Otužilec David Vencl: Do ledové vody posílám manažery i lidi s traumatem
Český „ledový muž“ a držitel několika rekordů David Vencl vypráví o tom, proč pro něj není otužování jen sportem, ale i životní filozofií a nástrojem, jak zvládat stres. Vysvětluje, proč věří, že ledová voda dokáže lidem pomoci nejen fyzicky, ale i psychicky, a co všechno se dá díky ní přenést do běžného života.
V médiích se vám přezdívá český ledový muž, já bych dodala, že jste také lamač rekordů. Jak byste se ale popsal vy sám?
Pro mě je samozřejmě úplně nejdůležitější, abych měl čas pro rodinu, takže bych se nejradši popsal jako rodič, ale potom jsem určitě učitel, freediver a nakonec to, co mě živí, tedy lektor otužování, potápění a dýchání. A u toho lámu nějaké ty rekordy.
Nejnovější rekord, který máte na kontě, je z minulého měsíce a sdílíte ho s dalšími 2460 lidmi. Do Guinnessovy knihy rekordů jste se zapsali nejvyšším počtem otužilců, kteří se naráz na minutu ponořili do ledové vody. Proč jste šel právě do tohoto rekordu?
Na to asi nedokážu úplně jednoznačně odpovědět. Myslím si, že za to může kombinace věcí, které jsem právě vyjmenoval. Jsem učitel, který se patnáct let, co jsem učil tělocvik, snažil hlavně motivovat děti k pohybu a zdravému způsobu života. Asi s tím souvisí i to, že jsem showman a jsem rád vidět, a v neposlední řadě také to, že stejně jako v případě ostatních rekordů, které jsem se kdy snažil zlomit, jsem hledal svoje limity, co všechno dokáže můj organismus a moje mysl. Takže v tomto posledním případě jsem se rozhodl vyzkoušet, jestli jsem schopen něco takového zorganizovat a úspěšně to dotáhnout do konce.
Na jaké limity jste narazil? Sháněli se vám otužilci snadno, hlásili se sami, nebo jste je musel naopak přemlouvat?
Je pravda, že během posledních měsíců jsem se stal takovým evangelistou, který kudy chodil, tudy lámal lidi, že do toho mají jít. Jakmile jsem viděl někoho u vody, hned jsem se ho ptal, jestli ví, že se 1. března pokusíme o rekord. Ale ty limity byly hlavně v tom, že šlo o událost, která nemá obdoby. Jde totiž sice o sportovní událost, jenže na ni nejdou sportovci, ale hobíci. Je to podobné jako běžecké závody, ale jdete do mnohem většího diskomfortu, který si navíc nemůžete sami zvolit, protože je jasně daný. Dalším limitem bylo, vzhledem k tomu, o jak ojedinělou akci se jedná, sehnat někoho, kdo by nám ji zaštítil, pomohl zorganizovat a v neposlední řadě ji finančně podpořil.
A to se vám povedlo...
Ano, úplně perfektně v tom zafungovala UNIQA, která má stejné zásady a myšlenky ohledně zdraví veřejnosti. Stejně jako já jsou přesvědčení, že je dobré motivovat lidi ke zdravému způsobu života a snažit se, aby u něj také vydrželi. A v neposlední řadě je strašně důležitá prevence, což bylo také jedno z témat tohoto rekordu – aby lidé vzali svoje zdraví do vlastních rukou.
Čím je pro vás osobně otužování? Je to zábava, životní styl, nebo už prostě denní rutina?
Vzhledem k tomu, že otužování lektoruji a pod rukama mi prošlo několik stovek lidí, tak je to pro mě už obživa. Ale musím říct, že u většiny lidí je otužování prostředek k tomu, aby se sebou začali pracovat.
Jak to funguje?
V momentě, kdy vlezete do ledové vody, se vystavujete diskomfortu, teď se říká, že vylezete ze své komfortní zóny. Vy z ní ale vystupujete dobrovolně, to znamená, že to máte plně pod kontrolou a můžete to také kdykoli přerušit. Současně se ale vystavujete stresu, který se učíte zpracovat – musíte si ho zvědomit, začít pracovat s dechem, vytvořit si rutinu, uvědomovat si, čemu věnujete pozornost. A když dokážete zvládat nepříjemné pocity, které v ledové vodě zažíváte, můžete stejné techniky používat i v běžném životě.
Dokonce to funguje i podvědomě, takže když se dostanete do stresové situace například v práci, organismus se automaticky přepne do toho, co máte najeto z otužování, a najdete si dechový vzorec, který vás zklidní. Další výhodou otužování je, že získáte sebedůvěru, a tak se ve stresových situacích cítíte uvolněnější a zároveň jste schopni lépe vnímat své tělo, třeba že jste zatuhlí v ramenou.
Několikrát jste zmínil, že otužování lektorujete, co přesně se na něm lidé musí učit? Představovala jsem si to tak, že prostě dojdu k vodní ploše, svléknu se, vlezu do vody, pobudu v ní, dokud nebudu mít pocit, že už je to k nevydržení, a zase vylezu. Jak moc jsem daleko od pravdy?
Podle toho, jak mi to popisujete, se zdá, že máte hlavu dobře nastavenou. Na druhou stranu, když máte pocit, že je to k nevydržení a že už nemůžete, odhaduje se, že vaše fyzično je zhruba na 35–50 % svého maxima. Mluvím teď o netrénovaných lidech. U mě jako u vrcholového a extrémního sportovce je to tak, že ve chvíli, kdy mám pocit, že jsem na hranici svých limitů, tak jsem opravdu na 95 až 100 %. Takže když lektoruji, pracuji u lidí hlavně s jejich hlavou, v podstatě jim na kurzu dodávám důvěru, že to zvládnou.
Čeho se bojíme?
Nepříjemných pocitů. To ostatně můžete pozorovat v běžném životě – jakmile je něco nepříjemné, snažíme se od toho utéct pryč. V ledové vodě je to stejné, začnou vás bolet ruce a nohy, vy máte strach, že už se to nespraví, ale když se předtím na kurzu dozvíte, jak funguje vaše fyziologie, co se děje ve vašem těle, že to bude bolet a proč, tak vás to nevyděsí. Sice to pořád bude bolet, ale vy budete vědět, že je to tak v pořádku. Rozebíráme, jak dýchat, kam dát ruce, co pozorovat, jak dlouho ve vodě vydržet, jak si vůbec vybrat přístup do vody a podobně. Prostě se na tréninkovém hřišti dokonale připravíme, aby to pak naostro bylo co nejjednodušší.
S čím za vámi chodí lidé, kteří se chtějí naučit otužovat, nejčastěji?
Jednou skupinou jsou zdraví lidé, kteří chtějí zůstat zdraví i v budoucnosti, chtějí poznávat své limity a chtějí si třeba dokázat, že na to mají. Ale zároveň ke mně chodí i poměrně dost lidí, kteří mají nějaké těžkosti, ať už psychického, nebo fyzického rázu, a hledají pomoc.
Měl jsem například klienta, který trpěl permanentními průjmy. Lékaři si s ním nevěděli rady, obešel spoustu odborníků, vyzkoušel několik různých typů léčby, medikaci, ale nic nezabíralo. Nemohl chodit do práce, protože kvůli těm průjmům nemohl prakticky vycházet z domu. Pak vlezl do ledové vody a průjmy zmizely. Od té doby do ní leze pravidelně.
Další muž, kterého jsem u vody potkal, mi vyprávěl, že kdyby se neotužoval, tak už by byl mrtvý, protože vypil tolik alkoholu denně, že další kapka by ho zabila. Na kurzu jsem měl i lidi, kteří uvažovali o sebevraždě, nebo se o ni dokonce pokusili, neviděli východisko a nevěřili, že jim něco dokáže pomoci, a pak se začali otužovat a dokázali zase najít nějakou radost ze života.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
Samozřejmě nejsem lékař a nedokážu říct, jestli jim pomohlo jen otužování, protože netuším, co dalšího se jim v životě děje, ale je pravda, že podobných příběhů jsem od lidí slyšel poměrně dost, takže je možné z toho vyvodit, že otužování může být jeden z pilířů, které jim pomohly. Dokáže totiž do určité míry ovlivnit to, co se nám děje v hlavě.
Chodí za mnou manažeři a popisují, že se klidně i několik let snaží dostat do meditativního stavu, aby si vyprázdnili hlavu. Sedí v lotosovém květu, snaží se zpomalit dech, na nic nemyslet, mají zapnutou meditační hudbu, zapálené vonné tyčinky, a nic. Pak se mnou vlezou na dvě minuty do vody a řeknou: Ty jo, co to bylo? Vůbec nevím, jestli jsem tam byl dvacet minut, nebo vteřin. Prožili meditativní stav, kdy dokázali vypnout a na nic nemyslet. A to je možná právě ten moment, kdy se člověk dokáže nadechnout a alespoň na chvíli dát hlavě odpočinout. Lidé v tenzi nebo psychicky vyčerpaní díky tomuto pak dokážou pokračovat dál.
Není to zkrátka tím, že jsme v ledové vodě v takovém diskomfortu, že náš mozek nemůže řešit nic jiného než myšlenku, že jestli tady budeme moc dlouho, tak prostě umřeme?
Je to přesně tak. Když vlezeme do ledové vody, jsme v prostředí, které je i z krátkodobého hlediska smrtelné, takže to organismus vyhodnotí tak, že je potřeba starat se jen o přežití. Lidé, kteří v životě zažijí nějaké trauma, to někdy řeší alkoholem, někdy jiným druhem sebedestrukčního chování, potřebují katarzi, která jim nějakým způsobem pomáhá. Pak jsou ale lidé jako můj kamarád, kterému utekla žena, a on se rozhodl, že bude každý den běhat černou sjezdovku nahoru a dolů, aby pomocí té bolesti těla vyhnal bolest z hlavy. Otužování funguje podobně a stejně jako při sportu se při něm do těla vyplaví velké množství endorfinů, které vám pomohou cítit se dobře.
Je otužování pro každého, nezávisle na věku?
Samozřejmě existují nějaké zdravotní kontraindikace, ve kterých to doporučeno není, ale jedná se pouze o závažná onemocnění, která se týkají opravdu velmi nízkého procenta populace. Také se lidem se zdravotními obtížemi nedoporučuje skočit do ledové vody po hlavě, ale začínat opatrně. Panují fámy, že otužování je vyloženě nevhodné například pro lidi s autoimunitním onemocněním, ale ve skutečnosti je to právě naopak, podobně jako u opakovaných zánětů močového měchýře. V takových případech vám otužování může výrazně pomoci, ale je potřeba na to jít správně.
Pokud jsem zdravá a nemám žádné zdravotní potíže, jak je pro mě nejlepší s otužováním začít? Dát si doma studenou sprchu, nebo se jít ponořit někam do ledové vody?
Opět záleží na tom, kde jsou vaše limity. V zásadě je to podobné, jako kdybyste se rozhodli zvednout z gauče a jít poprvé do posilovny. Také tam asi nepůjdete rovnou na dvě hodiny, ale začnete postupně. Startovní pozice pro otužilce nováčka klidně může být od dvou minut v ledové vodě a postupně může po pěti vteřinách přidávat. Důležitá je konzistence, ne intenzita.
Zažil jste lidi, kteří se s vámi šli otužovat, a když vylezli z vody, řekli, že to bylo poprvé a naposled, že tohle už nikdy nepotřebují zažít?
Upřímně si nikoho takového nevybavuji. Snažím se totiž držet pravidel, která vám pomohou k tomu, abyste si to zopakovat chtěli. V první řadě je potřeba myslet na to, že 30 vteřin ve vodě je málo. V takovém případě totiž zažijete pouze nepříjemné pocity, protože tělu chvíli trvá, než začne vyplavovat endorfi ny. Ve chvíli, kdy ve vodě vydržíte minutu, vysoce nepříjemné pocity zmizí, a když následně vylezete, cítíte se v pohodě, dokonce radostně, což je něco, co si zpravidla chcete zopakovat.
Antropoložka Lucie Ráčková, která se věnuje zkoumání stresu, nám před časem v rozhovoru řekla: „Při otužování dochází k silnému stresu organismu, protože se najednou rapidně změní vnější podmínky. Tělo je přirozeně v šoku, ve stresu začne stahovat cévy a první reakcí je myšlenka – uteč. Člověk se pak musí jen přirozeně zklidnit, chvíli v té vodě vydržet, prodýchávat, doslova pracuje s vědomou kontrolou nad stresem. Snaží se v tom nepohodlí najít nějaký klid.“ Jste vy v ledové vodě ještě někdy ve stresu?
Nemám rád slova jako „nikdy“ a „vždycky“, ale když nad tím přemýšlím, tak i když se mi stalo, že jsem při plavání pod ledem netrefi l napoprvé díru k vynoření, stejně jsem zůstal v klidu. Je to pravděpodobně z velké části proto, že mám svoje zásady, vždycky mám vymyšlený plán, vím, co dělat, kdyby se pode mnou probořil led, plavu-li pod ledem a netrefím díru, vím, že zhruba za deset metrů bude další. Můžete dělat nebezpečné věci bezpečně, ale i bezpečné nebezpečně, jde o to, jak si to naplánujete, a já musím mít vždycky vymyšlený plán úniku, protože ve chvíli, kdy k takové situaci dojde, už na přemýšlení není čas. Musíte automaticky jednat.
Přenáší se vám to i do běžného života? Třeba že se nestresujete za volantem nebo nepanikaříte, když má dcera horečku?
Přenáší, rozhodně. Na druhou stranu mám tendenci stresové situace, které běžně nezažívám, vyhledávat jinak. Třeba tak, že si vymyslím rekord na jezeře Most. Snaha, aby to dopadlo, abychom našli sponzora jako UNIQA a aby lidi skutečně přišli, to pro mě byl větší stres než plavání pod ledem.
Na jaký další rekord teď budete cílit?
Rád bych zkusil zadržení dechu v ledu, které zatím nemá žádný ofi ciální rekord. Když jsem to zkoušel jen tak pro legraci, vydržel jsem kolem pěti minut, takže mě napadlo, že bych do toho mohl jít. Ale kde ten můj limit je, to netuším. Budu to muset prostě vyzkoušet.
Zdroj: autorský rozhovor
