Jak být spokojeni s tím, co už máme, aniž bychom pocítili zklamání?

Štěstí je tady a teď

Štěstí je tady a teď Zdroj: Photo by Luca Upper on Unsplash

Trendem doby je odmítnutí perfekcionismu, minimalismus a novodobá skromnost. Ale může člověk přestat chtít pořád víc? Jak být spokojeni s tím, co už máme, aniž bychom pocítili pachuť zklamání?

„Rybářova žena!“ Tato slova pronáší můj muž Pavel s povzdechem pokaždé, když má pocit, že po něm pořád něco chci, a to vždycky víc než předtím. Tak jako hartusící rybářova manželka v pohádce o zlaté rybce. Ta taky chtěla nejdřív jenom nový dům, potom zámek se služebnictvem a tak dále, však to znáte. Moje požadavky jsou skromnější. Chtěla jsem třeba novou troubu. Je to snad moje chyba, že s troubou se musí zároveň vyměnit i varná deska sporáku? A když už vyměňujeme tyhle velké spotřebiče, možná by bylo nejpraktičtější řešení vyměnit celou kuchyňskou linku. Moment, když rozbouráme kuchyňskou linku, nevyplatilo by se rovnou udělat novou podlahu?

Větší problémy ovšem začínají ve chvíli, kdy začnu schéma rybářovy ženy uplatňovat sama na sebe. Častěji, než by mi bylo milé, dokážu sama sebe přesvědčit, že až dodělám tenhle projekt, odevzdám tamtu práci nebo zvládnu ještě tenhle pracovní víkend, budu už navždy v pohodě a všechny budoucí víkendy věnuji procházkám v parku a pečení koláčů (v té nové troubě, pochopitelně). Jindy skočím sama sobě na lep, když si namlouvám, že nějaký kus papíru, status, událost nebo finanční obnos mě už napořád zbaví špatných pocitů a přinesou mi ty dobré.

Více nemusí znamenat lépe

Když se na svůj život dívám očima svého osmnáctiletého já, musím se pochválit, co všechno se mi povedlo. Ale z mého současného úhlu pohledu jako by nebyl žádný extra důvod k oslavám. Jako by se s každým splněným úkolem zvedla laťka, kterou je nutno přeskočit, aby člověk sám před sebou nevypadal jako loser. Příště bude zas o něco výš. Od konečného pocitu uspokojení je vždycky třeba odečíst očekávání, která mu předcházela. Takže není divu, že ve výsledku si připadám pořád stejně. Stále vyhlížím další metu, za kterou si, tentokrát už opravdu, dokážu říct: „To už stačí.“

Není nic špatného na tom, chtít víc. Stejně tak je v pořádku dávat si cíle. Problém začíná ve chvíli, kdy očekáváme, že nám splnění těch cílů přinese libé pocity. Emoce totiž nejsou něco, čeho by mohlo být už napořád dosaženo. A už vůbec ne tím, že získáme nějakou jinou funkci, odevzdáme další projekt nebo si připíšeme novou položku do životopisu. Zejména to platí pro pocit štěstí.

Platí to také pro finance. Co dělat, když člověk spadne do pasti ecekucí?

Video placeholde
O čem se mlčí: Dluhy a exekuce - jak se dostat z dluhů • Videohub

Všichni vyrůstáme pod vlivem kulturních mýtů, které nás učí, že „víc“ znamená automaticky „líp“, ať už jde o vzdělání, postavení, nebo majetek. „Omyl,“ říká profesor behaviorálních věd Paul Dolan. Ve své knize Happy Ever After poukazuje na to, že tyto veličiny s pocitem štěstí příliš nesouvisejí, někdy ho dokonce ovlivňují opačně, než bychom čekali. Tak například studium po dosažení věku osmnácti let člověku nepřináší vyšší pocit štěstí nebo životního naplnění, právě naopak.

Po absolvování střední školy podle něj platí nepřímá úměra „čím vyšší vzdělání, tím méně štěstí“. (Sám ovšem připouští, že nelze zjistit, co je příčinou a co následkem.) Podobnou pastí se může stát úsilí o dosažení vysokého postavení v práci, určitého typu bydlení a dalších statusových symbolů. Jak tedy být spokojeni s tím, co už máme, a přestat se honit za dalšími a dalšími atributy úspěchu, které nám štěstí pouze slibují? Kdy si konečně dokážeme doopravdy říct, že „to už stačí“, uvěřit tomu a být s tím spokojení? A co můžeme udělat pro to, aby tento krok neměl pachuť rezignace a zklamání?

Přijmout, co nezměníme

Začít můžeme třeba přijetím nepříjemného zjištění, že některé věci na sobě nikdy nezměníme. Máme je totiž vepsané v genech. „O tom, jací jsme, nerozhoduje jenom DNA,“ říká genetik Robert Plomin, „ale rozhoduje o tom víc než všechno ostatní dohromady. Pokud jde o stabilní psychologické rysy, dědičnost nás dělá tím, kým jsme.“ Ze snahy předělat sami sebe – třeba na ranní ptáče, na pořádkumilovného systematika nebo člověka, kterému nechutná sladké – pochází spousta mrzení.

Prvním krokem tedy může být konstatování reality, jaká je. Nemusíme všechny svoje vlastnosti zděděné po předcích milovat, neměli bychom je ale popírat. Jak napsal psychoterapeut Carl Rogers: „Je zajímavý paradox, že přijmu-li sebe samého tak, jak jsem, mohu se začít měnit.“

Děkuji za dnešní den

Druhý krok zní trochu jako sluníčkové klišé, nemůžeme si ho ale odpustit. Spočívá v tom, že na všechno, co už máme, co jsme dokázali, co se nám povedlo, pohlédneme s vděčností jako na něco nesamozřejmého. Takové uvědomění může mít mnoho podob, od kratičké ranní meditace nad vším, kvůli čemu vám stojí za to ráno vstát z postele, až po „deníček vděčnosti“, v němž si každý den zaznamenáváte tři až pět věcí, které vám ten den udělaly radost: dobré kafe, krásně vybarvená večerní obloha, kompliment od kolegyně, nápad na vánoční dárek pro někoho blízkého. Překvapivě intenzivní radostné pocity nám ale přináší i vděčnost vyjádřená navenek, třeba v podobě děkovného vzkazu nebo poděkování na sociálních sítích, když označíte někoho, kdo pro vás něco pěkného udělal.

Vděčnost pomáhá přesměrovat pozornost od toho, co nám schází, což často vede do temných propastí zacyklených negativních myšlenek. Velkým zdrojem nespokojenosti je také porovnávání, kterému podle psychologů věnujeme až deset procent veškerých každodenních myšlenek. Podle jednoho výzkumu by se většina lidí raději spokojila s nižším příjmem za předpokladu, že všichni jejich přátelé a známí budou vydělávat ještě méně než oni, než aby přijala vyšší příjem s podmínkou, že všichni lidé v okolí budou vydělávat ještě víc. Pokud máme sklon neustále se s někým porovnávat, těžko si to dokážeme jen tak zakázat. Je ale dobré uvědomit si, že většinou se porovnáváme vždy jen v jedné disciplíně, a nebereme v úvahu, jak si ten druhý vede ve všem ostatním.

Opravdové zdroje radosti

Chceme-li si víc užívat potěšení z toho, co už máme, je také dobré podívat se zblízka na to, co nám doopravdy přináší radost. Neplýtváme energií, časem a penězi na cíle, o nichž si myslíme, že bychom je měli chtít, že zvyšují náš status, dělají z nás „lepšího člověka“, ale ve skutečnosti z nich žádnou radost nemáme?

Finanční expertka Manisha Thakor doporučuje udělat si „audit radosti“. „Podívejte se zblízka na to, za co právě teď utrácíte své peníze. V průběhu týdne nebo více týdnů si zapisujte své výdaje anebo si vezměte k ruce výpis z účtu. Potom si barevnou fixou označte všechny výdaje, které nejsou nezbytné ani vám nepřinášejí radost. Mohou to být třeba dárky ze slušnosti, hudební lekce, které vaše děti nenávidí, nebo předplatné webových stránek, na které se skoro nedíváte. A zamyslete se, jestli nepřišel čas se těchto nákladů zbavit.“ Připomíná vám to něco? Ano, Manisha Thakor je taková Marie Kondo našich peněženek.

A já jen dodávám, že nákladem, kterého se takto můžeme zbavit, nemusejí být jen peníze, ale i čas nebo úsilí. Opravdu chodíte do fi tka „kvůli sobě“, anebo je to jenom urputná snaha dodržet novoroční předsevzetí? Opravdu vám dělá radost každodenní učení cizího jazyka na Duolingu, nebo jen nesnesete pohled na smutné smajlíky, které na vás z aplikace vyskakují? Každopádně vždy je prospěšné snažit se dobrat skutečných důvodů, proč to či ono vlastně chceme. Proč jsem doopravdy potřebovala novou troubu, zmíněnou na začátku tohoto článku? Někde v pozadí toho mého přání byla představa, jak v nové troubě za idylických zimních večerů peču štrúdly, perníčky a vánoční cukroví. Nejde ve skutečnosti o to, že bych si přála trávit víc času se svou rodinou?

Štěstí právě teď

Mít ambice a cíle je v pořádku, jsou-li v souladu s našimi hodnotami. Ale štěstí mezi cíle řadit nemůžeme, na to je příliš pomíjivé. Můžeme ho prožívat vždy jen právě teď, v přítomném okamžiku. Jde tedy vlastně o to, abychom si dokázali dovolit prožívat štěstí bez ohledu na to, jak si zrovna stojíme v plnění svých úkolů a plánů. Představme si ho jako jakýsi vypínač, který můžeme stisknout, kdykoli jsme na to připraveni. Možná – a je to dost pravděpodobné – se nám nikdy nepodaří zařídit si svůj svět úplně přesně podle svých představ. Vždycky tady budou nějaké další obzory, po nichž budeme toužit. Ale štěstí není ten kýžený finální stav, k němuž máme dospět jednou, až bude všechno hotovo. Je to vítr, který nám fouká do tváří po cestě.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 12/23