Zakázané truchlení a pohřeb načerno. I tak může vypadat ztráta mazlíčka
Ztráta domácího mazlíčka je pro mnoho lidí hlubokým a emocionálním zážitkem, ale ve společnosti stále panuje tendence tuto bolest zlehčovat. Jak se vyrovnat s neuznaným zármutkem a najít způsob, jak truchlit? A jakým dalším výzvám čelí lidé, kteří přišli o své milované zvíře?
Iveta a Mikešek strávili spolu tři roky. V září loňského roku kocour zemřel na lymfom a selhání ledvin. „Získal si moje srdce a byl pro mě jako mazlíček, kamarád, parťák a skoro jako dítě, když to přeženu. Jeho ztráta bolí moc, a i když je to časem lepší, myslím, že to nikdy nepřestane bolet,“ říká Iveta, která loni přišla také o kočku. I když na svém facebookovém profilu, kde smutnou zprávu zveřejnila, žena zaznamenala podpůrné komentáře, v offline světě se častěji setkávala s bagatelizujícími frázemi typu „byla to jen kočka“. A tak u internetu zůstala a hledala literaturu, která by jí poradila, „jak s truchlením po odchodu kočičího parťáka žít dál“.
Objednala si anglickou knihu Soul Comfort for Cat Lovers od Liz Eastwood, která vznikla mimo jiné proto, že i její autorka zažila zraňující poznámky. „V českém jazyce jsem se ani nepokoušela hledat. Nabyla jsem dojmu, že toto téma je u nás tabu. Napadl mě i psycholog, ale nemyslím si, že by to padlo na úrodnou půdu,“ říká Iveta s tím, že s terapeutem měla před deseti lety špatné zkušenosti a bála by se nepochopení.
Tichý zármutek
Zlehčování ztráty po smrti zvířete není ojedinělé. Odborníci v této souvislosti mluví o sociálně neuznaném zármutku. Jde o situace, kdy vnější svět smutek pozůstalého z různých důvodů neakceptuje, a tak ho neumožňuje ani otevřeně prožít, což může truchlení ztížit.
Kromě smrti domácích mazlíčků se to může týkat třeba ztráty končetin nebo smrti lidí, s nimiž jsme podle okolí neměli dost silný vztah, nebo kteří zemřeli za stigmatizujících okolností. Mnohdy se tak pozůstalí ostýchají nejen truchlit, protože sami nabudou přesvědčení, že na to nemají právo, ale i mluvit o svém zármutku. A ani je nenapadne, že by s tímto tématem mohli vyhledat třeba odbornou pomoc psychologů nebo poradců pro pozůstalé. Přitom pokud smrt nastane náhle, nečekaně, násilně nebo ve chvíli, kdy majitelé zvířat čelí silným pocitům viny, může být ztráta traumatickou událostí, se kterou se dobře pracuje právě v terapii. Podle psycholožky a poradkyně pro pozůstalé Naděždy Špatenkové, která má osobní zkušenost se ztrátou zvířete, mnozí tak vyhledávají podporu online, třeba v tematických skupinách na Facebooku. Sdílejí tam smutek ze smrti zvířete, ale připomínají si mazlíčka i na výročí, a dostávají desítky až stovky podpůrných komentářů od neznámých, ale stejně smýšlejících lidí.
Prožívání smrti zvířete je přitom velmi individuální. Rozhodující je vztah. „Dřív byl pes uvázaný u boudy, žral zbytky a nikdo s ním nechodil na procházky. Teď pro něj máme kočárek, značkové oblečení a vozíme ho na dovolenou. Zvíře je nyní součástí rodiny a jeho smrt může znamenat totéž, co smrt blízkého člověka,“ míní psycholožka. Ztráta zvířete pak bývá zvláště bolestným zážitkem pro lidi, kterým chybějí jiné vztahy. Často se to týká třeba osamocených seniorů, kteří nejsou v kontaktu se svými dětmi a z různých důvodů již nemají ani přátele či partnery. Zvíře pro ně může být jediným společníkem nebo také poslední vazbou na zesnulé blízké.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte v audioverzi. Všechny audiočlánky najdete zde.
Téma zármutku však není omezeno pouze na tuto věkovou skupinu — řeší ho i mladší generace. Podle doktorky Zdeňky Dostálové, která na fakultě sociálních studií v Brně vyučuje předmět Smrt jako téma společenských věd, současní vysokoškolští studenti z generace Z často hovoří o ztrátě zvířete na přednáškách, a někteří sdílejí i zkušenosti se sociálně neuznaným zármutkem. „Vztah se zvířaty je pro ně hodně podstatný. Zejména během pandemie si mnozí z nich pořídili domácího mazlíčka, o kterého pečují i teď, a který nabývá na důležitosti také tím, že poskytuje kontakt s realitou v období rozvoje digitálních technologií,“ říká doktorka Zdeňka Dohnalová.
Zvířecí pohřeb
Kromě specifi ckých kulturních vzorců truchlení po zvířeti se liší i zvyky a postupy při úmrtí. Pozůstalí si mohou vybrat ze tří možností, jak s tělem zemřelého mazlíčka naložit. Mohou jej ponechat u veterináře, odkud pak zamíří do kafilerie k průmyslovému zpracování, využít služeb zvířecího krematoria, anebo pohřbít zvíře vlastnoručně. Přesná statistika toho, jaké možnosti lidé nejčastěji volí, však neexistuje. Podle odhadů předsedy Asociace zvířecího pohřebnictví Jana Šípka ale nejvíce zvířat skončí buď v kafilerii, nebo jsou pohřbena na zahradě. „Kremaci si pak vybere menší část chovatelů, a ještě méně lidí si poté zvolí pohřeb na zvířecím hřbitově,“ dodává Jan Šípek.
Někteří by si přitom přáli mít možnost pohřbít zvířata společně s lidmi. To však český zákon zatím neumožňuje. Malvína Nálevková z Prahy se ale snaží tuto situaci zvrátit. „Pokud člověku zemře zvíře a je sám, může si pokládat otázku, co bude po jeho vlastní smrti. Byla bych ráda, kdybychom v tom dohnali některé země, které již takové hřbitovy mají. Nejbližší je třeba ve Vídni,“ říká. Její iniciativa s názvem Společné stopy prérií je zatím na začátku. V této chvíli žena oslovuje instituce a zákonodárce, aby zjistila, zda je k takové změně politická vůle.
Donedávna se přitom rozšířené pohřbívání na zahradě mělo řídit přísnou vyhláškou z roku 2014. Veřejným tajemstvím tedy je, že většina lidí se při pohřbu na zahradě vyhláškou neřídila. Od června loňského roku však platí o něco mírnější předpis. Ten vysloveně nemluví o pohřbívání domácích zvířat na soukromém pozemku. Vyjmenovává podmínky pro pochování koňů a požadavky na hřbitov pro zvířata, ale je jediným kompasem pro navigaci v samostatném pohřbívání. Podle právního výkladu Asociace zvířecího pohřebnictví se lidí s běžnými domácími mazlíčky týkají pouze požadavky na hloubku hrobu a jeho umístění nad hladinou podzemní vody. Podle Státní veterinární správy se však musí najít také vhodné místo mimo studny nebo potoka, a pohřbívané zvíře nesmí zemřít na nebezpečnou nákazu. Zakopat mazlíčka na oblíbené louce pak lze pouze při dodržení pravidel a s povolením majitelů pozemku.
Obor zvířecího pohřebnictví prošel za posledních deset let velkým vývojem. Dnes už funguje v každém kraji krematorium nebo pohřební péče pro zvířata. Přesto je nabídka těchto služeb stále menší než u obdobných institucí pro zemřelé lidi. Podle poradců pro pozůstalé a jejich klientů však tyto služby často vynikají vyšší kvalitou a paradoxně nabízejí lidštější přístup. „Klienti, kteří dali své zvířátko do krematoria, bývají nesmírně spokojení a pochopení. Připraví se hezký rituál, vzpomínkové předměty, a proto se cítí opečovávaní. V průběhu celého procesu vidíte, že to pracovníci krematoria dělají opravdu s láskou. Tyto instituce jsou krásné a progresivní. Už dávno některé z nich třeba poskytují link na online přenos z pohřbu zvířátka,“ říká poradkyně Naděžda Špatenková.
Úlevé rituály
Ve své poslední publikaci Zármutek dětí a dospívajících Naděžda Špatenková věnovala jednu z kapitol smrti zvířat. Tuto událost vnímá jako příležitost, jak dospívajícím objasnit smrt. Podle ní je vhodné pro domácího mazlíčka uspořádat zvířecí pohřeb. A do příprav zapojit i dítě. „Při správném vysvětlení tohoto rituálu si dítě osvojí kulturu pohřebnictví a nemusí se bát následného pohřbu kteréhokoli člena rodiny či známého,“ píše. Smysluplné rozloučení ale není definované místem. Třeba Naděžda Špatenková svého psa nakonec odvezla do Státního veterinárního ústavu kvůli jeho vysoké váze. I tam se jí dostalo pochopení a vlídného chování personálu.
Podobnému rozhodování čelila i Vendulka z Královéhradeckého kraje, která v posledních pěti letech přišla o čtyři mazlíčky. „Kremace jsem využila u dvou kocourů, co zemřeli doma, mám je v urně. Jenomže u velkého psa je částka tak velká, že si ji spousta lidí prostě nemůže dovolit. Fena Rexinka s kočkou Churchem jsou pohřbené na zahradě – kousek od sebe. Měly se rády, znaly se. Mají obě hrobečky a čas od času jim zapálíme svíčky,“ říká.
Kromě vzpomínkových rituálů truchlící často hledají oporu v činnostech, které jim přinášejí smysl a útěchu. Někteří si pořídí nového mazlíčka, zaměří se na pomoc zvířatům v nouzi třeba v útulcích, zapojí do adopce opuštěných zvířat či do takzvané dočasné péče. Péče o jiná zvířata pomáhá zvládnout akutní žal a přesměrovává pozornost truchlícího na zvládání pragmatických úkolů. Někteří lidé nacházejí po smrti mazlíčka útěchu ve spiritualitě, která jim nabízí naději na opětovné setkání. Majitelé zvířat často používají metaforu přechodu na druhou stranu po duhovém mostě. I Iveta, která přišla o svého kocoura Mikeška, ve smutečním oznámení emotikon duhy použila. Tento symbol, pravděpodobně inspirovaný norskou mytologií, pochází z povídky neznámého autora z roku 1993. Podle této legendy zemřelá zvířata přecházejí na idylické místo, kde čekají na své majitele, aby se po jejich smrti mohli opět setkat a společně zůstat navždy.
