Kočky dokáží vycítit, když je vám zle a podle toho reagovat, říká kočičí psycholožka Klára Nevečeřalová
Kočka není pes. A už vůbec ne člověk. Její chování se řídí vlastní logikou, emocemi a instinkty. Co se skrývá za zdánlivou „neposlušností“, jak kočka projevuje důvěru a má nás vlastně vůbec ráda? Na to jsme se zeptali kočičí psycholožky a behavioristky Kláry Nevečeřalové.
Co by nás kočky měly naučit?
Trošku svobodomyslnosti. Řada lidí nezvládne kočky z toho důvodu, že jim nedokážou dát dostatečnou svobodu a až moc je svazují svou láskou. Musíme se naučit jim důvěřovat, že nás mají rády bezpodmínečně. Ale hlavní je trpělivost a tolerance.
Já jsem si vždycky říkala, že kočky jsou nejlepší vyjednávači.
Něco na tom bude. Jsou velmi inteligentní a umějí si nás dobře trénovat, aniž bychom si to uvědomili. Třeba když nás kočka začne v noci budit a my vstaneme, aby dala pokoj, je to pozitivní motivace v rámci tréninku. Příští noc nás vzbudí znovu, minule jí to totiž vyšlo. Netušíme přitom, že nás cíleně trénuje.
Na internetu koluje rčení, že milovníci koček by chtěli být kočkami. Chtěla byste si to vyzkoušet?
Asi ne. Být kočkou je strašně složité, dalo by se říct „schizofrenní“ stav. Protože kočka je jak lovec, tak kořist, musí to být hrozně náročné. Myslím, že pokud by se člověk převtělil do kočky, tak by to úplně psychicky neustál. Jsme na to slabí.
Jak jste se stala kočičí psycholožkou?
Já jsem do toho byla hozena kvůli svojí kočičce Garfince, kterou už bohužel nemám. Garfinka byla kotě zdivočelé kočky, já tehdy vůbec nevěděla, co to obnáší, a byla jsem s ní velmi nešťastná. Už tehdy jsem byla trenérkou zvířat, ale chtěla jsem původně trénovat psy. Takže jsem konzultovala se svými kolegy trenéry a od toho se to všechno odpíchlo. Začali za mnou chodit kamarádi, že je Garfinka jako vyměněná a zda bych jim pomohla s jejich kočkou. Postupně mě začali doporučovat svým kamarádům a tak dále, až z toho byly konzultace u cizích lidí. Nejdřív jako přivýdělek po práci, pak se to vyvinulo v kompletní pracovní úvazek.
Takže je velká poptávka?
Tímto stylem to dříve nikdo nedělal. Musela jsem se hlouběji vzdělávat, ve Velké Británii jsem dálkově studovala různé kurzy, kočičí behaviorismus. Dodnes jezdím po kongresech a stále se vzdělávám. Kočičí věda zažívá velký boom, takže člověk musí držet krok.
Co za tím boomem podle vás je?
Lidi konečně pochopili, že kočka není pes. Dříve se dělaly výzkumy hlavně na psech a víme o nich poměrně hodně. Ta zjištění se pak automaticky aplikovala i na kočky. Nyní se kočičí metody aplikují na fretky. Ale ty informace by měly být individuální pro každý živočišný druh, protože pes není kočka a kočka není fretka. Spousta lidí si to stále neuvědomuje.
Co znamená být kočičí psycholožka?
Vlastně to znamená být všechno v jednom. Musíte být zvířecí psycholog a stavební inženýr, často pracujete s úpravami bytu. Také musíte být empatická, setkáváte se s lidmi, kteří přišli o zvířátko, a musíte vycítit, jak k novému zvířátku přistupují. Ale primárně jsem specialistka na chování zvířat. Vidím různé signály těla – jak se kočka dívá, jak nese ocas nebo má postavené uši. Musím také odhadnout zdravotní stav zvířete, abych posoudila, zda je potřeba navštívit veterináře.
Měla jste nějaké představy o kočkách, které vám praxe změnila?
Já jsem se do svých asi 19 let s kočkou pořádně nesetkala. Byla výhoda, že jsem o kočkách nevěděla nic a začínala s čistým štítem. Nemusela jsem se přeučovat z žádných stereotypů.
Jeden stereotyp je, že nás mají kočky jenom za otvírače konzerv. Je to pravda?
Ne. Vidíte to teď tady na Willym, který se necítí úplně komfortně. Očekává, že se bude něco dít, proto se motá kolem mě a manžela. My jsme jeho bezpečné místo. Když spolu jezdíme třeba do domovů seniorů, je v pohodě, ale musí mě mít na dohled.
Můžeme ale říct, že nás kočky fakt mají rády?
To už je dokonce vědecky dokázáno, že nás kočky opravdu mají rády! Vytvářejí si silné citové vazby, často na celý život. Když se kočka opravdu zamiluje, je to až do smrti. Samozřejmě si mohou najít citové vazby i k někomu dalšímu, ale záleží i na tom, jak se cítily v tom původním prostředí. Jestli jim tam nebylo dobře, většinou se umějí mnohem líp adaptovat na novou rodinu.
Můžete ze své praxe říct, že lidé dokážou kočkám porozumět?
Snaží se, což je dobře. Vidím velký posun od doby, kdy jsem před jedenácti lety začínala na plný úvazek. Lidé přemýšlejí, jestli ta kočka není ve stresu, jestli se cítí komfortně a podobně. Ale zůstává řada předsudků.
V čem jim křivdíme?
Spousta lidí je přesvědčená o tom, že kočky jsou falešné mrchy. Dokonce mě nedávno na Národní třídě poznal pán a začal mi vyprávět, jak kočky nenávidí, že jsou falešné a podobně. Já jsem mu řekla, že kočky jsou naopak ta nejupřímnější zvířata, protože si na nic nehrají. „Ale když si ji chcete pohladit, tak vás poškrábe a pokouše,“ odpověděl. No a to je právě ta upřímnost. Když nechce pohladit, nic nepředstírá. Když jí u vás není dobře, prostě se sebere a odstěhuje, což je pro lidi strašná křivda, ale pro to zvíře je to jednoduché: Když se nestaráme, u sousedů mu bude líp. Kočky jsou upřímné tak moc, až si myslíme, že to je faleš. Častěji mě ale zastavují milovníci koček a vyprávějí mi o svých zvířátkách. Podobně jako si chce spousta lidí popovídat o dětech, tak tohle je přesně ono. Já to chápu a směju se, že já mám jedno hanbaté a čtyři chlupaté děti.
Posíláte někdy na terapie i majitele?
Ne, ale ti, které bych tam chtěla poslat, během rozhovoru často řeknou, že už na terapii chodí. To je na jednu stranu dobře, ale je důležité zdůraznit, že zvířata od nás přejímají různá nastavení a emoce, a i to je může stresovat. Když mají lidé náročné období, kočky na to reagují.
Jak konzultace s vámi probíhá?
Klienti mě osloví a já k nim pak zásadně jezdím. Potřebuji vidět tu kočku, ale ještě důležitější je poznat prostředí. Po konzultaci jim dám doporučení a třeba za 14 dní, za měsíc si dáváme vědět. Po telefonu dolaďujeme detaily. Ne vždy se to podaří upravit hned, případně na to kočka úplně nezareaguje.
Jaký mají kočky emocionální život? Dokážeme si to představit?
Kočky mají úplně stejný emocionální život jako my. Prožívají strach, stres nebo náklonnost, když někoho mají rády – vzájemné sympatie hrají velkou roli. Emocionální stránka je u zvířat velmi důležitá, neumějí nic předstírat a je to všechno na férovku.
A kdybychom se vžili do smyslů, jak kočky cítí svět...
To si neumíme představit vůbec, kočky například slyší ultrazvuk, tedy hodně vysoké frekvence, ale už neslyší hluboké tóny. Naše domácnosti – já je přirovnávám k vesmírným lodím – strašně piští. My to neslyšíme, ale zvíře zvenku je vyděšené už jenom z toho, že televize a všechny takové technologie, když jsou zapnuté, na vysoké frekvenci piští.
Takže se nebojí, že je ten vysavač vysaje?
Ale protože hrozně piští, ano. Stejně tak si vezměme čich. Kočky mají o 15 milionů čichových buněk víc než my, takže se trochu směju, že jsme takové zakrnělé opice. Lépe jsme na tom se zrakem. Kočky vidí trojrozměrně jako my, ale už například nevidí červenou barvu nebo asi 30 centimetrů před sebe. V momentě, kdy kočce strčíte pamlsek přímo před obličej, musí ho dlouho očichávat, aby zjistila, co to vlastně je.
Umíme se na kočky intuitivně napojit?
Umíme, určitě. Já klientům říkám, že největší odborníci na svou kočku jsou oni sami. Já ji vidím třeba dvě hodiny, oni jsou specialisté, kteří s ní žijí mnoho let, poznají ty varovné signály do hloubky.
Můžou mít kočky depresi?
Kočky můžou mít depresi třeba v momentě, kdy přijdou o nějakého parťáka. Například staří lidé většinu dne tráví doma s tím zvířátkem a jsou pro sebe navzájem středobodem vesmíru. Oni už totiž spolu dokážou mluvit, poznají každý svůj pohyb a kočky seniorů jsou za mě jedny z nejopečovávanějších zvířat. Když pak páníček například musí do nemocnice, stane se, že jeho kočka přestane žrát.
Jak z té deprese ven?
Na každého funguje něco jiného. Univerzální návod je dát kočce prostor, čas a hodně se jí věnovat. Ona na to sice nezapomene, ale měli bychom ji rozptýlit takovými podněty, aby na to aspoň chvilku nemyslela. Když se jí budeme věnovat a dáme jí čas si smutek odtruchlit, většinou se dá do měsíce do kupy. Důležité v tomto období je zvýšeně sledovat její zdravotní stav. Jednak si kočka prožitým stresem může přivodit různá onemocnění močových cest, ale hlavně je jedním z tvorů, kteří na depresi a stesk můžou umřít. Musíte hlídat, jestli kočka žere, jestli pije, jak vylučuje.
Co kočka obecně potřebuje k bezpečnému emocionálnímu životu?
Vědomí, že je s námi v bezpečí, že se na nás může spolehnout a že ji máme rádi. Pro spoustu lidí je to ale trochu náročné, často s kočkou zacházejí jako se psem. Třeba to značkování znamená, že se kočka necítí úplně komfortně, nebo že je v prostředí něco ohrožujícího, chce nás hlídat, chránit. Pokud na to reagujeme agresí a třeba jí v těch „čuránkách“ takříkajíc vyrácháme čumák, dáváme tím hrozně matoucí signály.
Jak můžeme napravit svůj vztah s kočkou?
Zase tou péčí. Člověk si vztah může vždycky trochu pokazit, třeba když kočce na veterině dělají něco bolestivého a vy ji držíte. Je potřeba být pak na ni hodný, být pro ni čitelný a maličko ji uplácet. Není to nezvratné, ale samozřejmě záleží na tom, co člověk zvířeti udělá. Léta týrání a šikany se napravují mnohem hůř než jednorázová zrada na veterině.
Mohou být kočky terapeutická zvířata?
Dokonce jsou výbornými terapeuty, ale nejsou k tomu vhodné všechny. V Česku existují felinoterapeutické spolky, ale například v některých domovech seniorů mají i místní kočičku, o kterou se klienti, kteří chtějí, starají. Myslím si, že těm lidem to ohromně pomáhá.
Pomáhá společnost kočky, nebo nějaké její schopnosti?
Já bych o tom neměla moc mluvit na veřejnosti, ale kočky z nás umějí odebírat negativní energii, nabalit na sebe naše smutky. Třeba už jenom přítomnost zvířátka seniory v domovech rozradostní, a navíc tam kočka polapá ty „bubáky“. Ale o mně většina mých klientů a fanoušků ví, že já jsem taková ezožena. Kočky a čarodějnictví, to jsou tisíciletí dohromady.
Kterých kočičích schopností si nejvíc vážíte?
Opravdu vycítí, když je člověku zle. Některé se nás snaží rozveselit, ne každá však reaguje, jak bychom chtěli. Kočka sice umí energie zpracovávat, ale taky ví, zda nám s nimi může pomoct, a pokud ne, odchází. Třeba my máme doma čtyři kočky a obě černé jsou právě čarodějnické. Takže se směju, že mám své dva terapeuty. Barbucha je specialista na migrény a Lunička je specialistka na gynekologické problémy. Když mě něco takového postihne, ty kočky přijdou a opravdu mi „provrňují“ bolavá místa. Willouškovi a Toníkovi je to úplně jedno, oni zase řeší jiné věci.
Zdroj: autorský článek
