhů smutku

Antropologové poukazují na to, že naše prožívání emocí se liší podle toho, jak o nich mluvíme. Příslušníci národů, v nichž se používá výraz „zlomené srdce“, prožívají tuto emoci jinak než v těch, kde se mluví o srdci pouze „raněném“. Zde je sbírka nepřeložitelných slov popisujících různé odstíny smutku v rozmanitých světových jazycích.

  • Mono no aware (japonština) – lehký smutek nad krásou pomíjivosti, například při pohledu na kvetoucí sakury
  • Dépaysement (francouzština) – pocit dezorientace a lehkého stesku po příjezdu do cizí země
  • Mágoa (portugalština) – emoční zranění, které zanechává dlouhodobé stopy viditelné i navenek
  • Lebensmüde (němčina) – znavenost životem
  • Lítost (čeština) – toto slovo zařadil mezi nepřeložitelné výrazy Milan Kundera. „Marně jsem hledal v jiných jazycích ekvivalent tohoto slova, ačkoli si nedokážu představit, jak může někdo bez toho porozumět lidské duši.“
  • Onsra (jazyk boro) – hořkosladký pocit, který přichází, když si uvědomíte, že vaše láska nevydrží
  • Toská (ruština) – nostalgie a světobol pramenící z nudy a nicnedělání
  • Fernweh (němčina) – stesk po místech, na kterých jsme nikdy nebyli
  • Dor (rumunština) – smutná touha po někom nebo něčem
  • Hiraeth (velština) – touha po minulosti nebo ztracené vlasti
  • Saudade (portugalština) – nostalgický stesk po vzdáleném člověku nebo místě
  • Weltschmerz (němčina) – smutek nad stavem světa, jehož jsme součástí

Hvězdy v temné noci duše

„Připadám si, jako bych se spoutanýma rukama a nohama ležel zcela bezmocný na dně temné studně,“ popsal své duševní utrpení v jednom z dopisů Vincent van Gogh. Dánský fi lozof Søren Kierkegaard psal o tom, že „skrze smutek a melancholii se stává nástrojem vyšší moci“. I pro mnoho dalších tvůrců, nejen umělců, ale i vědců a architektů, byl smutek a s ním spřízněné emoce základnou, z níž vyrůstala jejich tvorba. 

Ponechme stranou klišé „trpícího umělce“. Nejde o to, že by se tvůrce měl čtyřiadvacet hodin denně zmítat v duševních mukách. Ta největší díla vznikají často ve chvíli, kdy tvůrci svou bolest dokážou transformovat na vyšší úroveň, od smutku povstat k naději, v okamžiku, kdy se ve tmě rozsvítí světlo. Tak jako na van Goghových obrazech, kde v inkoustové modři temné noci září ty nejjasnější hvězdy.

Hrozba pro takovouto tvořivou energii může být dvojí: Buď že se to světlo naděje neobjeví, anebo že v duchu rozjásané pozitivity budeme předstírat, že žádná tma vůbec neexistuje, a ochudíme se tak o plné spektrum svého emocionálního rejstříku.

Melancholie není deprese

Smutek, který probouzí empatii, který spojuje lidi a iniciuje kreativitu, ovšem nemůžeme zaměňovat s depresí. „Obojí se může projevovat dlouhodobou skleslostí a nespokojeností se stavem světa. Ale liší se stupněm aktivity,“ píše filozof Eric G. Wilson ve své knize In Praise of Melancholy. „Deprese způsobuje apatii, letargii blížící se naprostému ochromení, útlum vnitřního života. Melancholie v mých očích tuto bolest mění v aktivní touhu po nových způsobech bytí.“ Depresi často provázejí pocity studu, viny a sebenenávisti, vysává z člověka život, zatímco smutek je léčivý: Umožňuje organismu v těžkých časech zpomalit, schoulit se do sebe a provede tak člověka tmou zpátky ke světlu.

Snaha vymýtit ze života smutek je dvojsečná, jak upozorňuje Eric G. Wilson: „Nemůžeme selektivně vypnout pouze bolest, aniž bychom zároveň utlumili také radost. Potlačením negativních emocí ztrácíme kontakt i s dalšími pocity, jako je láska, vášeň, vřelost nebo touha, a náš život se tak stává jaksi umrtveným.“ Žít naplno znamená cítit občas i smutek – a to je dobrý důvod, proč nevyhazovat ze svého penálu černou pastelku.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23