Daniela Drtinová: Sny mi ukazují směr, abych nezabloudila
Danielu Drtinovou znají všichni jako ostrou moderátorku politických rozhovorů. Málokdo ale zná i její druhou stránku, když se vypnou kamery. Jaký je její snový svět?
Lidé vás znají hlavně jako nesmlouvavou moderátorku a novinářku, která si hosta nenechá utéct z odpovědi. Vy jste ale už ve své knize Jako bych žila dva životy odhalila, že nejste jen tohle. Jaká je ta druhá Daniela?
Asi snovější, líp se orientující ve vnitřním světě, kde se cítí i přirozeněji a víc doma. Je introvertnější, víc uzavřená a hodně samotářská.
Zpravodajství a publicistika z podstaty vyžadují, abyste stála nohama pevně na zemi, opírala se o logiku a kriticko-analytické myšlení. Jak se vám to daří balancovat právě s tou snovější Danielou?
Proto se kniha jmenuje Jako bych žila dva životy, protože to opravdu úplně přesně sedí. Zhruba do svých osmnácti let jsem byla hodně intuitivní, bylo mi dobře v alfa vlnách, které jsou meditativnější a snovější. Kritické myšlení jsem určitě v nějaké potencialitě v sobě sbalené měla, ale musela jsem je spíš pak později vědomě aktivovat. Podařilo se, a tak jsem pak mohla právě tu racionální, kriticko- -analytickou, logickou rovinu, která mě držela, jak říkáte, nohama na zemi, využívat jednak při studiu práv, později v profesi novinářky. Postupem času to balancování nebylo místy úplně jednoduché, protože ne že by mě ta intuitivnější, snovější rovina stahovala k sobě, ale cítila jsem, jak se vyloženě každý den těším na noc, kde jsem se cítila opravdu víc doma. Dnes, po mnoha letech, už jsem se naučila mezi těmi rovinami přecházet velmi rychle z jedné do druhé.
Proč jste se rozhodla pro studium práv a práci žurnalistky, když vám bylo líp v té meditativní, alfa rovině?
Protože v tom člověk nemůže být pořád. Malé děti do dvou let jsou dokonce v delta vlnách, proto mě vždy fascinovali novorozenci, ten jejich nevědomý stav, po kterém jsem bytostně toužila. Jenže to je zkrátka stav, který je poměrně dost nepraktický pro fungování v běžném životě. Musela jsem se taky nějak živit. Původně jsem zvažovala tři profese, psychologii, žurnalistiku a právě práva.
Nebylo by pro vás studium psychologie možná vhodnější volbou?
Asi ano, jenže já jsem nastupovala na školu ještě za totality a tehdy mě od studia psychologie odrazovali s tím, že to rozhodně není to, co si představuji, že ta disciplína je hodně poplatná době a že si ji romantizuji. Tak jsem si říkala, že práva budou exaktnější a že na nich režim nebude mít moc co zkazit. Samozřejmě i to byl omyl. Ale naštěstí po absolvování prvního ročníku přišla revoluce, a už jsem mohla vystudovat novodobá práva. To, že jsem pak v praktické rovině začala dělat žurnalistiku, prostě vyplynulo.
Dokážete si představit, že byste dneska dělala ještě něco jiného?
Vlastně jsem si nedávno uvědomila, že mám štěstí, protože mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být, že jsem na svém místě. Cítím vnitřní klid a vyrovnanost, že kdyby se teď něco stalo, udělala jsem, co jsem měla. Plus samozřejmě to, co ještě udělám, ale cítím to tak, že už teď jsem „správně“.
Srpnové číslo Mojí psychologie je věnované spánku. Jaký k němu máte vztah? Kolik hodin spánku denně potřebujete?
Spánek je moje srdeční záležitost. Potřebuji spát osm hodin denně, a navíc mám otočený denní rytmus, což je asi dané tím, že miluji noc i z jiných důvodů, než je spánek. Takže v mém případě matka příroda zřejmě vyhodnotila, že pro mě bude lepší mít denní režim posunutý tak, že usínám ve tři ráno a probouzím se v jedenáct hodin dopoledne. Tím pádem ráno nepracuji. Mí nejbližší a kolegové to vědí a těm, co jsou ode mě dál, to teď už vždy říkám, už se nenechávám lámat. Ono to stejně nefunguje a před jedenáctou dopolední prostě neodvedu takový výkon, jaký bych mohla, takže by z toho všichni byli stejně jenom nešťastní. Ale ještě k tomu spánku, to je pro mě úplně specifická kapitola mého bytí, protože se mi odmalička zdají hodně intenzivní sny, se kterými jsem se postupem času naučila pracovat, a právě ten snový svět je pro mě stejně důležitý a naplňující jako svět vnější, venkovní.
Psychoanalyticky orientovaní psychologové říkají, že sny nám dávají nahlédnout do nevědomí, lidové snáře zase považují sny za jakousi předpověď budoucnosti. Čím jsou vaše sny pro vás?
Snový svět je velmi komplikovaný, a navíc extrémně individuální. Když budu mluvit jen o své subjektivní zkušenosti a nepředstírám, že je to pohled vědecký, protože je to čistě jen můj svět osobní založený na subjektivním prožitku, tak jsem u sebe vypozorovala některé tendence, symboliku nebo věci, které se mi ve snech často opakovaly. Z toho jsem byla schopna vytvořit si během života určitý výkladový systém čistě pro mou potřebu. A je to systém, který se sice nedá zobecnit, ale mně pomáhá velmi. Ve všem. Sny na nás mluví hodně zvláštním, symbolickým způsobem, který není lineární, jak jsme zvyklí z denního vědomí, snové symboly jsou mnohovrstevnaté, u každého snícího mají navíc individuální významy. Proto, co vím, tak i psychologové, kteří pracují se sny svých klientů, se nejdříve během terapií ptají na spoustu věcí z jejich osobního zázemí, než začnou přisuzovat významy jejich snovým symbolům. Taková je tedy moje zkušenost s podobným sezením. Bylo to skvělé, přínosné, ale jednotný recept na to rozhodně neexistuje.
S žurnalistikou začala v parlamentu jako agenturní zpravodajka, poté působila v České televizi, kde moderovala mimo jiné Události a komentáře. V roce 2014 založila spolu s moderátorem Martinem Veselovským internetovou televizi DVTV. Je introvertka, nesnáší hádky a konflikty, miluje špagety a domácí levandulovo-borůvkovou limonádu.
Říkala jste, že se vám sny zdají odmalička. Co vás vedlo k tomu, že jste se jim snažila porozumět? Protože sny se nám zdají všem, ale někdy je jen odmávneme jako blbosti, co se nám zdály, a už se jimi nezabýváme.
U mě to bylo tak, že když jsem snům a dalším obsahům, které se mi vynořovaly z nevědomí, nevěnovala pozornost, tak mi nebylo dobře psychicky ani fyzicky. A obrazně do mě bušily tak dlouho, dokud jsem jim nevěnovala čas, pozornost a nezačala je brát vážně. Chtěly, abych si je zvědomila. Občas byly tak živé, intenzivní a častokrát se opakovaly, že pro mě třeba v pubertě vůbec nebylo možné nechat je být.
Zdály se vám pak míň, když jste je začala analyzovat?
Ne, zdají se mi stále a ve stejné intenzitě, ale už k nim mám klíč. Během života se obsahově měnily, ale naléhavost neztratily. Za těch padesát tři let mého života jsem se naučila s nimi pracovat. Pro mě se z nich stal jeden ze zdrojů, z nichž čerpám informace pro život. Mezi vnitřním a vnějším nerozlišuji. Protože co je realita? Je to jen to, co vnitřně zakoušíme my sami, naše subjektivní vnitřní zkušenost. Jaké to je, něco prožívat, víme jen my sami. Vždyť já nevím ani to, jestli vy třeba vidíte modrou barvu stejně jako já, a navíc se to ani nikdy nedozvím. I podle kvantových fyziků kategorická hranice mezi hmotou a myslí neexistuje. A ve stejném duchu přistupuji i ke snům. Snový svět je pro mě stejně relevantní jako to, co považuji za vnější 3D svět.
Jak jste ke snům hledala onen klíč? Protože často říkáte, že to, čeho se bojíte nejvíc, je sebeklam. Není ale u něčeho tak abstraktního, symbolického a osobního, jako jsou sny, strašně snadné sklouznout k interpretaci, která nemusí být pravdivá?
Určitě to tak je. A taky mi sebeklam v nejrůznějších situacích bliká jako červený vykřičník. I na ten vnitřní snový svět ale můžete uplatnit všechny nástroje, které máte k dispozici, pozorování, třídění, kritickou analýzu, tedy nástroje, které jsem zvyklá používat běžně, třeba když zpracovávám informace na politický rozhovor. V mém snovém světě se mi totiž nejrůznější symboly, situace a obrazy opakují. Když jsem například z dětství přecházela do puberty a probouzela se ve mně sexualita, začaly se mi zdát sny o zvířatech. Postupně jsem vypozorovala, že hadi a vosy ve snech představovali vždy nějaké sexuální ohrožení. Také se mi často ve snu manifestoval obraz koně, který reprezentoval už nějakou moji sofi stikovanější životní sílu a energii. Když jsem ji neměla pod kontrolou, v různých životních situacích, tak se kůň ve snu obracel proti mně, když to bylo hodně zlé, tak mě doslova zadupal do země. V pozdějších dobách, kdy jsem začala meditovat a taky modlitbou jsem začala svoje psychické síly kultivovat, jsem s tímhle symbolem začala být v rovnováze. Jednou se mi zdálo, že jsem na tomhle koni běžela hodně rychle úzkou řekou, na jejíž dno jsem neviděla. Měla jsem obavu, abychom na něco nešlápli, aby tam nebyla nějaká proláklina, ale dostalo se mi ujištění, že všechno bude v pořádku a že mám důvěřovat. A taky je potřeba říci, že všechno ve snech je vaše. I ta kalná voda v úzké řece, moje nečistoty, které jsem ještě ve svém psychickém emočním prostoru měla. Mě sny nutily celoživotně na sobě pracovat. Čistit a čistit. Sny jsou informace, jsou okem i oknem do duše. A když s nimi člověk pracuje, stonásobně se mu to úsilí vrátí.
Zdají se vám někdy realistické sny? Že mluvíte s reálnými lidmi, v reálných prostorech?
Velmi málo. Většinou se mi zdá o neznámých postavách nebo nějakých vnitřních průvodcích. U mě ty neznámé postavy, co jsem vypozorovala, reprezentují vždy nějaké vlastnosti, povahové rysy třeba nebo vytěsněné problémy či energie. Pokud jde o průvodce, tak jednu dobu to byl takový středověký šprýmař, vypadal jako Enšpígl, který se mnou komunikoval velmi zvláštním způsobem. Učil mě ve snu třeba prostupovat hmotou, a když mi to nešlo, tak vždycky jenom luskl prsty, potřásl hlavou, že je to marné, a zmizel. Bylo to hodně pohádkové. A vlastně i dost vtipné.
Pro mě je to, co popisujete, naprosto fascinující, protože mně se opravdu zdají jen realistické sny, s nějakými odrazy toho, nad čím zrovna přemýšlím…
Nevím, proč to takto u mě je, jako kdyby se mi nezavřely ty brány nevědomí z dětství. Pamatuji si taky, že se mi kdysi zdál stejný sen, jaký se ve stejnou chvíli zdál i partnerovi, budoucímu tátovi mé dcery. Bylo nám dvacet a chodili jsme občas přespávat u nás v domě na takovou strašidelnou půdu a jednou se mi tam zdálo, že jsem byla ve středověké vesnici, kterou přepadli nájezdníci. V tom snu jsem ležela v márnici společně s dalšími ženami a dětmi. Všude kolem vyli vlci a ten snový výjev u mě končil návratem mužů na koních do té vesnice, poznali v tu chvíli, že přijeli pozdě. A mému partnerovi se zdál souběžně naprosto stejný sen, jen on byl jeden z těch mužů, kteří se do zmasakrované vesnice vraceli. A v ten moment jsme se oba probudili, ještě jsme měli pocit, že pořád slyšíme ty vlky, no už jsme se na tu půdu nikdy nevrátili.
Tenhle společný sen jste si také dokázala vyložit?
Nedokázala. Možná nějaký otisk genetické informace od předků nebo zpráva z kolektivního nevědomí… Nevím. Protože na minulé životy nevěřím.
Pokud se nepletu, tak vás sny vlastně přivedly až ke křesťanství. Když jste se nechala pokřtít a biřmovat, přestaly vás už potom „zlobit“?
Vlastně veškerý můj snový a vnitřní život mě nakonec dovedl ke křtu v mých třiatřiceti letech. Je zvláštní, že stejným způsobem se vyvíjela i moje sestra Andrea, která je o sedm let mladší a žije od osmnácti let v Itálii, takže mým vlivem to být nemohlo. Ale také prostřednictvím snů došla ve třiatřiceti ke křtu a nechala pokřtít i svoje děti. U sebe jsem to zpětně viděno vnímala jako naprosto přirozený vývoj. Jako by po všech těch letech duševních zmatků najednou spadla opona a za ní se zjevila nekonečná, zářivá a všeprostupující jistota.
Byla náhoda, že jste se nechala pokřtít zrovna ve 33 letech? Prostě to tak vyšlo, nebo jste si schválně počkala?
To prostě přišlo. Do osmnácti let jsem žila na obláčku, ve sladkém nevědomí a pak jsem se probudila a začala intenzivně hledat nějaký klíč k sobě i ke světu. Když mi bylo třicet dva, potkala jsem Libuši Šafránkovou, mimochodem také díky snu, a právě ona v řadě mých snových obrazů z minula rozpoznala symboliku křesťanské mystické cesty. Přitom kdyby mi dřív někdo řekl, že to, co cítím, souvisí s vírou v Boha, navíc v Krista, tak bych se mu vysmála. Byla jsem ochotná všechno probádávat, zkoumat, ale tohle mě nenapadlo ani ve snu. Ale když jsem pak od Libuše dostala knihy, které se toho týkaly, a taky informace, které se předávaly jen ústně, zažila jsem takový ten aha moment, prozření. Jako kdybych našla poslední díl do skládačky. Tak jsem se nechala pokřtít a pak už jsem vlastně šla tou mystickou cestou křesťanské víry. Zvláštní na tom všem právě bylo, že se mi během života zdály výjevy hlavně ze Starého zákona, aniž bych v té době Bibli vůbec kdy viděla. Zdálo se mi o hořících keřích, velkých potopách a jednou jsem se taky ve snu ocitla ve starobyle působícím městě, kde některé dveře měly veřeje pomazané krví na znamení ochrany. Kdo zná Bibli, ví, co tenhle docela brutální příběh znamená, ale já jsem rozhodně netušila vůbec nic.
Vy jste do té doby Bibli nečetla? Ani jako malá?
Ne. Já pocházím z pohanské rodiny. I babička mě vedla spíš k různým vílím, pohansko-přírodním příběhům. Také proto by mě ani nenapadlo, že by s tím mohla souviset nějaká křesťanská symbolika.
To, co popisujete, zní jako to, co Jung nazýval iniciačními sny. Takovými, které se objevují v období velkých osobnostních změn, vstupu do psychoterapie a podobně…
Ano. Těch druhů snů je, aspoň u mě, samozřejmě víc, od symbolických přes běžné sny v rámci psychohygieny, které vás během snění osprchují. U mě to funguje tak, že když se mi zdá sen, cítím, že už vlastně proces řešení konkrétního problému začal, protože v psychickém prostoru se něco odehrává, vzniká tam nějaká dynamika, která rozviřuje stojaté psychické vody. Symbolické sny se mi nezdají každou noc. Jsou vzácné. Vždy znamenaly nějaký zlom nebo šly ruku v ruce právě s něčím iniciačním v mém životě. Ale opět, takhle jsem to vypozorovala u sebe, zobecnit se to asi nedá.
Ale nějaké sny se vám zdají každou noc. Máte nějaký trik na to, jak si je zapamatovat?
Nějakou dobu jsem si je zapisovala. Ty běžné sny, co se mi zdají každou noc, si třeba už odpoledne nepamatuji. To jsou ty, které duši sprchují, říkám jim, že jsou čisticí, a vlastně ani není nutné si je pamatovat nebo zapisovat. Pak jsou významné sny, které si pamatujete celý život.
Umíte se na sny spolehnout? Když máte třeba nějaké těžší období, můžete si říct „počkám si na noc a tam se uvidí“?
Takhle to u mě nefunguje. Možná jsou lidé, kteří to takto mají, ale já to nejsem. Konkrétní odpovědi, jako třeba čísla sportky, nedostávám. Někdy ke mně skrz sen přijde prostřednictvím obrazu nějaká informace, ale nejsem schopna ji rozklíčovat, dokud se nestane. Až potom si třeba řeknu, aha, to bylo tohle. My mluvíme a myslíme lineárně, všechno hezky jede jako příčina a následek, v časoprostoru, ale ve světě ducha tyhle zákonitosti nejsou. Funguje to jinak. U mě tak, že dostávám spíš takovou cestovní mapu, abych nezabloudila. Moc dobře vím, kdy jdu správně a kdy jsem sešla z cesty, kdy jsem se odpojila od toho, co je dobré. Ukazuje mi to směr, jak se správně a bezpečně pohybovat, ve všech světech. Ale že bych si řekla, dnes bych potřebovala znát odpověď na tuhle otázku, tak si o tom nechám zdát, to se mi nestane.
Když jsem se ale připravovala na knižní rozhovor o vědomí s profesorem Jiřím Horáčkem, zabývala jsem se slavnými lidmi, kteří na základě snů učinili vědecké objevy. Například německý chemik Friedrich August Kekulé se léta trápil hledáním strukturního vzorce benzenu a pak se mu v polospánku zdál sen o hadovi, který se zakousl do svého vlastního ocasu. Díky tomu se pak snažil ověřit, co se stane, když se atomy benzenu spojí do kruhu, místo aby byly v rovném řádku, a popsal do té doby neznámé vazby atomů. Podobně to bylo i s Mendělejevovou periodickou tabulkou prvků, do které všechny prvky zapadly tak, jak bylo potřeba, také ve snu, nebo s částí Einsteinovy teorie relativity.
Čím si to vysvětlujete? Jsme ve snech chytřejší?
Vnímám to tak, že při snění odpadne řada omezujících filtrů, které nám brání vidět některé souvislosti, když jsme za plného vědomí. Už třeba jen to, že lidské oko je schopno vidět jen fotony o určité vlnové délce a jiné vlnové délky není schopno zpracovat. My toho tolik nevidíme, ale to neznamená, že věci, které nevidíme, kvůli tomu neexistují. Ono na tom vlastně není nic fantaskního, zkrátka někdo je citlivější a ty informace zachytí, jiný je citlivý míň. A spousta lidí se této citlivosti taky záměrně zbavuje, protože je to zatěžující. Mě kdysi zaujala slova C. G. Junga o tom, že během osvícenství jsme si vzali mýtus. A taky jsme se začali soustředit čistě jen na to, co je vidět, co lze pozorovat, a vlastně jsme na dlouhou dobu vytěsnili všechno neviditelné. Jenže ono to nezmizelo. Vezměme si jen všechny ty vytěsněné, zdánlivě neviditelné problémy, které se pak někdy promění v démony psychických potíží. Osobně si myslím, že je možná čas se zase trošku vrátit zpátky a s penzem všech zkušeností a znalostí o hmotě, které jsme za stovky let získali, se zase více otevřít i tomu, co není vidět, a zapracovat na tom. O tenhle svět bych se já osobně nikdy nechtěla ochudit.
