Nervozita nevadí, horší je, když vám chybí motivace, říká jezdkyně parkuru Linda Portychová
Linda Portychová patří mezi nejvýraznější tváře současného českého parkurového jezdectví. A to i přesto, že koně nebyli její první volbou ani dětským snem. Dnes se tato čtyřiadvacetiletá šampionka připravuje na největší světovou soutěž v jezdectví Global Champions Prague Playoffs v O2 areně, která hostí ty nejlepší jezdce a týmy světa. Jak vypadá příprava na soutěž takovýchto rozměrů a proč se vyplatí mít čistou hlavu nejen na hřbetu koně?
U koní se pohybujete od roku 2011, z toho jezdectví na profesionální úrovni, vedle kterého ovšem ještě studujete vysokou školu, se aktivně věnujete pouhé čtyři roky. Přesto už sklízíte obrovské úspěchy. Jak začala vaše cesta s koňmi?
Začalo to v roce 2011 na příměstském jezdeckém táboře, tak trochu omylem. Rodina odjela na dovolenou do Číny a já jsem byla na takovou cestu ještě moc malá, takže jsem zůstala u tety, která mě na tento tábor přihlásila. Vždycky mě to ke koním táhlo, ale nikdy jsem na nich předtím nejezdila, pokud nepočítám poutě.
Kdy se pro vás stalo jezdectví sportem?
Ze začátku jsem do jízdárny docházela jen jednou týdně, protože jsem v té době aktivně dělala moderní gymnastiku a neměla více času. Když se však po čase přidala i moje mamka, pro kterou to byl vždycky sen, začala jsem se koním věnovat naplno. Lákalo mě parkurové skákání, ale na farmě, kde jsem jezdit začala, nebyly podmínky pro sport. Domluvily jsme si trénink v Hořovicích, který se z plánovaných 2 týdnů změnil na téměř 10 let pobytu u té nejlepší jezdecké školy. Pod vedením Václava Opatrného, a později Aleše, jsem se zde dostala od úplných základů a pony závodů 60 cm až k mistrovskému titulu v kategorii jezdců do 25 let a parkurů úrovně T.
Takže to byl i společný projekt s maminkou?
Ano, maminka mě podporovala. Vozila mě na tréninky i na závody a byla můj největší parťák. Řidičský průkaz na náklaďák jsem si mohla udělat až v jednadvaceti letech, proto pro mě byla její pomoc stěžejní.
V roce 2021 jsem díky projektu Young Riders Academy získala možnost půlroční stáže v Holandsku ve stáji BWG špičkových jezdců a trenérů bratrů Bena, Wima a Gerca Schroederových. Po skončení stáže mi nabídli zůstat ve stáji jako pracovní jezdec. Využila jsem této nabídky a další dva roky v Holandsku mi přinesly nezaplatitelné zkušenosti například v oblasti výcviku mladých koní, managementu profesionální stáje, poznala jsem bezpočet závodních areálů a kolbišť v Holandsku, Belgii a Německu.
Nyní v listopadu vás čeká Global Champions Prague Playoffs v O2 areně. Jak vypadá příprava na největší světovou soutěž v parkuru?
Velký rozdíl oproti jiným parkurovým soutěžím je primárně ve velikosti soutěžní haly. Nestačí mít koně připraveného jen z venkovních kolbišť, musí mít za sebou i nějaké halové závody. Atmosféra v O2 areně je ale celkově specifická a připravit se na ni dá jen těžko.
Rozumím tomu dobře, že kůň velice dobře vnímá velikost haly a s tím souvisí jeho chování, a tedy i výkon?
Určitě. Každý kůň má rád něco jiného. Někteří velká kolbiště, kde mohou víc cválat a udržovat si jednoduše své tempo. Jiní koně jsou naopak skvělí na krátké zatáčky a mají rádi, když jim parkur rychle utíká. Jsou ale i nervózní jedinci a hala v O2 areně je pro ně velmi obtížná. Na Prague Playoffs se kůň musí vypořádat nejen s velikostí prostoru, ale také s množstvím diváků, kterých je okolo dvaceti tisíc. Naštěstí tribuny nejsou osvětlené, tudíž to koně neruší tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Už víte, s jakým koněm budete na Prague Playoffs závodit?
Je potřeba koně dobře znát. Obzvlášť na tak velké závody by měla jít jen skutečně sehraná dvojice. Já si ještě stále nejsem jistá, kterého koně tam budu brát, jelikož mým nejlepším je právě klisna, která se velmi stresuje, velká hala pro ni není nejpříjemnější, obzvlášť když bude vyprodaná.
Nakolik se lze na koně spolehnout a jaká uklidňující technika je podle vás nejdůležitější?
Na sto procent určitě ne, ale pro sehranou dvojici je i náročná soutěž zvládnutelná. Samozřejmě jako jezdkyně poznám, když je má klisna nervózní, a abych ji uklidnila, musím v první řadě uklidnit samu sebe. Psychický stav jezdce se vždy přenáší na koně, proto by měl jezdit s čistou hlavou.
Global Champions Prague Playoffs se odehraje už po šesté v pražské O2 areně. Světové parkurové hvězdy se od 20. do 23. listopadu ukáží v plné kráse a večer nabídne závěrečný podnik série, vyvrcholení celoročního snažení všech jezdců a týmů i spektakulární koňský a audiovizuální doprovodný program. Galashow světového parkuru zkrátka slibuje skvělou podívanou.
A máte nějaký trik, jak pracovat s vlastní nervozitou a stresem, aby na koně nervozita nepřešla v nejméně vhodnou chvíli?
Nikdy jsem nebyla úplně nervózní typ. Spíš jsem měla problém s motivací, což jsem řešila se sportovní psycholožkou v rámci projektu Young Riders Academy. Když jsem pracovala v Holandsku, setkávala jsem se se spoustou mladých koní. S nimi jsem udržovala koncentraci, a tedy i motivaci k vítězství hůř jednak proto, že pro mě tamní závody nebyly tolik důležité, jednak proto, že jsem necítila žádnou nervozitu. Učím se tedy na sebe vyvíjet správný tlak, díky kterému neznervózním, ale zároveň budu dostatečně koncentrovaná.
Máte teď na mysli mentální koučink Young Riders Academy, o kterém se zmiňujete i na svých sociálních sítích?
Ano. Jedná se o mentální cvičení s irskou psycholožkou Poppy Blandford, která pracuje výhradně s jezdci. Jedná se totiž o dost specifický sport. Člověk jezdí sice sám za sebe, ale ta souhra s koněm je tady klíčová.
Jak takový mentální koučink s psycholožkou vypadá?
Poppy Blandford nám dávala například tipy, kde můžeme v rámci tratě parkuru dýchat. Dýchání je obecně důležité nejen proto, abychom měli pod kontrolou nervozitu, ale taky proto, aby se dostal do mozku kyslík, což člověku pomáhá lépe přemýšlet. Dost často se totiž stává, že ke konci parkuru nepřijde ani tak stres, jako chyba z nepozornosti, za což může právě špatné dýchání a neokysličený mozek.
Mně konkrétně Poppy Blandford pomáhala se schopností si jasně vizualizovat, jak přesně chci jet, jak procítit každý skok i obrat. Naučila mě taky jednu důležitou věc: Neříkat si, co nemám při jízdě dělat, protože to mozek nedokáže vyhodnotit správně. Snažím se tedy předem nemyslet na to, abych neudělala chybu, ale rovnou přemýšlet nad řešením aktuální situace.
Pomáhají vám psychologické metody, které využíváte na trénincích a soutěžích, i v osobním životě?
Myslím si, že ano. Jsem stále studentkou České zemědělské univerzity a momentálně píšu diplomku. Kdybych se měla porovnat s ostatními spolužáky, tak si myslím, že mám o něco klidnější mysl, protože jsem stresu vystavovaná častěji než člověk, který není závodní sportovec.
Pečujete o své psychické zdraví ještě nějak jinak?
Celkově je psychologie týkající se tohoto sportu dost složitá, protože jde o práci se zvířaty, a není jisté, že když se jeden den daří, bude to samé platit i pro druhý den. Většinou nepřichází jedna stálá vlna úspěchu, dost často je to spíš jako na horské dráze. Pro mě bylo důležité si uvědomit, že mé lidské hodnoty nejsou přímo úměrné výsledku, kterého zrovna dosáhnu. To mi zprvu činilo velké potíže. Vždy, když jsem měla špatný výsledek, zamkla jsem se do sebe a zbytečně dlouho o chybě přemýšlela. Neponaučila jsem se ale, jen se trestala.
Čím jste se trestala?
Například tím, že jsem se s nikým pár hodin nebavila, nebo jsem se třeba nešla najíst. V tom mi pomohla právě sportovní psycholožka, která mě naučila, že špatné výsledky jsou už minulost a musíme je hodit za hlavu. Důležité je naopak soustředit se na budoucnost, protože ta může i ve sportu vypadat další den úplně jinak.
Říct si to je jedna věc, ale skutečně to tak cítit a uvést do života není jednoduché…
Linda: Většinou to není úplně o formě, ale doslova o té hlavě, ta je v jezdectví opravdu důležitá. Během sezony je pak důležité umět si vydechnout a říct si, jestli cesta, kterou jsme si zvolili, je ta správná, zda v ní vidíme nějaký dlouhodobý růst, nebo je to naopak horší a horší. Vždycky je dobré dát sám sobě nějaký feedback.
Zdroj: autorský rozhovor
