Učíme se strach? Kontroverzní experiment Malý Albert šokuje i po sto letech
Představte si roztomilé batole, které se chce pomazlit s bílou laboratorní krysou. Natahuje se zvědavě po roztomilém chlupáčkovi, ale pokaždé, když se zvířete dotkne, někdo za jeho hlavou prudce udeří kladivem do ocelové tyče. Dítě se ohlušující rány samozřejmě lekne a po několika opakováních začne plakat už jen při pohledu na krysu.
Little Albert Experiment
Dítě, krysa, rána, pláč. Tak se dá jednoduše popsat jeden z nejslavnějších a zároveň nejkontroverznějších experimentů v dějinách psychologie. Říká se mu experiment Malý Albert (Little Albert Experiment) a v roce 1920 ho provedli John B. Watson a Rosalie Rayner na Univerzitě Johna Hopkinse.
Je strach naučený?
Na začátku 20. století psychologie hledala pevnou půdu pod nohama. Ruský fyziolog Ivan Pavlov už dříve ukázal, že psi se mohou naučit spojit si zvonek s jídlem a začít slintat jen při jeho zazvonění. Tomuto procesu se říká klasické podmiňování.
Watson si položil otázku: Platí to i pro lidské emoce? Lze „naučit“ strach? Tak se rozhodl pro pokus přímo na malém dítěti. Malý Albert byl přibližně devítiměsíční chlapec, kterého Watson s Rayner popsali jako zdravého, klidného a flegmatického. Zpočátku se viditelně nebál ničeho, skutečně ho vyděsil jen náhlý hlasitý úder ocelové tyče za jeho hlavou.
Co je to podmiňování?
Když bylo Albertovi něco přes 11 měsíců, začalo „podmiňování“. Postup byl jednoduchý. Albert natáhl ruku po bílé kryse, ozvala se hlasitá rána, Albert se lekl a rozplakal. Po několika takových spojeních přišel zlom. Když se krysa objevila, Albert se rovnou začal odtahovat, kňučet a plakat, aniž by se musela ozvat rána. Krysa se tedy stala spouštěčem strachu. To je princip klasického podmiňování v praxi.
- Neutrální podnět: bílá krysa (původně bez emocí).
- Nepodmíněný podnět: hlasitý děsivý zvuk.
- Nepodmíněná reakce: přirozený strach z hluku.
- Proces podmiňování: propojení neutrálního podnětu (krysa) s nepodmíněným podnětem (zvuk).
- Podmíněný podnět: neutrální podnět (krysa) nyní vyvolává reakci i bez přítomnosti nepodmíněného podnětu (zvuk).
- Podmíněná reakce: strach z krysy, i když žádný zvuk nezazní.
Tím ale experiment neskončil. Vědecký tým chtěl vědět, jestli se naučený strach „přenese“ i na podobné věci. A skutečně. Albert reagoval úzkostí i na králíka, psa, kožich, vatu, nebo dokonce masku Santa Clause s bílými vousy. Strach se tedy „rozšířil“ i na další chlupaté a bílé objekty. Tento jev se nazývá generalizace a označuje se tím situace, kdy se naučená reakce přenese i na podobné podněty. Po měsíci byly Albertovy reakce sice o něco slabší (docházelo k tzv. vyhasínání), ale vyhýbání se chlupatým objektům přetrvávalo.
Co je to strach?
Experiment Malý Albert pomohl ve své době prosadit behaviorismus, tedy směr, který tvrdí, že lidské chování je výsledkem učení a spojování podnětů s reakcemi. Současná psychologie už ale ví, že vznik fobií je složitější než bouchání kladivem. Nejde jen o jednoduchou rovnici stimulus = reakce. Roli hrají naše myšlenky a přesvědčení, interpretace situace, selektivní pozornost (například když lidé s ofidiofobií nadhodnocují výskyt hadů) či biologická citlivost. Strach tedy není jen mechanická reakce. Je to kombinace učení, mozkových procesů i způsobu, jak interpretujeme svět.
Kritika a etické problémy pokusu
Experiment se sice stal ikonickým důkazem, že fobie mohou vznikat učením, jenže když se na něj podíváme blíž, objevuje se řada trhlin. Etika před sto lety nebyla prioritou a původně plánovaná „léčba“ naučeného strachu (například spojení krysy s krmením či příjemnými doteky) se u malého Alberta nikdy neuskutečnila. Chlapec byl z nemocnice odvezen dříve, než mohl vědecký tým k této fázi přistoupit. Navíc některé navrhované metody by dnes byly považovány za vysoce nevhodné a v moderní době by takový experiment nikdy neprošel. Dnes musí účastníci výzkumů a experimentů například podepisovat informovaný souhlas a klade se důraz na minimalizaci stresu. Etika ale není jediný důvod, proč experiment Malý Albert „kulhá“.
Už jen to, že studie byla provedena na jednom jediném dítěti, je z vědeckého hlediska mírně řečeno velmi chatrné. V podobných experimentech a výzkumech je nezbytné mít kontrolní vzorek či skupinu a mimo Alberta zde nebyl ani jeden další kojenec pro srovnání. (Což je z dnešního pohledu možná i dobře.) Nelze ani vyloučit, že se Albert začal více bát například proto, že se jednoduše vyvíjel. Kolem jednoho roku se u dětí běžně objevují nové reakce a strachy. Někteří odborníci v minulosti upozornili, že opakované děsivé rány mohly dítě učit ostražitosti vůči všemu novému, nejen chlupatým věcem. Albert se mohl stát více lekavým jednoduše proto, že mu za hlavou bušili kladivem.
Russell A. Powell a Rodney M. Schmaltz zkoumali v roce 2021 dochované filmové záběry, ze kterých vyplývá, že Albert reagoval různě a někdy jen velmi mírně. Občas si dokonce s předměty hrál. Když si cucal palec, jeho strach téměř zmizel, a Watson mu ho musel opakovaně vyndávat z úst, aby šok znovu vyvolal. Byla to tedy skutečná fobie? Nebo jen přechodné polekání? A malý Albert? Jeho skutečnou identitu se podařilo odhalit až v roce 2010. Zjištění bohužel nepřineslo ani odpověď na otázku, jak dlouho se bílé krysy opravdu bál, ani nic veselého o jeho dalším osudu. Chlapec jménem Douglas Merritte, který navždy proměnil psychologii, zemřel předčasně v 6 letech kvůli hydrocefalu.
