Ewa Farna: Občas je fajn chovat se k sobě jako ke svým dětem
V showbyznysu je skoro dvacet let. Ewa Farna je jednou z nejpopulárnějších zpěvaček u nás, ale i v sousedním Polsku. A také jednou z těch, které jsou nepochopitelně už roky pod neustálým drobnohledem.
Na kolik let se cítíte?
To je docela těžká otázka, na kterou bych měla víc odpovědí, ale řekněme, že třeba na šestadvacet.
Ptám se proto, že ve svých dvaatřiceti letech máte manžela, dvě děti, devatenáct vydaných nosičů, sedmdesát tři hudebních ocenění a přes patnáct set odehraných koncertů. Tak jestli už občas necítíte, že máte vlastně splněno na několik životů dopředu?
Je fakt, že občas mám pocit, že jsem toho stihla už hodně, ale současně je to proto, že jsem začala ve dvanácti. Většinou lidi třeba v pětadvaceti dodělají školu, začínají zkoušet, jestli se budou věnovat tomu, co vystudovali, nebo jestli začnou dělat něco úplně jiného, a já se tomu, co jsem začala jako dítě, věnuju dodneška. Na druhou stranu mě zajímá hrozně moc věcí a občas si říkám, že bych těch životů chtěla žít několik, abych si to všechno vyzkoušela. Přijde mi, že máme tolik možností! Ten můj současný ale takovým příliš rozstřeleným směrem nemíří a snažím se stále si udržet pozornost posluchačů v Česku a Polsku, což se ukazuje jako čím dál větší výzva. Být nový umělec, který s něčím vyskočí a je zajímavý, je jedna věc, pak je tu disciplína udržet to.
Myslíte? Protože vy se na tom vrcholu držíte už skoro dvacet let.
Taky neříkám, že je to snadné. Ono je to jak kdy. Bylo období, kdy jsem byla v Polsku na roztrhání, ale v Česku mě pořád brali jako dětskou hvězdu, takový produkt, který dělá písničky, co se sice líbí lidem, ale pro kritiky nebyly dost kvalitní. Teď mám naopak v Polsku útlum a v Česku nádherné období. Dějí se mi samé super věci a jsem za to strašně vděčná, ale moc dobře vím, že to za další dva roky může být zase úplně jinak. Snažím se prostě dělat svoji práci dobře, abych se pořád rozvíjela a pořád lidi něčím překvapovala.
Mluvila jste o kriticích, pro které vaše písničky nebyly dost kvalitní. Vaše poslední album Umami ale recenzenti hodnotí jako „popový manifest nastupující generace“. Jaká je to generace?
Popravdě vůbec netuším. Moje sestra, která je o třináct let mladší než já, mi řekla, že mezi námi dvěma se odehrálo těch generací vlastně už několik. Když to přeženu, tak s každým novým modelem iPhonu přichází nová generace. Svět jde technologicky dopředu neuvěřitelně rychle a nejrůznější subgenerace jsou ovlivňované různými věcmi, používají odlišné příměry a poslouchají různé hudební styly a interprety. Já jsem vlastně taková stará mladá. Jsem sice na scéně už osmnáct let, ale pořád mě baví mladá hudba a snažím se dělat rozhodnutí, která jsou odvážná a něčím fresh. Nechci jet podle nějakého osvědčeného mustru.
Tušíte, kdo jsou vaši fanoušci? Protože když jsem se na náš rozhovor připravovala, tak jsme s mým třináctiletým synem zkoušeli váš interaktivní videoklip, který ho moc bavil, ale vás vůbec neznal.
On už je zjevně úplně jiná generace, to je naprosto samozřejmé, vůbec mi to teda nepřijde divné. Co poslouchá, Calina?
Upřímně, nejčastěji Queen z gramofonových desek.
Aha, on to bere od začátku, tak to ke mně třeba teprve dojde. (smích)
A jaké je tedy vaše publikum? Koho vidíte na svých koncertech?
Říkám tomu, že jsem taková rodinná komedie. Chodí na mě paní, které mají vnoučata, protože s nimi třeba zarezonovala písnička Boky jako skříň. Také jsou tam ale dvacátníci, kteří už jsou ve spotifyové době a mají rádi moji poslední desku. Plus samozřejmě generace, která se mnou vyrostla. Ženy a muži, kteří už třeba mají svoje rodiny, nebo i muži kolem padesátky, které zas baví, že mám v hlase něco rockového. Když hraju na majálesech, objevuje se studentská vlna lidí, kteří zase znovu objevují Měls mě vůbec rád a přijde jim to cool. Jsem rozkročená hodně doširoka a nemám vyhraněné publikum. Podle statistik jsou to ale nejčastěji mladé ženy.
Pořád na koncertech hrajete Měls mě vůbec rád?
Na každém. Je to něco, co mi odstartovalo můj příběh, a vděčím jí za strašně moc. Takže ji z úcty opravdu hraju na všech koncertech.
Často opakujete, že si uvědomujete pomíjivost slávy. Dokážete si ale reálně představit, že byste dělala něco jiného?
Popravdě mě moje práce hrozně naplňuje a chtěla bych zpívat vždycky.
Vážně jste za těch osmnáct let ani jednou neměla chuť s tím praštit?
Nikdy tak, že bych to myslela vážně. Samozřejmě že člověk se někdy naštve, že to nestojí za tu neustálou pozornost médií a ztrátu soukromí. Samozřejmě že jsem si prošla i vyhořením, kdy jsem neměla o čem psát a měla jsem takové blbé období, ale mám ve zvyku věci nevzdávat a nenechat se moc ničím odradit, takže když už něco milujete pro to, co to je, a ne pro to, co to přináší, pokračujete v tom, protože vám přináší radost ta samotná činnost. Na druhou stranu jsem hodně zvídavý člověk, a kdybych musela změnit povolání, tak bych asi zkusila využít zkušenost v oboru a dělala třeba nějakou produkční práci. Nebo nabízela svoje know-how, radila mladým umělcům a podporovala je.
Vy sama si umíte nechat poradit?
Záleží v čem. Když jsem rozhodnutá, že chci něco udělat, tak je mi úplně jedno, co mi kdo říká. Ale pak jsou věci, o kterých nevím vůbec nic, a ty řeším s manželem, s manažerem, s kapelou a několikrát se na to musím vyspat, než se rozhodnu.
Když se ještě vrátím k těm jiným povoláním, vy jste si založila značku designových svíček MMNT. Co vás k tomu vedlo? Měla jste pocit, že toho děláte málo?
S tím za mnou přišla kamarádka z dětství, která dělá vysoce postavenou markeťačku v jedné reklamní agentuře, a od začátku řešila všechny organizační věci, které bych já vůbec neměla šanci stíhat. Chtěla, abychom dělaly něco, co ze mě vychází, a přišlo na svíčky, protože to je něco, co vždycky musím mít doma zapálené a co mi dělá dobře. Takže jsem řešila, jak by měly vypadat a vonět, a o zbytek už se postarala ona, je to zatím výkop, třeba se časem rozvineme do více wellbeing značky. Pro mě ale svíčky tvoří doma vůni a atmosféru. Vyrábíme moje srdcovky v Čechách – kalíšky jsou ručně dělané z kameniny, ty pak plníme v Polsku výhradně z rostlinných vosků, když to dohoří, můžete z nich potom třeba pít kafe nebo čaj.
Cítila jste se vy, jedna z nejpopulárnějších zpěvaček, někdy neviditelná?
Byl takový jeden moment, který mi přišel úplně bizarní. Byla jsem jako zpěvačka za Česko na mistrovství světa v Kataru. Za každou zemi tam byl nějaký člověk a na zahajovacím ceremoniálu jsme zpívali hymnu právě toho mistrovství. Na místě nám dali kostýmy, a vzhledem k tomu, že jde o arabskou zemi, musely jsme být jako ženy poměrně zakryté, nesměly nám být vidět třeba kotníky. Takže jsme měly kostýmovou zkoušku, na kterou přišly manželky šejků zhodnotit, jestli jsme oblečené správně. Bizarní na tom bylo, že s námi vůbec nekomunikovaly. Povely nám posílaly přes asistentku a přistupovaly k nám jako k věcem. Bylo to docela ponižující. Jinak si ale na neviditelnost opravdu stěžovat nemůžu, to bych se rouhala.
A existuje naopak místo, kde neviditelná být můžete?
Jasně, třeba na dovolené. Mám ráda, když jsem tam jenom Ewa a lidi kolem nezajímám.
Jak velkou zásluhu na vaší hudební kariéře nesou vaši rodiče?
To je hodně relativní otázka. Myslím si, že mám dobrou povahu pro tento typ povolání, ale jsou to moji rodiče, kdo nesou zásluhy za moji výchovu, za to, jaký mám přístup k životu a že se z věcí nehroutím. Dokážu unést kritiku i hejt, jsem držák a současně jsem hodně extrovertní. To je jedna část mé kariéry. Ta druhá je, že mě táta až do mých osmnácti vozil na každý koncert a z něj zase zpátky domů. Přistupoval ke mně s obrovskou péčí a dělal všechno pro to, abych se v tomhle světě cítila pevná a jistá. Nehodil mě do vody a neřekl plav, naopak mě před spoustou věcí chránil.
Měla jste v pubertě pocit, že to moc řeší?
Nepamatuju si, že bych to nějak těžce nesla. Spíš jsem vůbec nevěděla, co přijde, a hlavně to vůbec neřešila. Chtěla jsem zpívat, to bylo zásadní, být v centru dění, bavit lidi.
Dokážete si představit, že by s takovým požadavkem přišlo za pár let některé z vašich dětí? Co byste mu řekla?
To si vůbec nepředstavuju, netrápím se něčím, co zatím není. Na rozdíl od mých rodičů tehdy já dnes ale už vím, co všechno to obnáší.
Jaké vlastně bylo mít pubertu ve světle reflektorů? Co na to říkali vaši spolužáci na střední, že vás vidí v televizi, slyší v rádiu?
Mám naštěstí odjakživa kliku na lidi, takže kromě klasických pošťuchovaček se mi nikdy nestalo, že by mi to dali sežrat. Naopak mě dost podporovali. Učitelé mi vycházeli vstříc, protože viděli, že se snažím. Naši mě vždycky vedli k pokoře a já jsem se hodně hlídala, abych neměla nos nahoru a abych zůstala normální holka. Když jsem poprvé vyhrála, myslím, třetí místo na Slavíkovi, tak jsem šla další den do školy a všichni se shromáždili na hlavních schodech, tleskali a předali mi mikrofon, který z drátů vyrobili na výtvarce. Fakt na mě byli hodní a vzpomínám na to strašně dobře.
A ta druhá strana mince? Že se už od vašeho dětství v médiích řešilo, co děláte, kde to děláte, s kým a hlavně jak u toho vypadáte?
To bylo samozřejmě horší, no. Je to velký nápor na psychiku a obrnit se moc nejde. Spíš musíte prostě časem otupit, což je hrozně bolestné. Když jsem před časem byla u psychologa, řešila jsem s ním, že mám pocit, že nejde jenom otupit bolest a smutek, ale že se s tím otupí i ta druhá strana, jako je radost. Jakmile vám naroste hroší kůže, sice k sobě nepustíte hnusy, ale ani to hezké. Takže se zase učím víc vědomě všechno prožívat.
Řešíte to i s terapeutem?
Ne, protože k němu už delší dobu nechodím. Ale zase začnu, až budou děti větší a budu na sebe mít víc času. Teď se alespoň samovzdělávám, poslouchám nejrůznější odborné podcasty a přednášky a hledám, co se mnou rezonuje. Už trošku vím, jak si pokládat otázky, a až bude ten správný čas, tak si na terapii zase zajdu. Upřímně nevím, jak se dá přijít na to, jestli od sebe jste, nebo nejste odpojení, ale pokud se mi to stalo, tak to určitě bylo v období mého dospívání, kdy jsem na sebe měla takový tlak. Někdy prostě spíš nevím, jestli jsem se od toho částečně odstřihla, nebo prostě jsem se jen naučila to doopravdy neřešit a jsem nad tím.
Co ten tlak způsobovalo? Média, fanoušci, komentáře na internetu?
Asi koktejl toho všeho. Jedna věc je, že o mně někdo něco napíše, druhá věc je, že to probouzí reakce jiných lidí. A média často dávají podle mého příliš velkou váhu třeba i nějakému anonymnímu komentátorovi a prezentují to pak jako fakt typu „fanoušci běsní“. Jako by zlý anonym na netu měl být najednou jakousi citovanou autoritou. Jako by jim to dávalo legitimitu psát mi hnusné věci. Mně je vlastně jedno, že někdo píše komentáře pod různé bulvární články, ale občas se mě dotklo, že si to opravdu myslí. Že si na mě udělají názor jen na základě článku nebo fotky. Na druhou stranu, od té doby, co se opravdu hodně rozjely sociální sítě, je mnohem jednodušší být s lidmi v přímém kontaktu a ta bublina, co se kolem mě utvořila, je strašně skvělá. Mám ze svých fanoušků nádherný pocit. Už nemám potřebu zalíbit se všem, vím, že to není možné. A kdybych se náhodou chtěla zalíbit všem, tak bych musela být naprosto nijaká nebo bez názoru, a to já takhle nemám.
Už od vaší rané dospělosti jsem měla pocit, že jste vlastně jakousi nekorunovanou královnou body positivity, a hrozně jsem chtěla být jako vy. Umět neřešit, jak vypadám, a že u vás to někdo někde řeší prakticky neustále. Opravdu jste to vždycky měla tak na háku, jak to vypadalo?
Víceméně ano. Přijde mi až úsměvné, že to někdo řeší, a říkám si, že je vlastně v pohodě, že na mně nic jiného k řešení není. Na druhou stranu mi opravdu léta trvalo najít si k sobě zdravý vztah, zjistit, co mi prospívá, a pochopit, že chci být zdravá. Měla jsem totiž i období, kdy jsem komentáře od lidí nebo i médií bojkotovala a schválně si dala kachnu s knedlíkem, abych jim ukázala. Navzdory. Taky jsem si podvědomě docela špatně zakódovala, že když nechci být velká, tak nemůžu jíst. Což je úplná blbost. Asi podle těch komentářů typu „nežer, ty vyžraná krávo“. Ale prostě bylo vždy vše špatně. Když jsem na rautu po Slavících na talíři měla salát, psali, že jsem na dietě. Když jsem tam měla guláš, psali, že se cpu, a proto tak vypadám. Šílenost občas, co si pouštíme do hlavy. Dnes neřeším, co píšou, řeším sebe, abych byla zdravá, chci stačit svým dětem a být tady pro ně co nejdéle, chci se starat o svoji psychiku a svoje tělo, které mi tak krásně slouží a dalo mi to najevo už xkrát.
Je tohle něco, co chcete předat i svým fanouškům, nebo spíš fanynkám?
Nemám tendence jim to tlačit, ale samozřejmě svůj přístup k životu nějakým způsobem promítám do svých písniček a oni už si z nich vezmou, co chtějí. To, o co se snažím nejvíc, je ukazovat nějakou laskavost k sobě, nebýt na sebe hnusnej. Protože ono je něco jiného starat se o sebe, abyste nabrali masu a dokázali se bránit útokům zvenku, nebo se poprali s tím malým, bezvýznamným člověkem v sobě, protože se vlastně nemáte rádi, nebo se snažíte zhubnout, protože na sobě nenávidíte tohle a támhleto vypadá hnusně, a něco zcela jiného je starat se o sebe z lásky. Právě ta motivace za tím je podle mě strašně důležitá. Dneska už to mám taky úplně jinak.
Co to změnilo?
Částečně to byly určitě porody mých dětí. Vědomí, že moje tělo zvládlo neuvěřitelné věci a já bych mu to teď měla vrátit a starat se o něj, abych se mu nějak odvděčila za to, jak krásně funguje. Ale celkově je za tím dlouhá cesta. Pochopení sebe samotné, asi i nějaký vývoj mě jako ženy, to, že se překlopila třicítka. My jsme naše těla dostali vlastně zadarmo, jsme zvyklí, že dokážou všechno a že fungují, a možná proto si toho moc nevážíme. Kdybychom museli na začátku hodně makat na tom, abychom dostali zdravé tělo, nejspíš by to vypadalo jinak. Asi bychom si rozmysleli, jestli do sebe budeme házet všechny ty nezdravosti a jestli nám stojí za to se přetěžovat prací a stresy, ničit se. Občas je fajn vrátit trochu té lásky i sami sobě a chovat se k sobě třeba jako ke svým dětem.
V jakém smyslu?
Třeba ty hnusné věci, které si sami občas v duchu říkáme, bychom svým dětem snad neřekli. Máme tendenci si hrozně nakládat a zvládat objemy, které bychom na druhé nikdy nenaházeli, protože by to bylo strašný. Zkuste si představit, že se něco takového děje vašim dětem, přece byste se zcela přirozeně dítěte zastali, vytyčili hranice, řekli „a dost“. Bránili ho, protože ho milujete a nechcete, aby se mu děly zlé věci. Zlo by se rozhodně nemělo ignorovat. Zkuste dát trochu laskavosti i sobě a postavte se za sebe. Sami se sebou strávíme celý život, tak by bylo fajn mít se sebou spíš hezký vztah. Když jsem si dala salát, psali, že jsem na dietě. Když guláš, tak že se cpu. Vždycky všechno špatně.
Zdroj: autorský článek
