Pygmalion efekt není mávnutí kouzelného proutku, přesto může měnit realitu
To, co od druhých očekáváme, ovlivňuje, jak se k nim chováme. Naše chování následně působí na jejich výkon. Tak se dá ve zkratce popsat Pygmalion efekt či, chcete-li, sebenaplňující předpověď.
Co je to Pygmalion efekt
Kořeny konceptu sahají do 60. let 20. století, kdy americký sociální psycholog Robert Rosenthal provedl experiment na univerzitě v Severní Dakotě. (Proto ho někdy můžete najít i pod pojmem Rosenthalův efekt či experiment.) Studenti při něm pracovali s laboratorními krysami, které měly procházet bludištěm. Polovině studentů bylo řečeno, že jejich krysy jsou geneticky nadané k učení, zatímco druhé polovině bylo sděleno, že jsou jejich chlupáčci schopni méně. Ve skutečnosti mezi krysami neexistovaly žádné rozdíly a do skupin je rozdělili úplně náhodně. Přesto se „nadané“ krysy učily rychleji a dosahovaly lepších výsledků.
Rozdíl nebyl v krysách, ale v přístupu studentů. Ti, kteří věřili v jejich schopnosti, s nimi zacházeli jemněji, trpělivěji a přátelštěji. I drobné rozdíly, třeba jako například tón hlasu nebo míra trpělivosti, vytvořily prostředí, ve kterém se zvířata lépe učila. Rosenthal chtěl myšlenku, že naše očekávání mohou ovlivnit výsledek, otestovat na lidech.
Pygmalion efekt na konkrétním příkladu
Další experiment proběhl přímo na základní škole ve spolupráci s ředitelkou Lenore Jacobson. Výsledky publikovali v roce 1968 v knize Pygmalion in the Classroom (Pygmalion ve třídě). Učitelům sdělili, že speciální test odhalil žáky, kteří jsou na prahu intelektuálního „rozkvětu“. Ve skutečnosti byli tito žáci vybráni náhodně. O rok později však tito žáci vykazovali výrazně lepší studijní výsledky, zejména mladší děti. Učitelé, kteří věřili v jejich potenciál, jim nevědomky věnovali více pozornosti a povzbuzení. Vyšší očekávání tak vedla k lepším výkonům.
Pozdější výzkumy ukázaly, že se sebenaplňující proroctví neomezuje čistě na učení. Rosenthal spolu se statistikem Donaldem Rubinem analyzovali stovky studií z různých oblastí – přes armádu až po zdravotnictví – a potvrdili, že očekávání mají měřitelný, byť často nenápadný vliv na výsledky. Stojí za tím drobné, systematické posuny v chování, které se v čase nasčítají.
Další dlouhodobá studie z Německa s více než 1200 žáky zjistila, že očekávání učitelů ovlivňovala výsledky v matematice, další výzkumy na středních školách naznačují, že očekávání učitele mohou formovat nejen výkon jednotlivců, ale i celkové výsledky celé třídy. Podobný mechanismus byl pozorován také v pracovním prostředí. Pokud manažeři věří ve schopnosti svých zaměstnanců, poskytují jim více podpory a příležitostí, což vede k vyšší produktivitě. Ve sportu trenéři s vyššími očekáváními často věnují vybraným hráčům více pozornosti a individuálního tréninku, čímž podporují jejich výkon. A obdobně i v rodině může větší důvěra a investice rodičů do jednoho dítěte posílit jeho rozvoj.
Jak funguje Pygmalion efekt
Důležitou roli podle všeho hraje neverbální komunikace. Psycholog Daniel Goleman upozornil, že očekávání často vyjadřujeme spíše tónem hlasu, mimikou či řečí těla než samotnými slovy. Lidé velmi citlivě vnímají, zda jim věříme, zda jsme trpěliví, nebo zda o nich pochybujeme. Očekávání se tedy přenášejí především skrze vztahovou atmosféru. Podobně psychiatrička Helen Reiss popsala, že když lékaři rozvíjejí empatii a zlepšují svou neverbální komunikaci, zvyšuje se spokojenost pacientů i kvalita léčebného vztahu.
Proč se říká Pygmalion efekt
Pod názvem Pygmalion si nejspíš představíte slavný filmový muzikál My Fair Lady, který je silně romantizovanou verzí divadelní hry George Bernarda Shawa z roku 1912. Název hry i název psychologického efektu odkazují na tutéž postavu z řecké mytologie. Pygmalion byl umělec, který se natolik zamiloval do vlastní sochy, až podle legendy ožila. Název tedy funguje jako metafora: To, čemu věříme, můžeme přivést k životu.
Kritika Pygmalion efektu
Je fér dodat, že výzkum vyvolal i kritiku. Školní úspěch nelze redukovat pouze na očekávání učitelů, významnou roli hrají také sociální a ekonomické podmínky nebo motivace samotného žáka, kvalita interakce a kontext výuky (silné očekávání bez dalších podpůrných podmínek nevede vždy k lepším výsledkům). Rosenthal sám zdůrazňoval, že nejde o jednoduchý „návod“, jak někoho zázračně popostrčit. Komunikace je komplexní, a přestože lidské chování nelze zjednodušit na pár technik, víra v potenciál druhých je psychologicky podložený faktor, který může měnit realitu. Byť velmi nenápadně.
