Zapomeňte na peníze. Skutečné štěstí přináší úplně jiná aktivita
Posíláte pravidelně peníze na účet dětského domova nebo útulku pro zvířata? Organizujete sbírku oblečení či jídla pro lidi bez domova? Zajdete do domova seniorů a vezmete osamělého člověka na procházku nebo mu přečtete pár stránek z jeho oblíbeného románu? Děláte dobře nejen druhým, ale i sami sobě. Ale je potřeba na to jít správně.
Dobrý pocit, klidné svědomí, snížení stresu, naplnění smyslu života, propojení s lidmi… To všechno můžeme získávat, když „dáme na charitu“ nebo se zapojíme do nějaké formy dobročinnosti. Ať už je naše motivace jakákoli, od soucitu s druhými přes potřebu zažít si pocit smyslu a užitečnosti až po společenskou odpovědnost, výsledkem je i bonus navíc pro nás dárce, samozřejmě vedle toho, že charitativní činnost je prospěšná pro ty, na něž cílí. Příspěvek nebo práce pro druhé fungují svým způsobem i jako psychoterapie.
Duševní pohoda jako odměna
A dokazuje to i řada vědeckých studií. Například Wisconsin Longitudinal Study, která probíhala od roku 1957 až do roku 2004, ukázala, že dobrovolnictví přispívá nejen k lepší psychické pohodě, ale je dokonce také spojeno se subjektivně pozitivně hodnoceným fyzickým zdravím. Stejný výzkum také prokázal, že pomoc druhým vede k silnějším pocitům sounáležitosti, životního smyslu a spokojenosti, než když se věnujeme aktivitám založeným pouze na vlastní seberealizaci.
„Když děláme něco sami pro sebe, pozitivní emoce z této zkušenosti jsou pomíjivé a závislé na vnějších okolnostech. Naopak když uděláme něco dobrého pro druhé, pozitivní pocity, které z toho plynou, jsou trvalejší a přinášejí nám uspokojení po delší dobu,“ poznamenává neurovědec a zakladatel Center for Healthy Minds na Univerzitě ve Wisconsinu Richard Davidson. Charita je zkrátka způsob, jak být víc člověkem. Možná ještě lepším, než když si zajdeme na nákup do „déemka“.
Hormonální koktejl v mozku
Darování, nebo dokonce jen plánování daru, ať již v podobě času, či peněz (a pozor, množství v tomto případě nerozhoduje), aktivuje v mozku oblasti spojené s odměnou, například ty umístěné v přední ventromediální kůře, a dochází tak k uvolňování hormonů, jako jsou serotonin, dopamin či oxytocin. Tyto neurochemické změny v mozku navozují pocity radosti a štěstí. Výsledkem jsou pozitivní emoce a pocit sebevědomí.
Zároveň díky tomu, že se snižuje hladina stresového hormonu kortizolu, který hraje klíčovou úlohu ve zvládání zátěžových situací a zajišťuje rychlou mobilizaci energie, nastává snížení stresu a úzkosti a my cítíme méně vnitřního napětí. A dobré skutky slouží i jako obrana proti depresi, což dokázala například dlouhodobá studie odborníků z Harvardu, kteří sledovali lidi, kteří se věnovali dobrovolničení pravidelně, alespoň dvě hodiny týdně. Výsledek? Na prožívání depresivních stavů si stěžovali jen minimálně.
Odolní v nesnázích
Přispívání na charitu a dobročinnost posiluje i dnes tolik ceněnou psychickou odolnost, která se buduje prostřednictvím toho, že práce pro druhé nabízí i pocit životního smyslu, sociální podporu a také určitou perspektivu a vhled mimo vlastní problémy. Dobrovolnická činnost díky tomu, že se často odehrává ve skupině podobně naladěných lidí, pomáhá ke zmírnění pocitů osamělosti. Průzkumy ukazují, že více než 70 % lidí zapojených do dobrovolnické činnosti pociťuje díky této aktivitě méně samoty a izolace, což má opět pozitivní vliv na jejich psychickou pohodu. Charita tak ve výsledku může působit jako lék proti pocitu bezmoci, který se nám v dnešní době tak neodbytně vkrádá do mysli.
Darovat se vyplácí
Vědecky je tedy podloženo, že aktivní i symbolické „dávání“ snižuje stres, přináší radost, smysl i sociální propojení. To, že se ve výsledku cítí lépe i dárce, souvisí mimo jiné také s jevem nazývaným sociální výměna. Tento psychologicko-sociologický koncept pohlíží na lidské vztahy a interakce, včetně pomoci druhým, jako na jednání, v němž se snažíme maximalizovat své zisky, a naopak ztráty a náklady stlačit na minimum. Pomáháme druhým tehdy, když se nám to nějakým způsobem „vyplatí“. Neznamená to, že by pomoc byla vždy čistě sobecká nebo vypočítavá. V sociální výměně jde spíš o to, že i altruistické činy mají svoji formu „odměny“, třeba právě v podobě pocitu užitečnosti či klidného svědomí po vykonání dobrého skutku.
Autentičnost dávání
Jak si „páchání dobra“ nastavit dlouhodobě a udržitelně? Mělo by nás to bavit a dávat nám to smysl, a to ve všech směrech – materiálně, emocionálně, sociálně i morálně. Proč se pro to lidé rozhodují, kde je počátek jejich cesty k pomoci druhým?
Důvodů je řada. „Na charitu jsem přispěla poprvé na střední škole, když se sbíraly peníze pro dětský hospic. Chtěla jsem aspoň trochu pomoct a teď se snažím přispívat aspoň jednou ročně i dál. Přináší mi to dobrý pocit, že dávám peníze na něco, co má cenu,“ píše na sociální sítě šestadvacetiletá Jana. Devatenáctiletou Kláru oslovila dobrovolnická práce. „Jednou začas se zapojuju do dobrovolnické akce na úklid parku. Nejdřív jsem začala, protože to bylo místo školy, ale pak jsem tam potkala fajn lidi a už tam chodím pravidelně,“ vysvětluje. Dvaadvacetiletá Lucie si dobře uvědomuje spojitost mezi tím, co činí pro druhé, a vlastním duševním zdravím. „Začala jsem pomáhat v charitativním bazaru. Chtěla jsem poznat nové lidi a také získat zkušenosti a praxi při studiu na vysoké škole. Ale pomáhá to i mně samotné, líp zvládám stres z učení a mám ze sebe dobrý pocit, že dělám i něco užitečného.“
Téměř šedesátiletý Václav to má zase jinak, zásadní je pro něj podpora nejbližšího okolí a zohledňování vlastní ekonomické situace a zdravotního stavu: „Charitu jsem nikdy nevyhledával, organizované akce nemám rád. Navíc mám celý život spíš pocit, že sám nemám dost, natož abych mohl dávat druhým. Ale mám rád své sousedy a rád vypomůžu známým s drobnými pracemi kolem domu, když potřebují. Kdybych měl více volného času a zdraví, dovedu si představit, že bych pomáhal v útulku pro psy, protože je mám rád.“
Někoho k altruistickému chování přivede osobní krize, podobně jako osmatřicetiletou Petru. „Navštěvuji lidi v domově seniorů, chodím s nimi na procházky, předčítám jim nebo si s nimi jen tak povídám. Pustila jsem se do toho kvůli osobní krizi, měla jsem pocit, že moje práce nestojí za nic, nedává mi smysl a nic po mně nezůstává. Pro mě je nejdůležitější, že mám možnost pomáhat konkrétním lidem, nejen někam anonymně posílat peníze.“
Významnou roli mezi „spouštěči“ hrají životní zkušenosti spojené s pocitem, že mám co druhým nebo společnosti vracet. Třeba v situaci, kdy jsme na tom dobře, ale řešili jsme zdravotní problém – fyzický či psychický. Pětačtyřicetiletý Tomáš to vystihuje stručně a přesně. „Charitu vnímám jako společenskou odpovědnost lidí, kterým se daří. Pravidelně proto fi nančně podporuji dětský domov a nadaci na podporu duševního zdraví. Cítím to trochu jako svou povinnost něco vrátit zpátky.“
Jak najít svůj udržitelný způsob pomoci?
1. I malé kroky se počítají: Nákup pro souseda, vyzvednutí spolužáka našeho dítěte ze školy nebo symbolický příspěvek na pomoc druhým můžou být stejně přínosné jako velké projekty.
2. Podle svých hodnot: Pokud je pomoc v souladu s vašimi zájmy (např. láska ke zvířatům či přírodě), její přínos je hlubší a autentický, protože nemusíte nic předstírat.
3. Realistické hranice: Pomoc odpovídající vašim časovým možnostem a stavu konta přináší lepší výsledky než přehnaná ambicióznost, která vede k vyhoření.
4. Ve dvou se to lépe táhne: Připojením se ke skupině či organizaci navážete vztahy, můžete sdílet zkušenosti a ve zvolené aktivitě snadněji vytrváte.
