Vyloučení, smutek, stud před kamarády. Děti vězněných rodičů zůstávají na své problémy samy
Říká se jim zapomenuté děti nebo neviditelné oběti trestných činů. Odhadem je jich v České republice 30-40 tisíc ročně. O kom je řeč? O dětech, kteří mají některého z rodičů ve vězení. Ze života jim najednou zmizí blízká osoba, ale většinou s nimi o tom nikdo nemluví. Na své úzkosti, zmatky, stud a pocit vykořenění z kolektivu zůstávají většinou samy. Co prožívají a co potřebují?
“Když mi řekli, že je táta ve vězení, bylo mi asi devět let. Pořád jsem si nějak myslela, že se za pár dní vrátí domů,” vzpomíná dnes už o mnoho let starší Ema. Ema není její pravé jméno, vzhledem k citlivosti celého tématu si přeje zůstat v anonymitě. “Táta nepřicházel, najednou to byly týdny, měsíce… teď už to beru tak, že mám tátu jiného,” dodává.
“My jsme věděli, že manžel nastoupí do výkonu trestu, takže jsem se na to mohla nějak připravit,” říká Emina máma, které budeme říkat Jana. “Finanční potíže, do kterých jsme se dostali, i vinou manžela, jsem díky svému vzdělání ještě jakž takž zvládala řešit. Absolutně jsem ale netušila, jak podpořit děti. Nedokázala jsem vidět situaci jejich očima, vnímat, co dcera potřebuje. Navíc jsem měla osmiměsíčního syna, byla jsem na všechno sama…,” líčí Jana a při vzpomínce se jí zlomí hlas.
Ema je jedním z přibližně 40 tisíc dětí, které mají jednoho nebo oba rodiče ve vězení. Dětí, kterým se také říká neviditelné oběti trestných činů. Musí se totiž vypořádat nejen s novou situací, ale také s řadou emocí, pocitů nebo i stigmatizací okolí. A jsou na to v drtivé většině samy. Protože i když mají to štěstí a mají druhého rodiče nebo milujícího pečovatele, ani oni často nevědí, co takové dítě může prožívat.
Neviditelné oběti
Mohou to být nejen pocity smutku, stesk po rodiči a jistota, že se mají na koho obrátit. Je to také zahanbení, stud před kamarády, úzkost, pocit vyloučení ze společnosti. Objevují problematické prvky v chování - neposlušnost, uzavření se do sebe, sebepoškozování, ztráta víry v budoucnost. Jak ukázal tříletý výzkum Rodičovství za mřížemi, který vypracovala Masarykova univerzita v Brně s organizací Mezinárodní vězeňské společenství (a obdobné výsledky hlásí i zahraniční studie), tyto děti jsou až 4x víc ohroženy traumatem oproti běžné populaci.
„Říkáme jim neviditelné nebo zapomenuté oběti trestných činů. Oproti dětem, které například přišly o rodiče v důsledku rozvodu nebo smrti, prožívají něco navíc - pocit takzvané zahanbující ztráty. Za svého rodiče ve výkonu trestu se stydí, nezřídka trpí i pocitem viny, že za to částečně mohou. Například u těch rodičů, kteří jim vysvětlují, že museli shánět peníze nezákonně, protože jinak neměli na jídlo, oblečení nebo hračky právě pro svoji rodinu,“ uvádí Jitka Navrátilová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která stála v čele výzkumu. A co je velice alarmující, dodává, tyto děti nemají ve společnosti žádné zastání. Sama pracovala jako sociální pracovnice dvacet let a tak ví i ze své praxe, že tato skupina je opravdu opomíjená.
Pomoci může každý
Nejen děti, které mají někoho z rodičů ve výkonu trestu, dlouhodobě podporuje Mezinárodní vězeňské společenství. Poskytuje pomoc všem, kterých se dotkl zločin - obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech, dětem vězňů, ale i pracovníkům justice. Na programy MVS můžete přispět i vy a pomoci tak nejen k obnově vztahů, ale i k účinné prevenci kriminality.
Problém nemá jen osoba ve vězení
Bára, které je 16 let, má ve vězení oba rodiče. Od mala ví, co jsou drogy a jak se užívají, byla svědkem domácího násilí i opakovaných návštěv policie u nich v bytě. Aktuálně žije u babičky, a jak sama říká, je za to moc ráda. „Mamka nás sice nikdy nezanedbávala nebo nijak neohrožovala, ale bylo to pořád dokola - vyšla z vězení, dva měsíce byla čistá, a pak do toho zase spadla. Jsem ráda, že babička zakročila a dostala nás s bratry do péče,” vypráví tiše Bára. „Jsem s ní v kontaktu, ale ona se ozve hlavně, když třeba potřebuje balík. Sama mám zdravotní problémy, chodím na dvě brigády, abych pomohla babičce a částečně i jí, když můžu,” popisuje Bára, co prožívá ve svých šestnácti letech.
Do výzkumu se v letech 2020-2023 zapojilo 182 odsouzených rodičů v sedmi věznicích, 233 dětí a 96 pečujících, kteří se o chlapce a děvčata starají. Sledoval, co se děje s dětmi, když jsou odloučeny od rodičů v důsledku věznění, zvláštní pozornost byla věnována tomu, co se děje se vztahem s tímto rodičem a dopadům věznění na život dítěte.
Jak se ukazuje nejen z výzkumu, rodiče, pečující osoby a další okolí často vůbec netuší, co děti mohou prožívat, co potřebují a jak s nimi komunikovat. Ze zahraničních studií nadále vyplývá, že u dětí s rodičem ve výkonu trestu je pak až osminásobně vyšší pravděpodobnost, že budou mít stejný osud. „Jedním z důvodů je právě pocit vykořenění ze společnosti, který jako děti vězněných rodičů zažívají,“ říká Navrátilová.
„Ty nejmenší ve výzkumech uvádějí, že jim chybí pocit domova a jistoty. Děti mezi 9-12 rokem jsou zase vyčleňování z přátelských vazeb s vrstevníky, což je pro ně v tomto věku zásadní,” uvádí. Starší děti pak uvádějí, že musely předčasně dospět a vzít na sebe na svůj věk neadekvátní odpovědnost. Rodiče nebo jiní pečující zase často nevědí, jak mají s dětmi mluvit o tom, co se stalo, věznění si často neuvědomují, co jejich pobyt za mřížemi a nepřítomnost pro dítě znamená a řeší především své potřeby.
Díky výzkumu již vznikly didaktické materiály a příručky pro efektivnější práci sociálních pracovníků s těmito dětmi. Jsou to například obrázkové karty, které obzvlášť mladším dětem pomohou vyjádřit emoce a potřeby. Mezi další plánované kroky patří také vzdělávání sociálních pracovníků, nebo rozvíjení tématu s pracovníky ministerstev. Aktuálně s dětmi vězňů a jejich rodinami pracuje Mezinárodní vězeňské společenství. Ve vybraných věznicích například pořádají Den s dítětem, poskytují mentoring pečujícím i odsouzeným, s dětmi vězňů pracují třeba na letních kempech nebo v klubech, kde se děti pravidelně scházejí.
„Cílem je umožnit jim letní aktivitu, na kterou většina z rodin nemá peníze, ale také jim ukázat, že mají hodnotu nehledě na chyby rodičů. Kemp nabízí bezpečné prostředí pro sdílení toho, co děti prožívají nebo v minulosti prožily s odchodem rodiče do vězení. Většina dětí o tom totiž ve svém okolí nemluví, protože se stydí,“ říká Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka MVS.
Oficiální statistika o počtu těchto dětí neexistuje, ale MVS odhaduje, že jich může být až 40 tisíc. Děti odsouzených rodičů také nepředstavují jednotnou skupinu, ale několik podskupin, které se značně odlišují potřebami a rovněž vyžadují i jiný přístup pomoci.
