Spalující rivalita nám lhala. Hokej je i nadále stereotypně tupý
Po zlatém vítězství nad Kanadou na olympijských hrách přijal americký mužský hokejový tým telefonát od prezidenta Donald Trumpa s pozváním na projev o stavu unie. Trump při tom ve svém typickém misogynním stylu „chyť je mezi nohama“ žertoval, že by musel pozvat i ženský tým, jinak by byl „odvolán z funkce“, což v šatně vyvolalo bujarý smích. No jo, holky by mohly kazit chlapcům zábavu. Škoda že taky vyhrály to olympijské zlato a nemůžou zůstat doma.
„Spalující rivalita zakončila rok 2025 na správnou notu,“ liboval si jeden z příspěvků na diskusním fóru Reddit, kam se mezi fanoušky seriálu přidalo přes půl milionu uživatelů. Emotivní příběh o gay lásce mezi hokejisty se stal instantním hitem s ohromnou diváckou základnou. Oslovuje lidi bez ohledu na jejich věk či sexuální orientaci. Všichni si mohli kolektivně notovat o boření stereotypů zhruba tak do minulého týdne, kdy Spojené státy přepsaly hokejovou historii. Týmy žen i mužů z USA si vysloužily zlaté medaile.
Samozřejmě že je namístě ohromná radost i telefonát od samotného prezidenta, obzvláště když mužský tým USA vyhrál olympiádu naposledy v roce 1980. Dámy ale zlato vybojovaly i v roce 2018 a v celkovém počtu drahých kovů se historicky svým protějškům vyrovnají. Je to přesně 3-3 pro týmy Amerika, přestože se ženský hokej dostal mezi olympijské sporty až 78 let po tom mužském. Z obláčku hokejové fantazie Spalující rivality jsme se zkrátka vrátili do debilní reality, ve které se borci v šatně s lahváčem vysmívají otravným ženským. Kolik toho ještě musí americké hokejistky dokázat, aby si vysloužily respekt ve své vlastní zemi?
Nefér play
Je třeba ocenit, že pár hokejových vítězů jako Jeremy Swayman, Charlie McAvoy a Jake Sanderson celou ostudu mírnili a omlouvali se. „Jsme z ženského týmu opravdu nadšení a velmi si ho vážíme. To, že s nimi můžeme sdílet zlatou medaili, je pro nás čest a něco, za co budeme navždy vděční,“ uvedl například Swayman. Někteří hráči také odmítli pozvání prezidenta Trumpa a jako důvod uvedli nabitý program, i když se dá samozřejmě spekulovat, kdo by to opravdu nestihl a komu to poradil manažer. Ze stejných příčin se omluvil i ženský hokejový tým.
„Myslím, že je to důležité ponaučení o tom, jak mluvíme o ženách,“ uvedla k záležitosti kapitánka žen Hilary Knight a vyzvala k citlivějšímu způsobu, jakým se o ženách ve sportu (i mimo něj) mluví. „Ženy nejsou méněcenné a naše úspěchy by nemělo nic zastínit.“ Výzkumy ukazují, že ženy v „mužských“ sportech čelí stereotypům o svých schopnostech nejen mezi lidmi v hospodě nebo v Bílém domě, ale i v médiích. Často se jim tak nedostane zaslouženého uznání. Dalo by se namítnout, že to přece nedělají pro slávu a srdíčka na sítích, nižší společenská prestiž ženského sportu má ale konkrétní dopady.
Ženské sporty dostávají méně než 4 % veškeré sportovní mediální pozornosti, i když ženy tvoří globálně 45,2 % sportovců v profesionálních ligách. Menší mediální pokrytí znamená i méně sponzorů a peněz. Pokud zůstaneme čistě u hokeje, jen asi 7 % ženských elitních hráček se uživí pouze hokejem, zatímco u mužů je to kolem 99 %. Nemluvě o částkách, které za své výkony dostávají. Drtivá většina hokejistek tak má k vrcholovému sportu i jinou práci, a tím pádem méně času na přípravu i regeneraci, přičemž přístup k adekvátní zdravotní péči je horší než u mužů.
A se statistikami by se dalo pokračovat dál. Sportovkyně totiž k tomu všemu ještě čelí nepoměrně vysoké úrovni sexismu, nenávistných zpráv, urážek, bodyshamingu, či dokonce výhrůžek. Nemá to dopady jen na psychiku jich samotných, ale také na celou společnost. V takové atmosféře se pochopitelně snižuje účast žen ve sportu. Pokud se například v souvislosti s daty o obezitě či „vysedávání u mobilu“ zaklínáme podporou pohybu u dětí, měli bychom začít právě u ženského sportu a jakékoli „vtípky“ rázně odsoudit. Klidně i na mezinárodním hřišti. O fair play a vyrovnaná hrací pole jde ve sportu především.
