Daniela Špinar: Jsem lidská bytost jako všichni ostatní, v mé knize se najde spousta žen

V květnu roku 2025 vám vyšla kniha Zápisky z tranzice. Baví vás o své tranzici ještě po více než pěti letech, kdy jste jí sama prošla, dávat rozhovory?

Řekla bych, že mě to baví z toho důvodu, že je to vlastně neoddělitelná součást mě samotné, a zadruhé mě to baví, protože jsem v tomhle trochu průkopnice a cítím jistou povinnost to dělat. Když vidím, jak je společnost ještě pořád transfobní, a navíc tlaky na LGBT komunitu kvůli Americe narůstají, tak mám pocit, že je to hrozně důležité. Pořád je třeba dávat do éteru odpovědi na základní otázky. Co je trans člověk a jakým způsobem ve společnosti funguje? Jak má člověk k trans člověku přistupovat, aby to bylo minimálně s nějakým základním respektem?

A co to teda znamená být trans ženou?

Být trans ženou je ve společnosti minoritní postavení. Je to stigma, nálepka. Trans ženy jsou na rozdíl od trans mužů specifické v tom, že jde většinou o bytosti, které jsou ve společnosti vidět, a jelikož je společnost hodně šovinistická a misogynní, tak představa, že muž je zženštilý, nebo že muž je ženou, je pro ni vlastně strašák, tabu. Já jsem permanentně někomu trnem v oku, furt na mě někdo reaguje, furt je to dennodenní bitva o existenci na veřejném prostoru. Navíc jsem sexuální objekt nejenom jako žena, jsem vlastně fetiš, a toto všechno je potřeba ve společnosti otevírat. Vím, že je to minoritní téma, jenomže většinová společnost se prostě s trans lidmi stýká a neumí na ně reagovat. Když jde po ulici trans žena, tak se lidé i smějí nebo ušklíbají.

Ale to určitě není vždy?

Taky dostávám spoustu pozitivních komentářů, v mém případě je to hodně vyvážené, každopádně mě však pořád někdo komentuje.

Miluju tě takového, jaký jsi. Proč děti potřebují bezpodmínečnou lásku i ve světě sportu a výkonu?

Dominika Stachurová

Rodičovství

Kdybyste čistě hypoteticky dostala možnost, že přijdete o všechny komentáře, negativní i pozitivní, a byla byste najednou jen člověk z davu, nemyslím profesí, brala byste to?

Ano, protože když jsem žila jako gay, tak jsem to neměla napsané na čele, a tím pádem jsem se mohla svobodně pohybovat, nikdo neřešil můj soukromý život. Teď jsem ale vidět. Každý člověk, když se podívá na druhou bytost, během jedné dvou vteřin definuje, jestli je to muž nebo žena, jestli s tou bytostí chce spát, nebo se s ní chce poprat, anebo s ní navázat přátelství. To je přirozený lidský instinkt. A se mnou si lidi prostě nevědí rady.

Svůj příběh jste knižně vydala v květnu 2025 a v podstatě zahrnuje období od coming outu do srpna 2024. Vychází z reálně existujícího deníku?

V knížce je úsek mého životního příběhu, nejbouřlivější tři roky. Je to vlastně banální popis mých pocitů a situací, které se mi děly. První tři roky na hormonech jsou hodně turbulentní, procházíte znovu pubertou a musíte osahat svět jiným způsobem než dřív, mění vás vztahy s muži. Musela jsem najít svou cestu a přehodnotit přitom určité věci jako operace, co je pro mě důležité, jaká jsem vlastně žena. V knize je také hodně zápasů, kdy si člověk prostě říká „Vydržím to?“ nebo „Budu mít práci?“ Zrovna práce je častý problém trans lidí. Vyoutují se, přijdou o práci a nikdo jim jinou nedá, protože přece „trans ženy šlapou“…

V čem je hlavní problém při hledání práce?

Většinová společnost si myslí, že se s tranzicí změní schopnosti, talent člověka, že bude v práci horší, což samozřejmě není. Panuje v ní nedůvěra a pocit „on/a si teď potřebuje vyřešit své věci, je to chudinka, nemůže tu práci dělat, nemůže se na ni soustředit“. Pak tam jsou samozřejmě transfobní věci ve stylu „jak by se naši zákazníci tvářili, kdyby tady s námi byla trans žena?" Podle mě jsou první tři roky nejhorší, protože jste stále někde mezi, snažíte se zapadnout do ženského světa, ale někomu se to podaří víc, někoho to míjí, někdo třeba o to nestojí, někdo ani nechce brát hormony… Trans diagnóza je u nás strašně konzervativní v tom, že si lidé myslí, že se musíte změnit úplně celá, jinak jste nějaký úchyl.

Právo na rozkoš nebo virtuální pobyt na psychiatrii. Na co láká festival Jeden svět?

Alena Novotná

Společnost

Takže byste neměla mít už metr devadesát pět, ale prostě metr sedmdesát, nohy byste neměla mít pětačtyřicítky?

Přesně. Někdo třeba kritizuje, že nemám ženský hlas. Samozřejmě že to není ženský hlas, nebudu mít ženský hlas a ani se o to nebudu snažit, protože tohle je můj přirozený hlas.

Za život jste si prošla poměrně hodně rolemi – cis heterosexuál, cis gay, teď trans hetero žena. Se kterou z těch rolí jste nejvíce přišla o „privilegia“?

S tou ženskou. Když jste gay a nemáte to napsané na čele, prostě si žijete svůj život, zvláště když se pohybujete v divadelním prostředí. Až jako trans žena pociťuji nějakou ztrátu privilegií, protože jsem na žebříčku níž než ženy. Například bezpečnost – najednou jste opravdu sexuální objekt a objeví se příval mužů, kteří prostě se mnou chtějí dělat nejrůznější věci. Začala jsem proto do hloubky zkoumat, co to znamená být ženou, co znamená ženskost, ženská role. Protože neulítávám na ženské masce, nemám tolik ráda líčení, extra oblečení, jsem víc unisex. Tedy miluji kabelky a pohodlí. Nenosím denně podpatky jako třeba Lenka Králová. Říkala jsem si, jestli nejsem nějaká divná trans žena, ale pak jsem si tyto úvahy zarazila. Ne! Já jsem prostě tohle – 43 let jsem měla nějakou masku, a teďsi na sebe nebudu nasazovat další.

Mám pocit, že mě společnost toleruje, i když mám vytahanou mikinu, jsem nenamalovaná a jdu ven s mastnou hlavou, zatímco vám to neodpustí. Je to tak?

Trans ženy cítí tlak společnosti, aby měly pokoj a zařadily se, ale zároveň samozřejmě touží být ženami. To platí i u trans mužů. Takže mnozí trans lidé udělají všechno pro to, aby byli totálním mužem nebo ženou. Vezměte si, že třeba trans muži jsou hodně často namakaní, mají vousy. Mnohdy ty vnější znaky přehánějí.

Inteligentní lidé se rodí v konkrétním měsíci, říká studie. Jste mezi nimi?

Anna Nováková

Společnost

2

Jaké to je mít pubertu znovu po čtyřicítce? Předpokládám, že úplně vyřadit testosteron a nacpat do těla estrogen pro něj musí být šílené.

Neřekla bych, že to bylo šílené, protože to bylo vlastně krásné, velká euforie. Člověk cítí, že je na správné cestě. Na druhou stranu jste hrozně zranitelná jako ten puberťák, najednou nevíte, jak se nově orientovat ve světě. Myslím, že to taky hodně souvisí s celkovým psychickým zdravím. Nikdy jsem třeba netrpěla depresemi, nikdy jsem neměla v puse ani tabletu antidepresiva. To znamená, že jsem poměrně stabilní jedinec, který toho hodně zažil, prošla jsem navíc vysokým manažerským postem, mám za sebou spoustu mediálních výstupů. Do jisté míry jsem procesem tranzice prošla docela v pohodě, i když samozřejmě, kdo si knihu přečte, uvidí, že jsem chybující, zranitelná, někdy jdu ode zdi ke zdi. To nejhorší na celé věci jsou opravdu reakce okolí. Nechci si hrát na oběť, ale okolí vám to opravdu nedaruje. Naštěstí dodávané hormony fungují tak trochu jako antidepresivum.

A je samozřejmě rozdíl mezi testosteronem a estrogenem. Já jsem třeba šťastná, že se mi to stalo, protože jsem se zbavila věcí, které mě na testosteronu obtěžovaly, jako je vysoká míra „nadrženosti“. Najednou jsem pochopila, že chlapi opravdu za spoustu věcí nemůžou, mám nyní vůči nim mnohem více pochopení. Samozřejmě, ženy mají menstruační cykly, což já ne, je zásadní, že jsem tohohle ušetřená a jsem pořád na vyrovnané hormonální hladince.

Jak to máte vy s genderovými stereotypy?

Do jisté míry jsem trochu stereotypní, protože jsem přes ty stereotypy musela dojít k sobě, a to je hodně těžké. Muži jsou prostě trochu jiné bytosti než ženy. Dnes si žena může dělat, co chce, ale pořád to není úplně rovnocenné, i když papírově ano. Žena si může svobodně vybrat svůj život, nemusí mít děti, může dělat kariéru, ale některé rozdíly jsou jasně dané. Prostě bude fyzicky slabší než muž, je ve společnosti vnímána jako měkčí člověk, ovšem v té měkkosti může být síla. Každé pohlaví má něco specifi ckého a zajímavého. Mě hrozně mrzí extrémní feminismus. Feminismus sám o sobě je skvělý, jsem absolutně pro, extrémní feminismus ale podle mě ženy znejisťuje v tom, že z něj cítí kritiku, když se chtějí chovat žensky a chtějí se líbit jako ženy. Muži jsou zase zmatení z toho, že ženy začaly více zasahovat do veřejného prostoru společnosti původně od A do Z mužské. Nejvíce zmatená je přitom mladá generace. 

Honza Vojtko: Láska není emoce, je to potřeba, která je srovnatelná se spánkem i nutností jíst

Brigita Zemen

Rozhovory

Jak to myslíte?

Průzkumy potvrzují, že mladí kluci kolikrát nemají sex a neumí oslovit ženy. Ale není to jenom kvůli feminismu a vymezování rolí ve společnosti, ale třeba i kvůli internetu. Obecně špatně komunikujeme. Společnost se sociálně rozkládá a přitom sociální komunikace je dovednost, kterou člověk musí vypěstovat. Dnes tento proces brzdí izolace související s internetem, umělou inteligencí.

O sexu taky mluvit neumíme. Ve vaší knize toto téma hodně rezonuje. Přímo tam říkáte, že před coming outem jste několik let neměla sex. A přestože jste si myslela, že po něm skončí sexuální život, stal se pravý opak. Nebylo vám nepříjemné tak otevřeně hovořit o intimních věcech? Při čtení jsem měla pocit, že bych se neměla koukat do cizí ložnice, ale pak jsem si řekla, že to vy jste dveře otevřela.

Abych se přiznala, měla jsem knihu ještě podrobnější a potom hodně věcí vyškrtala. Uvědomila jsem si, že jsem chtěla ukázat hlavně to, že jsem trans žena. Najednou se dostanete do fáze, kdy přemýšlíte o své hodnotě, a já jsem si ji dobíjela tím, že o mě byl zájem jako o ženu. Jako v pubertě. Měla jsem spoustu zážitků s muži, ale byl velký klam dopovat svou sebehodnotu sexuální promiskuitou. Je to cesta do pekel. Ve skutečnosti jsem byla hodně konzervativní, protože jsem z křesťanské rodiny, kde jsou role černo-bíle zaškatulkované – muž dominantní, žena submisivní. A pak jsem zjistila, jak široká a promíchaná je to škála. Také jsem se každého partnera ptala, jaká je jeho sexualita a mnozí nebyli schopni odpovědět nebo říkali „jsem heterák, nemám zájem o muže“, přitom zrovna byli se ženou s penisem. Zajímavé to bylo. Další věc je, že jsem měla hlavně zkušenosti s mladými kluky. Zjistila jsem, že je hodně devastuje porno. Ti kluci nevědí, jak mají na člověka sáhnout, strašně se stydí, přitom jsou jejich fantazie ostré, až úchylné, to jsem si říkala „bože můj, taková disproporce“. Představte si, že uvidíte všechna porna světa, ale v životě jste neměli hluboký fyzický zážitek. To je teď u mladých kluků fenomén.

Dost často jste popisovala, že muži o vás měli zájem spíše jako o „věc určenou k sexu“, specifickou ženu s penisem, se kterou se ale na veřejnosti neukážou, protože se stydí. Proč jste jim to všechno tolikrát dovolila?

Připadala jsem si blbě. Skoro většina zážitků byla spíš dobrá, řekla bych, že jsem to dokázala ukočírovat. Je mi přes čtyřicet, takže jsem měla nějaké zkušenosti a bezpečnostní pravidla. Ale je pravda, že jsem i tak hrozně moc riskovala. Proč jsem to dovolila? Kvůli sebemrskačství, potřebovala jsem mít pocit zájmu, i když byl falešný. Postupně jsem si i v tomto ohledu začala nastavovat pravidla. A když jsem to udělala, zjistila jsem, že těch mužů, se kterými můžu mít opravdu příjemný zážitek a povídat si, je mnohem míň. Prostě muži se za to opravdu stydí, společnost ještě není připravená, věřím ovšem tomu, že za dvacet třicet let bude normální chodit s trans ženou. Chtěla jsem trans ženy polidštit. To je největší poselství mé knihy. Ukazuju v ní, že jsem stejná lidská bytost jako všichni ostatní, mám úplně stejné problémy, řeším stejné nesmysly. Myslím si, že se v knize najde spousta žen.

Prioritně v jakém smyslu?

Mimo jiné i z toho důvodu, že si spousta žen připadá jako sexuální objekt, má pocit, že je muži neberou rovnocenně. Ta kniha byla trochu terapie, kterou jsem se potřebovala vyčistit, a uzavřela jsem s ní další životní etapu. Po těch třech šílených letech začal být život stabilnější – stabilizovala se mi práce, psychika včetně mentální úrovně, všechno je najednou lepší. Neříkám, že se tranzice má někdo bát, že to bylo tak hrozné, je to prostě jenom fáze.

Poslední zápisky máte z 20. srpna 2024, a máme zhruba tři čtvrtě roku poté. Kdo je Daniela tady a teď?

Teď právě jsem hodně pracovní, hodně režimová. Začala jsem stoupat ze dna, kam jsem se dostala kvůli coming outu a konfliktu s nejvýše postaveným mužem českého divadla. V ofi ciálních sférách divadelního světa jsem měla nějakou dobu zavřené dveře a teď pomalinku jdu nahoru a musím říct, že jsem moc šťastná. Opravdu řeším a je mi líto jedna věc. Jako trans ženě se mi možnosti na plnohodnotné partnerství s nějakým mužem zúžily na minimum, přesto ale stále věřím, že může existovat člověk, který se do mě zamiluje, nebo spolu vytvoříme vztah, ve kterém budu mít větší hodnotu než matrace. Někdy tak zažít pocit, že jsem jako žena konečně ve správném vztahu, že už vím, co je má role a kdo jsem… Upnula jsem se proto mnohem víc k práci a jsem hrozně ráda, že v ní můžu pokračovat. 

Co se ve vás odehrává?

Najednou ke mně přichází mnohem víc věcí, protože pouštím ven autentickou energii a lidi to cítí. To nejzásadnější, co se mi teď děje, je to, že svou existencí přitahuji hodně lidí, kteří se do mě dívají jako do zrcadla a přemýšlejí o sobě - ať už o tom, co mají zasunuté někde hluboko, nebo o své sexualitě, o své identitě, jestli žijí tak, jak chtějí žít. Pokud provokuju tímhle způsobem, je to moc hezké, lidi mi častokrát říkají, že jenom setkání nebo práce se mnou jako by v nich něco otevřely. Vyvolávám v nich potřebu svobody být sám sebou, a to je krásné vyvážení toho, že mi na hlavu padají i ta „hovínka“. Uvědomuji si, že v lidech rezonuje nejen to, co dělám v divadle, ale i to, co vysílám jako trans žena. V hodně případech chápou, že jsem musela extrémně vybočit z řady a přes nepřízeň jít svou cestou. A že v životě cítím štěstí, což je velká změna. V práci jsem dřív fungovala, ale byla jsem zakuklená, jakoby zatažená, nesvítily mi oči, moc jsem se neusmívala.

Potvrzuje to, že transgender není volba, protože kdo by se dobrovolně vzdal mužských privilegií muže, a ještě na vaší pozici? Do vrcholné divadelní kariéry jste vstoupila v pouhých 35 letech a jenom blázen by se toho vzdal, kdyby nemusel, že ano?

Přesně. Jedním z velkých mýtů je, že jsem to udělala proto, abych byla zajímavá, jenže já to udělala proto, že to byla nutnost. Coming out ale opravdu zachraňuje životy, najednou přijde neuvěřitelný pocit, že jste vyřešili hádanku, mysterium a všechno do sebe zaklaplo. Já byla v šoku z toho, že rozmlžený svět je najednou ostrý. Setkat se s vlastní autenticitou bych přála každému. Jedinou pohromou může být okolí. Já jsem byla šťastná. Třeba už jenom kvůli tomu, že nemusím hlídat svá gesta, svůj hlas, jsem spokojená sama se sebou, můžu se na sebe podívat do zrcadla.

Deník jste psala pro sebe, ale když už jste se rozhodla, že knihu vydáte, tak vám muselo být jasné, že ji někdo bude číst. Kdo to měl prioritně být?

Všichni, koho zajímá extrémní příběh, protože spousta lidí si nedokáže vůbec představit motivace, myšlenkové pochody, vývoj, jakým musí člověk během tranzice projít. Moc bych si přála, aby se lidé zajímali o příběhy druhých. Čím jsou ty příběhy jiné než naše, tím víc nás učí nejenom o společnosti, ale také o sobě samotných. Vyprávění příběhů je bytostná lidská potřeba. Slouží k tomu, aby se lidem trochu zlepšilo mentální zdraví a aby měli nějakou empatii vůči jiným. Svět je lepší, když víc chápou druhé a víc rozumí tomu, že tady nejsou sami. A být trans je opravdu specifi cký a dost trnitý příběh.

Je syrová upřímnost osvobozující i pro druhé lidi?

Když jsem se rozhodla pro deník, bylo jasné, že ho nebudu cenzurovat, upravovat. Snažila jsem se co nejmíň něco měnit, spíš vysvětlit. Má kniha není literární dílo, je to autentický dokument. Myslím si, že v tom je jeho síla, protože není nic důležitějšího než autenticita, zvlášť v dnešní době, kde jsme mnozí hrozně „fake“ a přefi ltrovaní ukazujeme, jak žijeme krásně, jak jsme nádherní. Ale věřím tomu, že se kniha může někoho v její upřímnosti a hloubce silně dotknout. Samozřejmě spousta lidí bude naštvaných. Vždycky jsem chodila s kůží na trh a jako umělkyně vždycky budu vyprávět obnažené příběhy, protože moje pojetí umění je obnažování, nikoli maskování, což jsou různé přístupy. Oba fungují, ale já chci, aby lidé dostali odvahu žít svůj život a aby se podívali na příběh někoho, komu vůbec nerozumí, a zkusili ho trochu pochopit. Nakonec všichni se cítíme mnohem líp, když nejsme pořád svazovaní normami a tím, co je považováno za dokonalost a odvádí nás od sebe. Když jsme k sobě upřímní.

Zdroj: autorský článek