Magické vánoční příměří 1914: Štědrý večer, který neumlčela ani válka
Vánoční příměří roku 1914 je jeden z těch magických příběhů, které jsou jako růže uprostřed spálené země nikoho. Malý kousek intenzivního lidství a nádhery, o němž víte, že nevydrží, ale to neznamená, že si ten okamžik nemůžete užít. Musíte si ho užít, aby svět dával alespoň na moment smysl. Než naprosto nevyhnutelně lidstvo udělá všechno pro to, aby ho zašlapalo do rozbahněné země severní Francie.
Je 24. prosince 1914. Zima. Krutá jako všechno kolem vás. Choulíte se ve špinavé díře vyhloubené v zemi, promodralými prsty svíráte plecháček dávno vychladlé kávy, sledujete zapadlýma krvavýma očima prázdné obličeje chlapců a mužů kolem vás. Většinu z nich znáte, nechali jste se společně s ostatními kluky z ulice naverbovat do jedné jednotky. To je mimochodem praxe, kterou armáda britského impéria brzy opustí, protože znamená, že jeden německý dělostřelecký granát může kompletně vyhladit mužskou populaci menší vesnice.
Krysa vám okusuje špičku boty, ale nechcete jí odkopnout, protože to by znamenalo pohyb a únik tepla. Oficíři vám slibovali největší dobrodružství vašeho života, boj za krále a Británii. Místo toho jste spadli do nejhoršího konfl iktu v historii naší planety, války, kde mohou umřít desítky tisíc lidí během jednoho dne. I proto se předpokládalo, že celá tahle hororová show bude ve finále během několika týdnů, ale místo toho tu trčíte už tři měsíce, konec v nedohlednu. Na rozdíl od vašeho pravděpodobného konce - je viditelný slušně, když vystrčíte hlavu ze zákopů. Ten německý je jen sedmdesát metrů od vás.
For King and Country zní na plakátu hezky. Ale faktem je, že tu hnijete a nejspíš zemřete proto, že Srb zastřelil Rakušana, a poněvadž Srbové mají kamarády v Rusku, vy musíte odjet z Londýna a střílet Němce ve Francii. V tomhle šedém světě nedává smysl vůbec nic.
Stmívá se, začíná zlehka padat sníh, a jeden z vašich kamarádů zdobí jedličku papírky od cigaret. Chtělo by se plakat, ale tuhle fázi máte dávno za sebou. Jediné, co vážně chcete, je být doma. Pít punč, zpívat koledy. Máte skoro pocit, že v dálce slyšíte Tichou noc. Ale nezní tak, jak ji zpíváte doma, není to Silent Night. Je to Stille Nacht. A ozývá se z německých zákopů.
Nezvykle tichá noc
Náznaky, že se na frontě děje něco podivného, přicházely už od konce listopadu. Mladí němečtí hoši, celé roky burcováni státem i vzdělávacím systémem, zůstali po několika měsících brutální průmyslové války demoralizováni a šokováni silou francouzského odporu. Kluci z Anglie, Skotska a dalších koutů britského impéria zase uvízli uprostřed gigantického konfliktu, s nímž v podstatě neměli vůbec nic společného. Nejen to, ale mezi Německem a Británií vždycky panovaly velice dobré vztahy.
Rodiny i studenti pendlovali mezi Berlínem a Londýnem, spousta kluků na německé straně uměla anglicky, byli mezi nimi ohromní fanoušci anglického fotbalu. Postupně na frontě začala bobtnat atmosféra odporu vůči velení a jisté sounáležitosti, protože logicky máte blíž k těm nebožákům padesát metrů od vás než k někomu, kdo v Paříži či Berlíně rozhoduje o tom, který regiment vyrazí na smrt dneska.
Břitva nepřítele pod krkem
Nejdřív šlo o drobné, ale pochopitelné ústupky nepříteli. Co kdybychom po bitvě vyhlásili na pár hodin příměří? Odtáhneme si raněné, pohřbíme mrtvé, aniž bychom po sobě stříleli. Při těchto zároveň hrozivých a podivně trapných setkáváních se na území nikoho vyměňovaly zásoby, jídlo, občas si zdravotníci pomáhali… doktoři vždycky drží spolu. Pokračovalo to synchronizovaným zpíváním obou stran. Máme dokonce hned několik případů, kdy se v britských zákopech vyvolávaly výsledky fotbalové ligy z novin a Němci z druhé strany volali: „Nahlas!“
Jak říká scenárista Shane Black: „Na Vánoce jsou smutní lidé smutnější, veselí lidé veselejší… všechno je intenzivnější.“ Takže, když se nachýlil Štědrý večer roku 1914 a obě strany vystavily svoje chudé malé jedličky na okraje zákopů, začaly se zpívat koledy hned ve dvou germánských jazycích. Byla to příjemná změna oproti střelbě a výbuchům, ale opravdová magie se odehrála až následujícího rána.
Povzbuzeni vánoční vzájemností předchozí noci se vojáci se zvednutýma rukama trousili na území nikoho z obou stran. Třáslo se rukama, přály se veselé Vánoce, vyměňovaly se dárky, vyhlašovalo příměří, které trvalo od jednoho dne až k Novému roku. Máme příběhy britského sběratele knoflíků, který rozšířil svou sbírku o několik unikátních exemplářů z německých uniforem, máme příběh důstojníka, který se nechal oholit holičem ze strany nepřítele. A samozřejmě máme záznamy o fotbalovém utkání, buď Angláni proti Němcům, nebo jen tak namíchané týmy. Bolestivá otázka nicméně je, kolik z tohoto příběhu je pravda.
„Nikdy víc!“
Historici se dnes povětšinou shodují na tom, že něco podobného se odehrálo hned na několika místech fronty mezi britskou a německou armádou. Kde všude a kolik z těch osobních vzpomínek je pravdivých, to je nicméně velice těžké určit. Víte, po válce, když byla celá Evropa zase jednou posedlá mírem a volalo se „Nikdy víc!“, britské noviny vyhlásily peněžitou odměnu za osobní vzpomínku na Vánoční příměří roku 1914. Přišla spousta reálných a mnohem víc vymyšlených vzpomínek. Ne že bychom to mohli mít často zmrzačeným a nezaměstnaným veteránům za zlé.
Důvod, proč tohle kouzelné vánoční setkání proběhlo právě mezi Brity a Němci, jsme vlastně už naznačili. Britové neměli žádný osobní spor s nepřátelskou armádou. Francouzi, na jejichž území se bojovalo a kteří přišli o tragický počet lidí už v první fázi Velké války, se rozhodně s Němčoury kamarádit nechtěli. Stejně tak na východní frontě nikdy žádné velké koledování neproběhlo… částečně proto, že Rusové slaví Vánoce jindy než zbytek Evropy.
Ani na straně Němců a Angličanů nebyli nicméně všichni zrovna nadšení z toho, že frontu navštívil duch Vánoc, konkrétně třeba desátník Adolf Hitler slavně protestoval proti téhle zradě Německa. Především to byla velení obou stran, koho pořádně zhrozilo, jak jsou jejich vojáci ochotni se paktovat s nepřítelem. Na každé další Vánoce války pak Spolek i Dohoda vyhlašovaly masivní ofenzivy, aby se taková ostuda už neopakovala. „Nikdy víc!“
Pro další historické zajímavosti nalaďte na všech podcastových aplikacích podcast HistoRIP. Každé pondělí vás čeká fascinující příběh dávné i nedávné minulosti v humorném duchu hesla: „Neznal jsem, ale histoRIP.“
Zdroj: autorský článek
