Marta Jandová: Terapeuta jsem nikdy nepotřebovala, mám dar v sobě věci nedržet
Má za sebou přelomový rok. Marta Jandová loni překročila padesátku, nechala si odstranit prsa, dělohu i vaječníky a vydala inspirující knihu.
Letos 13. dubna jsem já oslavila čtyřicítku, vy před rokem, na den přesně, padesátku. Bilancovala jste?
Člověk vždycky trošku bilancuje, obzvlášť když jsou to kulatiny. Dnes už to dělám poměrně nerada, ale dřív jsem bilancovala každý rok, hlavně na silvestra.
To ale není zrovna ideální čas, ne? Bilancovat, když má člověk něco upito...
No samozřejmě, ono je to pak takové hořkosladké, člověk si u toho pobrečí, a přesně to mě nakonec přestalo bavit. Takže si na silvestra nedávám už ani žádná předsevzetí. Na druhou stranu je ale nový rok vždy nový začátek a ty já úplně zbožňuju.
K čemu jste při tom bilancování padesátky došla?
Já jsem se do toho zas tolik nepouštěla. Navíc to bilancování samotné podle mě souviselo spíš s tím, že jsem současně psala knížku a kvůli ní se musela ponořit do spousty starých dopisů, fotek a vzpomínek, které mi ožívaly v hlavě. Takže jsem asi bilancovala hlavně proto.
Napadalo vás při tom třeba, že teď už jste nejspíš opravdu v půlce svého života?
To víte, že mě to občas napadne, nikdo z nás nechce umřít, ale spíš se většinou snažím jít na tu druhou misku vah, kde je tady a teď, a užívat si to. Mám ještě pořád poměrně malou dceru, dvě kapely – jednu v Česku a jednu v Německu – a pořád mám co dělat. Navíc, když se tak koukám na tátu, tak si říkám, že mám před sebou pořád 32 let na to, abych byla tak stará, jako je on, a když vidím, jak je fi t, jsem v klidu. Co mě ale občas trochu překvapí, je, že když jedu nevyspalá naším výtahem venčit psa, přemýšlím, jestli dcera nezapomněla úkol do školy, jsem nenamalovaná a v tom blbým výtahovým světle kouknu do zrcadla, tak tam najednou tu padesátku vidím. A to je vždycky hrozně divný, protože já se přece cítím na pětatřicet, tak co tam dělá? Takže se na ni hned usměju a zkusím nahodit obličej. Samozřejmě mě štve, že už nemám tolik energie jako dřív a přitom existuje pořád strašně moc věcí, které bych si chtěla zkusit. Třeba v té hudbě – když vidím nějakou novou kapelu, podívám se na její zpěvačku a uvědomím si, že jí je třeba dvacet a mně je o třicet let víc, vždycky mi dojde, že už je to doprčic hodně.
Jenže vy přece nevíte, kde ona bude za těch třicet let...
Jasně, já vím, že jsem na sebe občas zbytečně přísná. Nicméně je potřeba si přiznat, že stárnutí prostě není jednoduchý proces. Nikdy. Občas přijde krize středního věku, kterou já jsem naštěstí neměla, ale člověk se také něco naučí. Už je klidnější, většinou nemusí budovat kariéru od základů, bydlí sám a může třeba začít dělat věci, po kterých vždycky toužil, protože mladší už nebude. Jen nesmí začít blbnout, pořídit si auťák, na kterej nemá peníze, opustit rodinu a vklouznout do mysli puberťáka. To není ideální řešení stárnutí. Takže, jak říkám, jediné, co mě mrzí, je, že nemám už tolik energie a také že vidím, jak se mi časem a gravitací mění obličej. A i když jsem se rozhodla s tím nic nedělat a nechat to na přírodě, tak je mi to občas líto.
Nikdy jste nebyla třeba na botoxu?
Ne. Jednak se hrozně bojím jehel a taky byla doba, kdy hodně mých známých a kamarádek začalo „botoxovat“, najednou vypadaly všechny stejně a to jsem fakt nechtěla. Pamatuju si, že když mi bylo asi šestnáct, potkala jsem v Nuslích paní. Mohlo jí být kolem sedmdesátky, měla šedivé mikádo, obličej samou vrásku, ale byla štíhlá, elegantně oblečená, měla kabelku a rudou rtěnku a vypadala prostě úchvatně. Usmála se na mě a já si dodnes pamatuju, jak jsem si v té pubertě říkala, že přesně takhle chci zestárnout. Že chci, abych to pořád byla já. Můj muž mě v tom podporuje, říká mi, jak jsem krásná, a já jsem přesvědčená, že s vráskami se z člověka krása nevytratí.
Měla byste pro mě nějakou radu, co bych za těch deset let do padesátky měla určitě stihnout?
Ježíš, asi není nic, co by bylo potřeba do padesátky nutně stihnout, ale pokud po něčem toužíte, je určitě lepší začít s tím hned, protože pak už je člověk jen pomalejší.
V loňském roce jste také veřejně promluvila o operacích prsou, vaječníků a dělohy, které jste podstoupila kvůli pozitivním testům na mutaci v BRCA genech, a vydala jste velmi osobní, intimní knihu Best of. Byl to pro vás zlomový rok?
V něčem určitě. Je fakt, že jsem hodně přemýšlela, jestli o operacích do své knihy napíšu, protože to bylo před sedmi lety, co jsem podstoupila první z nich, a i když jsem to snášela skvěle, bylo pro mě strašně těžké někomu říct, co mám za sebou. Četla jsem diskuse, ve kterých se bohužel objevovaly názory, že je blbost nechat si něco preventivně odstranit, a došla tak k přesvědčení, že nechci, aby moje tělo a můj zdravotní stav komentovali úplně cizí lidé, kteří mě neznají. Takže před operacemi jsem to říkat nechtěla, po nich také ne, a až když jsem se asi před třemi lety rozhodla napsat knížku, tak jsem o tom začala přemýšlet.
Proč až po těch letech?
Muselo to ve mně uzrát. Nechci se tvářit, že mám bůhvíjaký vliv na lidi, ale když mi moji diagnózu oznámili, okamžitě jsem si vzpomněla na herečku Angelinu Jolie, která stejné zákroky podstoupila někdy v roce 2013. Tehdy jsem si taky říkala, proč to dělá, když jí vlastně nic není, ale pak přišla diagnóza a já si uvědomila, že když to zvládla ona, zvládnu to i já. Googlila jsem si její fotky, zkoumala dekolt, sledovala na videích, jak chodí, jestli je v pohodě, jestli zestárla, a hrozně mi to pomohlo. Takže jsem se nakonec rozhodla o tom mluvit právě proto, že bych třeba mohla pro někoho být tím, kým byla Angelina Jolie pro mě, že bych někomu mohla pomoct.
A pomohla?
Myslím, že snad ano. Ono občas opravdu stačí pouhé ujištění se, že v tom nejste sama. Dám jiný příklad. Ještě předtím, než se mi narodila Maruška, jsem byla těhotná, a o miminko hned na začátku přišla. To se tak prostě někdy stává, ale mě to strašně zasáhlo. Dva týdny jsem pořád brečela, četla jsem si na nejrůznějších internetových fórech příběhy žen, kterým se to stalo taky, a najednou mi došlo, že je nás strašně moc, že se to nestalo jenom mně, že nejsem divná nebo rozbitá, a hodně mě to uklidnilo. Když jsem pak vydala knížku Best of, někdo si ji přečetl a informace o mé diagnóze a operacích se začaly objevovat v médiích, najednou mi začalo psát strašně moc žen. Buď že mají také po operacích, nebo že mají teprve před nimi, nebo že vůbec nevěděly, že něco takového existuje, že půjdou na testy a ať jim držím palce. Všechno to bylo strašně silné.
Mutace v genech BRCA je dědičná. Budete chtít, aby šla na testy i vaše dcera?
Je to padesát na padesát, že bude mít Maruška genetiku po mně, ale jestli se bude chtít otestovat, necháme na ní. Na testy může jít stejně nejdřív v osmnácti letech, ale samozřejmě že bych byla ráda, kdyby věděla, na čem je. Když jsem byla na operacích já, bylo jí pět let, a i když jsem o tom moc nemluvila, viděla třeba to, že mám jizvy na prsou. Jak byla starší, občas se mě na něco zeptala, já jí pravdivě odpovídala. Na druhou stranu jsem jí ale neříkala víc, než na co se zeptala, prostě jsem odpovídala na to, co ji zajímalo, takže jsme nedávno řešily i otázku, co by bylo potřeba udělat, kdyby zjistila, že je také nositelkou mutace v genech BRCA, ale chtěla by mít vlastní děti. Já upřímně doufám, že se nakonec ukáže, že u nás v rodině jsem poslední. Že bude mít Maruška genetiku po tatínkovi a u mě tahle rodinná diagnóza nadobro skončí.
Vy sama jste se nechala otestovat až v poměrně vysokém věku...
Dokonce v tom nejhorším, protože rakovina tohoto typu řádí nejvíc právě kolem 40.–45. roku života. Ostatně mně i vyšlo to nejvyšší riziko – v případě vaječníků 60 %, v případě prsou dokonce 90 %. Paradoxní bylo, že se mě jedna známá tehdy ptala, jestli na to odstranění prsou opravdu půjdu, když přece žádnou rakovinu nemám. Ale když jsem se jí zeptala, jestli by nastoupila do výtahu, kterému se utrhlo devět lan a visí jen na tom posledním, tak uznala, že by taky šla radši pěšky.
Bylo rozhodnutí o to jednodušší, že už jste měla dceru a další děti neplánovala?
Samozřejmě. I když jsem po Marušce další děti chtěla a několikrát i otěhotněla, bohužel se to ale už nikdy nepovedlo. Díkybohu jsme se tehdy rozhodli nejít do umělého oplodnění, protože s mojí diagnózou by ty vysoké dávky hormonů mohly urychlit nástup nemoci. Ale zpět k otázce, rozhodnutí jít na operace padlo okamžitě, když jsem se to dozvěděla. Nebyl důvod čekat.
Která pro vás byla psychicky náročnější?
Určitě prsa. Vaječníky a děloha jsou uvnitř, a i když máte šest týdnů rekonvalescenci a bolí to, zvenku nikdo nic nepozná. Prsa byla v tomto ohledu náročnější, protože jsem s nimi žila od puberty a narostla mi fakt velká, takže jsem si nedokázala představit, jak potom budu vypadat. Měla jsem ale jednu obrovskou výhodu, protože vzhledem k tomu, že u mě rakovina nepropukla, mohla jsem si nechat odstranit svoje prsa a hned podstoupit vložení implantátů. No a myslím si, že teď mám ty prsa taky moc hezký.
Proč jste na testy vlastně nešla dřív, když vám maminka i bratr zemřeli právě na rakovinu?
Jednak asi proto, že mi nedošlo, že by to mohla být zrovna tahle mutace, jednak z toho důvodu, že dokud o problému nevíte, tak se vlastně jakoby neděje. Tohle já umím bohužel docela dobře, že nepříjemné věci zamykám do tajemné komnaty zastrčené někde vzadu v hlavě a neřeším je. Nakonec za to může můj muž, který mě dlouho přesvědčoval, že bych si ty testy měla udělat, a bohužel také úmrtí dalšího člena naší rodiny z moravské větve. Tehdy mi došlo, že bych měla vědět, na čem jsem, protože jsem si také moc dobře pamatovala, v jakém stavu byla moje máma, když umírala, a věděla jsem, že nechci, aby mě Maruška takhle viděla.
Když se přesuneme k vaší práci – působíte jak na české, tak na německé scéně. Dokážete říct, jestli je vám jedna z nich bližší?
Srdcem jsem rockerka a v Německu mám tvrdší kapelu než v Česku, takže je mi možná o kousíček bližší. Jezdíme s ní na fesťáky a celkově je ten rockový svět takový uvolněnější a syrovější. Ale mám ráda obě scény, protože to rozhodně není nuda.
S Die Happy jste ale byla i na českých festivalech, ne? Třeba na Rock for People, pokud si dobře vzpomínám.
Ano a bylo to super. Mně se na tom rockovém světě opravdu strašně líbí, že není tolik o estetice. Že na sobě nemusím mít promyšlený outfi t, ale můžu na stage vylézt jen tak v džínách a tričku a nikdo to neřeší. Taky mi přijde, že rockové kapely mezi sebou nemají tolik konkurenční rivality, je mi to zkrátka bližší.
Myslíte, že v tom hraje roli i to, kdo je váš táta? Že se tomu zkrátka nešlo vyhnout?
Možná ano, i když mě asi nejvíc ovlivnila hudba, kterou jsem poslouchala, když jsem byla v sedmnácti letech v Americe. Začínaly devadesátky, rozjížděl se grunge a my do něj byli absolutní blázni. Pak jsem potkala svého prvního manžela, který už v té době měl rockovou kapelu, a přestěhovala se do Německa. Každý den jsme byli ve zkušebně a doma měli nonstop zapnutou MTV. To mě hudebně zformovalo asi nejvíc.
Rezonuje s vámi téma duševního zdraví osobně? Potřebovala jste někdy terapii, třeba právě když jste byla na těch operacích, o kterých jsme se bavily?
Samozřejmě mám kolem sebe lidi, kterým terapie moc pomáhá, a pak také bohužel takové, kteří by ji potřebovali, ale nikdy si to nepřiznají. Já za sebe musím říct, že jsem terapeuta nikdy nepotřebovala. Mám dar nic v sobě nedržet, takže ať jsem šťastná, nebo nešťastná, vždycky na sebe všechno vyžvaním. Můj psycholog je vlastně můj manžel, před kterým nemám žádná tajemství, kromě těch, která neřeknete nikdy nikomu. Takže když jsem z něčeho rozhozená a třeba nevím, jak naložit s nějakou svojí emocí, jdu se mu vypovídat a on se opravdu snaží mě samotnou navést, jak si to mám zpracovat, a dává mi takový reality check. Doufám, že podobně na tom bude i Maruška, která vidí, jak s tím doma zacházíme. Když ji něco trápí, tak mi to sice řekne třeba až po hodině, ale většinou řekne, tak snad jí to vydrží.
Vy jste to tak doma měla taky? Svěřovala jste se tátovi nebo mamince s tím, že vás něco trápí?
Tátovi určitě ne. Jednak často nebyl doma a jednak jsem se před ním styděla. Jako holka jsem v určitém období některé věci přirozeně řešila s mámou. Vlastně jsem se jí, než umřela, svěřovala s hodně věcmi, které se týkaly třeba spolužáků a spolužaček ve škole, s prvními láskami, s dětským trápením, ale musím říct, že sama vidím, jak se generace mění a jak se mění i přístup nás jako rodičů. Tenkrát jsem s mámou sice hodně věcí řešila, ale také jsem s ní spoustu věcí řešit nemohla. A ona toho se svými rodiči mohla řešit ještě míň. Pamatuju si, jak mi vyprávěla, že když poprvé dostala menstruaci, vůbec nevěděla, co se děje, a myslela si, že umírá. Mně už to sice nějak vysvětlila, ale příliš jsme se o menstruaci nebavily, prostě jsem se dozvěděla, co to je, dostala vložky a bylo. Já už to s Maruškou dělám úplně jinak. Třeba co se týče otázek o sexu, tak jí nic nezatajujeme, ale taky jí nenutíme nic, na co se sama nezeptá. Prostě vyložíme karty na stůl a musím říct, že je to super, protože nám v tom nikomu není trapně.
Měla jste tendenci si potom někdy v dospělosti chodit k tátovi pro hudební rady?
Moc ne, protože táta umí být docela kritický, a to i v případě, že si o zpětnou vazbu neřeknete. Je to logické, protože toho má za sebou opravdu strašně moc a hodně toho v naší branži dokázal. Když jsem mu přinesla svoje první album, byl z něho úplně nadšený, u druhého už začal trochu remcat, třetí mi „zremcal“ úplně a já pak začala mít strach mu něco pustit. Takže jsem vždycky počkala, až si to pustí sám od sebe, když bude mít čas, a zeptala se ho třeba až po měsíci, když už to měl naposlouchané. To mi pak vždycky řekl, co se mu líbí moc a co třeba úplně nemusí. On byl vždycky hodnej táta, i v padesáti mi říká „holčičko“, což mi přijde neuvěřitelně hezké, ale jak jsme ze stejného oboru, mám k němu a k tomu, co dokázal, přirozeně respekt. Takže když někde hrajeme a táta se přijde podívat, jsem vždycky nervózní.
Zdroj: autorský rozhovor
