Ani smrt nás nerozdělí: Hrdinka lásky Josephina van Gorkum bořila církevní předsudky
Historii píší vítězové. A také muži. Přestože ji často tvořily i ženy. Moje psychologie vás proto seznamuje s těmi, které se zasloužily o změnu, vyšlapaly nám cestičku ke svobodě nebo se jen nebály vzepřít. Měly koule a šly si za svým. Hrdinkou nadcházejícího května je Josephina van Gorkum, kterou s manželem nedokázala rozdělit ani smrt. Její osud byl také zpracován v komiksu a animovaném seriálu.
Nevezmeš si ho, nebudeš s ním žít a nepohřbí vás spolu! Lásce Josephiny van Aefferden a Jacoba van Gorkuma nepřál nikdo ani za jejich života, ani po jejich smrti, ona ale vymyslela způsob, jak spolu být doslova navěky.
Josephina se narodila roku 1820 do rodiny bohatého belgického šlechtice a rentiéra v městě Roermondu, v belgicko-holandské provincii. Přes poměrně přísnou katolickou výchovu byla Josephina dost svobodomyslné dítě, a když se provincie rozdělila na belgickou a nizozemskou část, ve které se navíc usadilo holandské vojsko, bylo jen otázkou času, že se mladá dáma na první pohled zamilovala do o jedenáct let staršího plukovníka. Jestli za to mohlo jeho charisma, nebo jestli měla Josephina slabost pro muže v uniformách, se dnes už nedozvíme. Každopádně si svoji vůli dokázala prosadit i přesto, že pro ni Jacob nebyl dostatečně urozenou partií a hlavně že byl protestant a že žili v 19. století, kdy si dámy rozhodně nedělaly, co chtěly.
Jejich vztah způsobil v převážně katolickém městě skandál. Aby mladí snoubenci neprovokovali, rozhodli se vzít v nedalekém Německu. Což příliš nepomohlo. Po svém návratu se přirozeně stali hlavním tématem drbů a okázalého společenského nesouhlasu. Podle hesla „dvě víry na polštáři – ďábel mezi nimi spí“ se nejen nizozemská a belgická společnost jasně rozdělovaly na katolíky, protestanty a židy, a aby se sňatky uzavíraly mezi nimi navzájem, bylo něco naprosto zvráceného.
I přes společnost, která ví všechno nejlíp a poradí vám hlavně s tím, o co se neprosíte, spolu Josephina a Jacob žili ve šťastném manželství téměř čtyřicet let a měli tři děti. Člověk by čekal, že tím světu jasně dokázali, že k sobě patří, přesto ale měla nakonec svůj triumf slavit církev. Katolíky a protestanty totiž nebylo možné pohřbívat do stejné půdy. Co tedy s tím?
Pro Josephinu bylo nepřípustné, aby byla po své smrti pohřbena do rodinné hrobky a její milovaný muž na jiný hřbitov. Proto ještě za svého života koupila dvě pohřební místa, každé na jedné straně zdi, která vedla mezi katolickým a protestantským hřbitovem. A nechala vyrobit dva stejné náhrobky, dostatečně vysoké na to, aby přesahovaly zeď, a navěky spojené vzájemně se držícíma rukama.
Josephina a Jacob tak spolu dodnes, přes všechny vznesené námitky, leží pod zdí starého hřbitova v nizozemském Roermondu. A kdyby Josephina nedržela za ruku lásku svého života, nejspíš by navěky ukazovala vztyčený prostředníček všem, kteří jim chtěli bránit.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 5/23
