Už nechci být jen hodný a poslušný Honzík, říká herec Jan Cina
Gay a z poloviny Rom. Herec Jan Cina žije v kulturně prostoupeném prostředí dobrý život. Z poslušného Honzíka se naučil být i seberespektujícím Janem.
Poslední dva roky jsi v rozhovorech mluvil o tom, že chceš zkusit chvíli žít v New Yorku, který jsi navíc letos navštívil. Jaké to bylo?
Nápad odjet do New Yorku přišel opravdu už před více než dvěma lety, kdy jsem tam byl s představením Open for Everything berlínské choreografky Constanzy Macras. A právě tehdy se mě tam jedna divadelní producentka zeptala, proč vlastně nejsem v New Yorku. Říkal jsem si, že je to přece jasné, že jsem v Praze a tenhle americký sen mi nepřísluší, ale začalo to ve mně nějak hlodat, uvědomil jsem si, jak skvělý to byl zážitek, jak úžasné lidi jsem potkal a pomalu jsem to začal plánovat. Nikdy jsem nebyl na žádném erasmu na studiích, nikdy jsem nebyl v zahraničí jinak než na chvilku pracovně nebo na dovolené a cítil jsem, že si to potřebuju vyzkoušet, že to musím dohnat.
Pro co sis do New Yorku jel a co jsi tam našel?
Zatím je to velmi čerstvé a myslím si, že to ve mně bude ještě nějakou chvíli doznívat, takže to asi ani nedokážu nějak konkrétně zformulovat. Chtěl jsem tam nějak rozvinout svůj potenciál, ale dopředu jsem nevěděl, a ani nemohl vědět, co to vlastně bude. První měsíc jsem chodil na jazykovku INTACT, shodou mnoha náhod jsem začal učit děti výtvarku v Českém centru a pak se to nějak nabalovalo a nabalovalo. Takže kdybych měl říct, co jsem si nakonec odvezl, tak je to otevřenost vůči tomu, co je kolem vás a co může přijít, i když to třeba zrovna nevidíte a současně určitá schopnost spolehnout se sám na sebe.
To jsi v Česku nezažíval?
Do velké míry ano, ale New York to umocnil. Vlastně v posledních letech na sobě pozoruji, že mě trošku vzrušují problémy. Když se situace začne komplikovat, samozřejmě se mi vyplaví stres a další nepříjemné pocity, ale zároveň přijde i vzrušení z toho, jak tohle asi vyřeším. Mám si o tom něco přečíst, či se mám s někým poradit, nebo na to mám jít úplně jinak? Musím přiznat, že mě to celkem baví, protože člověk je pak na sebe i nějakým způsobem hrdý, že to zvládl. Ne třeba zrovna elegantně, aby díky tomu mohl být na obálce časopisu, ale že i tak ušel kus cesty.
Dokážeš si po své zkušenosti představit, že by ses do New Yorku přestěhoval natrvalo?
To ne, ale dokážu si představit, že bych žil napůl tam a napůl tady. To zajímavé, co jsem si z USA přivezl, bylo také to, že jsem si uvědomil, jak to mám v Česku rád. Pamatuju se, že se mě nějakých 12 let zpátky právě v Americe ptali, jestli bych položil život za svoji zemi. Já té otázce tehdy vůbec nerozuměl a vlastně mi přišla i trochu legrační. Teď jsem si, samozřejmě i v důsledku celosvětové politické situace uvědomil, jak mám Česko rád. Máme tady nádhernou přírodu, skvělé lidi, dobře nastavené hodnoty. Také jsem vděčný za svoji divadelní bublinu, za to, že můžu dělat to, co mě baví a že celkově tady můžu svobodně žít a celkem otevřeně se hlásit k nejrůznějším jinakostem, které jsou mojí součástí.
Ty celkově rád cestuješ po světě. Musel jsi někdy řešit, jestli právě kvůli těm svým jinakostem je pro tebe nějaká cílová destinace bezpečná?
Spíš se mi občas staly věci, které jsem nečekal. Před lety jsme třeba letěli do Brazílie, což byla moje vysněná destinace. Říkal jsem si, že je to země, kde jsou nejkrásnější lidé na světě, kde se mísí národy, jejich kultury a barvy pleti a že tam tudíž něco jako rasismus vůbec nemůže existovat. Takže jsem byl velmi překvapený tím, jak strašně je tam rasismus silný a jak úzce souvisí se sociálním postavením. Bylo to pro mě obrovské zklamání. Podobně překvapivý byl jeden zážitek teď z New Yorku, kdy jsem vzal svého afroamerického kamaráda na večírek jednoho posh člověka na Manhattanu.
Když jsme stoupali po schodech nahoru do toho bytu, on tak mimochodem pronesl větu: „Doufám, že tam nebudu jedinej černoch.“ Pronesl to úplně mezi řečí, jako kdyby se mě ptal, jestli nemám žvýkačku, ale pro mě to bylo strašně silné. Uvědomil jsem si, že je to věc, kterou řeší a bude řešit celý svůj život, protože lidi k němu přistupují často jen podle toho, jak vypadá, jak se narodil. Je to naprosto šílené. Jen díky téhle mimoděk pronesené poznámce mi došlo, jaký život žiju já, že jsem nic podobného nikdy nemusel řešit, ale že to není samozřejmost pro všechny.
Opravdu nemusel? Protože tvůj tatínek je Rom a ti zrovna u nás v Česku nemají dobré zkušenosti, co se rasismu týče.
Jenže na mně to není vidět. Vlastně by mě upřímně zajímalo, jak by to s mojí oblíbeností bylo, kdybych měl pleť o dva odstíny tmavší. Je dost dobře možné, že by to nemělo žádný vliv, na druhou stranu, herectví je velmi specifi cká profese, ve které hraje váš vzhled obrovskou roli. Je to pracovní nástroj, kostým, maska, na jevišti to nějak funguje, dělá to z vás určitý typ a pamatuju se, že jsem s lidmi z mladé romské komunity několikrát řešil, že se báli, že by je jako herce obsazovali jen do rolí sociálních případů Romů z ghetta, nebo jako legrační postavy Romů. Je to hrozně zajímavé téma, protože když si to srovnáme například s vietnamskou komunitou, která už má spoustu silných umělců a herců, tak mám pocit, že ta romská stále není tolik vidět, ale snad jsme na dobré cestě, i když to bude asi ještě nějakou chvíli trvat.
Takže ty už role Romů nedostáváš?
No, teď zrovna mě možná čeká zajímavé natáčení. Indický režisér, který studuje v Praze FAMU, se rozhodl natočit příběh romské rodiny a mě chtěl do hlavní role. Jenže protože to na mně není vidět, řešili jsme, co s tím. Nakonec se díky tomu rozhodl dopsat do příběhu rovinu, která bude právě i o tom, že to ta rodina řeší. Romství, jako takové, je mojí součástí, zajímá mě a jsem na něj hrdý. Chvíli jsem se romštinu i učil, ale nakonec jsem na ten kurz chodil sám, kvůli práci jsem neměl moc času a zkrátka z toho sešlo. Je mi to líto, že romština pomalu mizí.
Táta tě romsky nikdy neučil?
Táta rozumí, ale nemluví, a děda s babičkou z tátovy strany mluvili romsky jen tehdy, když se hádali a potřebovali, abych jim nerozuměl, jinak jsme mluvili česky.
A romské tradice jste drželi, nebo se táta prostě „asimiloval“ na tradice české?
Nedávno jsem na svojí terapii řešil, jak hustá mi přijde moje máma. Modrooká, blonďatá holka z malého města, z Blatné, která byla natolik rebelka, že si zcela samozřejmě našla tátu, takového snědého Matušku. Absolutně tím rozbili představy sociálních bublin, ve kterých oba fungovali, byli skoro jako Romeo a Julie.
Nikdy jsem s nimi o tom vlastně takhle nemluvil, ale myslím si, že máma se vztahem s mým tátou trošku zromštila a táta se zase počeštil. Prostě se ty kultury nějak vzájemně prostoupily. Slavili jsme klasicky Vánoce, ale když se slavily narozeniny, sešla se celá široká rodina, povídalo se, jedlo. To by se asi do nějaké míry dalo považovat za romské, ale žádné extra tradice jsme neměli. Oni si taky skoro všichni bratři mého táty vzali Češky, takže to prostoupení bylo naprosto přirozené.
Kdyby ses měl charakterizovat jen třemi slovy, dokázal bys to? Jaká slova by to byla?
První, které mě napadlo, je určitě „nadšený“. Pamatuju se, že když jsem studoval DAMU pod Martinem Kukučkou ze SKUTRU, řekl mi, že mám nějakou schopnost nadchnout lidi pro různé věci. Jako bych je nakazil svým nadšením. Po letech jsem si na to vzpomněl teď v New Yorku, že měl asi v něčem pravdu a že mi to vlastně dělá dobře. Mám radost, když se lidi nadchnou. Druhým slovem by byl oproti tomu asi „strach“. Poměrně hodně věcí se bojím a celoživotně s tím pracuju.
A třetí slovo?
Nevím, jestli to bude úplně výstižné, ale nějaká „mladost“. To je slovo, které mě charakterizuje spíš pro lidi zvenku a myslím, že do nějaké míry souvisí i s mým herectvím. To, že působím mladší, než jsem, mě nějakým způsobem ovlivňuje, pořád hraju prince nebo nějaké postavičky, které jsou mladší, než je můj reálný věk a možná i díky tomu se mladší i cítím. Nedávno mi bylo 37, což je skoro 40, a já si říkal, že to vůbec nesedí. Mám pocit, že pořád strašně moc věcí nevím, pořád se cítím jako dítě, našlapuju a poznávám věci, které bych přece měl už asi znát. Je to zvláštní pocit.
Ty jsi byl ale velmi mladý, když přišla první filmová role. Kdyby ses mohl potkat s Honzou Cinou, který ve třinácti letech hrál ve Smradech, co bys mu se svými dnešními zkušenostmi řekl?
Aby se zkusil zbavit toho strachu. A aby zůstal ještě chvilku dítětem a nedělal, že je dospělej, protože to bude dělat celý život potom, tak aby se na to vykašlal. Patnáctiletému Honzovi, který se dostal na konzervatoř, bych řekl, ať na ni nenastupuje. Ať jde třeba na gympl a spíš hledá, kdo je, protože divadlo ho bude bavit a fascinovat pořád, tak ať si radši počká a jde třeba až na DAMU, protože ještě není připravenej. Zároveň ale vím, že bych tím přišel o spoustu kamarádů i práce, která se ke mně už na konzervatoři dostala, o spoustu dobrých věcí, které jsem se naučil. Je to takové co by kdyby, prostě tak to bylo a tak to je.
Svoje studia na konzervatoři často popisuješ jako jakýsi zrod „hodného Honzíka“, ale současně už jsem tě také slyšela v rozhovorech říkat, že jsi tuhle roli opustil. Co ti v tom pomohlo?
Myslím si, že nejvíc mi pomohlo si to uvědomit a pojmenovat. Jsem absolventem semináře sebezkušenostní fiozofie Principy života, který se stal velmi důležitým bodem v mém životě. Měli jsme s mým bývalým partnerem Petrem Vančurou náročnejší období, a tak jsme tam začali chodit, abychom našli nějaké východisko. Můžete tam chodit sami nebo ve skupině, která je samozřejmě intenzivnější, pracnější, ale také efektivnější, řekl bych. A tam jsem právě objevil, že často dělám toho hodného Honzíka a že mi v tom není příjemně. Jenže ono je samozřejmě jednoduché si říct, že to změníte, ale strašně těžké to opravdu změnit. Všechny takové věci máme v sobě hrozně dlouho a ony začnou být nějakým způsobem funkční, takže když se jich potom chcete zbavit, najednou nevíte, co jiného dělat, jak fungovat jinak.
Co si pod hodným Honzíkem mám představit?
Hodný Honzík je člověk, který je v podstatě poslušný, nemá problém přijmout cizí názor na úkor vlastního, vyhýbá se konfliktům, protože je nemá rád a bojí se, že by ho pak neměl nikdo rád, je usměvavý a s každým vyjde dobře bez velkého snažení. To všechno jsem vždycky dělal a vždycky jsem za to byl velmi kladně hodnocený. V divadle jsem nikdy nebyl ten, kdo dělá drama, je nejistý, tápe a hledá se. Vždycky to šlo všechno naprosto hladce a já byl dávaný za příklad.
A to tě štvalo?
Začalo mě to štvát, ale musím říct, že si nepamatuju, kdy přišel ten konkrétní moment. Ono je to totiž strašně svazující. V hodném Honzíkovi neexistuje prostor pro to, říct, že něco nevím, že se mi nechce, že možná udělám chybu. Pamatuju se, že mě v jednu chvíli začali strašně zajímat lidi, kteří byli trošku neoblíbení v kolektivu, kteří měli nějaký problém, a přistihl jsem se, že jim strašně závidím. Až potom jsem si pojmenoval, že je to proto, že oni mají něco, co já mám sice asi taky, ale nějak se mi k tomu nedaří dostat. Zveřejnit to. Postavit se za sebe. Nějaká forma autenticity, která je možná sice někdy i trochu bezohledná, ale o to větší ohled bere sama na sebe.
Teď už se ti daří držet hodného Honzíka na uzdě?
Rozhodně víc než předtím. Myslím, že to souvisí i s věkem. Ten protipól Honzíka jsem si pojmenoval Jan. Celý život jsem Honza, nemám problém, když mi tak někdo říká, ale Honza, Honzík, to je prostě ten kluk z pohádky, který jde do světa, zatímco Jan není tak těžkopádný. Je to takové sharp a přitom poetické. Každopádně se snažím být vůči sobě autentický a myslím, že se mi to snad daří. I za cenu toho, že někoho možná překvapí, že jsem se takhle nikdy nechoval, že třeba občas zvýším hlas a lidé na to nejsou zvyklí, nebo že občas prostě něco nevím a na rovinu to přiznám. Možná v očích ostatních ztratím na oblíbenosti, ale i přesto mi stojí za to do toho jít, protože je mi v tom líp a mám pocit, že je to ve výsledku lepší úplně pro všechny.
Není ale občas potřeba se kousnout a jít do něčeho, do čeho se mi úplně nechce, posunout se tím dál, nebo nezkomplikovat práci ostatním?
Určitě. Tím nemyslím, že by člověk měl být sobec, který se ohlíží jen na sebe. Balanc je důležitý ve všech věcech a myslím, že je dobré v tom poslouchat svoje emoce. Což je vlastně také něco, co se učím, protože vždycky jsem se řídil hlavně hlavou a bylo pro mě těžké číst svoje pocity a dávat jim nějakou váhu. Takže se snažím neřešit všechno jen logicky, ale pracovat také s tím, co cítím a jak se cítím.
Už svým emocím rozumíš?
Ne vždycky, ale i tak je to většinou tak silná reakce, která se projeví i fyzicky, že i za tu cenu, že to neumím popsat, dokážu říct, že sice nevím, proč něco nechci, ale cítím, že to opravdu hodně nechci.
Zdroj: autorský článek
