S nevěrou se úplně smířit nedá, říká modelka Aneta Vignerová
Aneta Vignerová je úspěšná modelka a držitelka titulu Miss, přesto v posledním roce plnila titulní stránky médií hlavně kvůli svému milostnému životu. Jak se řeší partnerská krize, když každý váš krok je věcí veřejnou? A proč nevěra nemusí vždycky znamenat konec vztahu?
Jste modelka, influencerka, matka, od loňského roku i manželka scenáristy Petra Kolečka. V roce 2009 jste se stala Miss České republiky. Jaké to je, žít patnáct let prakticky pod drobnohledem veřejnosti a médií?
Člověk si zvykne. Když to bylo spojené jen s Miss, byla jsem v nějakém rauši, pozornost médií jsem pracovně využívala a také se v tom ještě hledala. Postupem času, kdy se pod drobnohledem začali objevovat i moji partneři a další oblasti života, do kterých média šťourala, už to samozřejmě bylo míň příjemné. Ale beru to prostě jako součást celého mediálního obalu a jako něco, s čím je potřeba počítat.
Litovala jste někdy, že jste se na kariéru modelky vydala?
Vůbec ne. Vlastně jsem k tomu směřovala už od nějakých třinácti čtrnácti let. Lákalo mě všechno s tím spojené, od cestování přes výzvu naučit se pořádně anglicky až po to, osamostatnit se a vystřelit z Havířova, kde jsem žila. Bylo to takové osudové a všechno ostatní se nějak přirozeně napojilo.
Maturitu jste si kvůli kariéře v modelingu dodělávala až ve čtyřiadvaceti letech. O dalším studiu jste neuvažovala?
Přemýšlím o něm pořád, ale i když to bude znít asi divně, pořád si říkám, proč bych to vlastně dělala. Nechce se mi si teď, se čtyřletým dítětem, přidávat ještě další aktivity. Jiříček hrozně rychle roste, bylo by mi líto, kdybych s ním ten čas netrávila. Třeba na studium ještě dojde, jen to pro mě momentálně není něco, co bych potřebovala k práci. Spíš mi přijde důležitá určitá forma seberozvoje, terapie a podobně. Myslím si, že čím je člověk starší, tím více si váží sebe a svých hodnot. Je důležité investovat právě do sebe a dělat si hezky.
Když jste v roce 2009 Miss vyhrála, řekla jste: „Zatím jsem nenašla povolání, které by mě naplňovalo, ale určitě mě baví práce s lidmi.“ Už jste to povolání našla?
Jasně, naplňuje mě to, co dělám. Nemám potřebu pořád něco pokoušet. Moje práce je různorodá, kromě modelingu a svého Instagramu se věnuji i charitativním projektům nebo reklamě. Člověk si lehce vyzkouší hereckou práci, pracuje neustále s lidmi, je to hodně rozmanité. Není to jen o nějakém šlapání mola nebo focení. Komerční část mé práce je velmi příjemná, dokáže vydělat hezké peníze, a díky tomu se pak můžu věnovat třeba právě tomu seberozvoji a chodu rodiny. Musím říct, že je mi v těchto směrech hrozně fajn a jsem vděčná za to, co mám. I když slovo influencer nemám ráda a nemyslím si, že jím jsem, tak je pravda, že je to pro mě také nějaká výdělečná platforma.
Myslím, že sto tisíc sledujících na Instagramu naznačuje, že asi influencerkou jste.
Asi ano, ale já to prostě nevnímám jako prioritu. Instagram je pro mě spíš o komunitě, kterou tam mám a která je skvělá. Na druhou stranu je pravda, že je to moje platforma, na které si můžu dělat PR a sama si vybírat spolupráce podle toho, jak se mi líbí nebo jak mi přijdou zajímavé. Na Instagramu mě berou jako člověka, který má i nějaké názory, ne jen jako modelku.
Je influencerství výrazně nezávislejší a svobodnější než modeling?
Určitě. Když jdete přehlídku, je do toho zainteresováno přes sto lidí, pro které je to práce a obživa. Na Instagramu jsem samostatná jednotka a nemusím plnit ničí nároky a požadavky. Je to pro mě pohodlné, jsem doma se synem, můžu dělat takto kreativní práci a rozvrhnout si vše tak, jak chci já. Současně je to ale stále přivýdělek, rozhodně ne práce, která by pro mě měla být hlavní a naplňující.
Na Instagramu sdílíte i fotky se synem. Nastavila jste si předtím nějaké hranice? Kdy je za vás ještě v pohodě fotky s dítětem sdílet, a kdy už ne?
Zatím jsme ve fázi, kdy mu to nevadí, ale nepopírám, že je to choulostivé téma, vlastně ani moc nevím, jak na něj odpovídat. Jiřík je mojí součástí, a když jsme pozvaní na nějakou akci, kam jsou pozvané děti, nebo jsme oba tváří nějaké značky, která vyrábí oblečení i pro děti, tak je jasné, že tam zkrátka děti jsou a budou. Řešíme to doma i s manželem, z výdělků mu samozřejmě dáváme peníze bokem. A třeba bude jednou rád, že byl tváří nějaké kampaně. Uvidíme časem, jak se k tomu bude stavět. Pokud mi za rok, dva, pět řekne, že už někde nechce být, tak tam nebude.
Jak velký mezník ve vašem životě bylo narození syna? Změnilo vás mateřství?
Změnilo mě hodně. Myslím, že člověk najednou přestane být trošku sobec a začne přemýšlet nad sebou a nad časem. Musí zkoordinovat víc věcí najednou a zároveň se poněkud upozadit, současně mu ale také brzy dojde, že na sebe zase nesmí úplně zapomínat, protože jeho seberozvoj je důležitý třeba i pro vztah, co má s partnerem. Takže je potřeba to vybalancovat, abyste se nakonec neutápěli někde v samotě jenom s tím dítětem.
Váš manžel Petr má dva syny z předchozího vztahu. Řešila jste někdy, jak k nim zapadnete, jak se budou obě rodiny sžívat?
Člověk má na začátku vždycky ty největší ambice, aby byl partnerovým dětem nejlepším kamarádem, a postupně z nich slevuje, protože mu dojde, že mají svoji maminku. Je důležité přijmout takovou roli, aby se u táty cítily dobře, aby měly navařeno, aby si měly co obléct a měly komfort. Ony si tyhle věci nevybraly, a i proto je strašně důležité vytvořit pro ně prostor, ve kterém se cítí bezpečně. O to se snažím. Navíc mezi sebou máme hezké vztahy. Kluci už zrají, je jim dvanáct a devět, takže není problém se s nimi na všem domluvit a je to prima. I když občas je to samozřejmě se třemi kluky taky trochu na hlavu.
Vaše dětství nebylo úplně idylické, tátu jste viděla naposledy, když vám byly čtyři roky. Dokážete zpětně říct, jestli vás to nějak ovlivnilo?
Těžko říct. Ohledně otce je to už tak dávno, že si myslím, že jsem si nějaké pocity nahradila svou rodinou. Snažím se ji budovat tak, abychom to měli hezké. I když jsme si s manželem prošli obdobím, které nebylo zrovna snadné, tak jsem pořád věděla, že láska mezi námi je. Přiznávám, že se také snažím učit být trochu sobec. Dřív jsem taková nebyla, hrozně jsem si brala to, co mi lidé říkali, i když mě to zraňovalo. Od jisté doby jsem to prostě utnula, našla jsem si nějakou cestu, na které je mi dobře, a spoustu věcí a lidí jsem ve svém životě odstřihla.
Jak jste tu cestu našla? Byla to zmiňovaná krize s manželem, kterou jste si musela projít? Pomohla vám třeba terapie?
Terapie mi určitě pomohla naučit se, jak být sama sebou a říkat věci otevřeně. Vím, že mám dobrou sebereflexi, ale možná právě z toho důvodu jsem také víc zranitelná. Musela jsem se naučit chránit se a také si sama sebe víc vážit a nastavit si nějaké hranice. I když to zní jako velké klišé, věřím, že některé věci se dějí jednoduše z toho důvodu, aby člověka nakoply jít dál, aby se mu konečně zase někde rozsvítilo světlo.
Pomohlo vám partnerskou krizi rozhodnout třeba i to, že víte, jaké je vyrůstat bez otce?
Tím, že jsem s ním nežila, vlastně moc nevím, o co jsem přišla, takže se mi to těžko hodnotí. Pro mě osobně je důležité moje vnitřní odpuštění a vědomí, že v situaci, kdy jsme měli partnerskou krizi, jsem kopala za naši rodinu. Za lásku, která mezi námi v té době asi nebyla v takové podobě, jakou by si zasloužila, což mě automaticky vedlo k tomu, něco změnit.
Řada terapeutů říká, že nevěra málokdy bývá čistě problém jedné strany, a jde spíš o symptom něčeho problematického ve vztahu. Jak dlouho vám trvalo si to připustit? Protože předpokládám, že první, co člověk cítí, je šok ze zrady toho druhého.
Podle mě to trvá celý život. Myslím, že s nevěrou se nedá úplně smířit, protože to jednoduše zrada opravdu je. Jsem zastánkyní toho, že lidé spolu mají mluvit a nekopat kolem sebe, když už něco takového udělají. A také si myslím, že dospělí inteligentní lidé řeší problémy mezi sebou předtím, než se něco takového stane. Na druhou stranu věřím v to, že člověk může udělat chybu a pracovat na tom, aby ji napravil. Svému manželovi jsem v uvozovkách dala možnost, aby si to zkusil někde jinde, také aby věděl, kam se vrací. Myslím si, že si to dostatečně uvědomil. I když to pro někoho, kdo sledoval celou naši krizi v bulvárních médiích, může znít naivně, jsem přesvědčená, že všechno, co se stalo, náš vztah hodně posunulo.
Jak jste zvládala řešit partnerskou krizi a současně sledovat, jak se v reálném čase propírá také v médiích?
Když se věci dějí za zavřenými dveřmi, všechno kolem vidíte tak jako z půlky, ale když vám to lidi s velkou radostí donášejí, ideálně ještě nějak přibarvené, musíte jít hodně do sebe a přemýšlet, čemu věřit, čím se nechat ovlivnit, čemu dát šanci. Upřímně jsem opravdu některé detaily a intimnosti vědět nepotřebovala a nechtěla, protože vám to nijak nepomůže, jen to živí váš vztek. Ale současně si myslím, že by mě také díky tomu dneska už jen tak něco nerozhodilo. Tehdy jsem na to nebyla připravená. Sice jsem tušila, že se doma něco děje, ale ono to fakt vypadalo, že se to stalo lusknutím prstu, chemie zafungovala, a bylo.
O nevěře samotné jste se dozvěděla od manžela, nebo z médií?
Víceméně z bulváru, bohužel. Nevěra není nic příjemného a ten, kdo se jí dopustil, ji bude vždycky asi spíš zatajovat, nebo se dokonce snažit hodit to na toho druhého, ale problém to neřeší. Člověk dřív nebo později musí jít do sebe a nějakým způsobem si to vyřešit, jestli chce ve vztahu pokračovat, což se Petrovi daří.
Přemýšleli jste, jestli nezajít na párovou terapii?
Uvažovali jsme nad tím. Jednou jsme spolu na párové terapii i byli, ale mně se to moc nelíbilo. Zastávám názor, že bychom si každý měli chodit svoje problémy řešit ke svému terapeutovi a pracovat na nich. Tohle pro mě osobně funguje mnohem lépe.
Spousta lidí je přesvědčená, že nevěra je konec vztahu. Místo, ze kterého není návratu. Jak jste ji zvládla ustát vy? Musela jste udělat tlustou čáru a od určitého momentu si říct – dobře, stalo se, ale už se k tomu nebudeme vracet?
Myslím si, že je důležité některé věci prostě vytěsnit a dál se v nich nešťourat. Důvěra je nesmírně křehká a chatrná věc, a člověk, který ji zradil, musí bojovat, aby ji zase získal zpátky. Musí dát tomu druhému najevo, že je zpátky, uvědomuje si, že udělal chybu, a chce na tom pracovat. Dneska díky tomu Petrovi zase začínám věřit. Beru to tak, že to byla naše společná chyba. A že se to stalo takto okatě, byl už jen akt výbuchu. Mohli jsme tomu předcházet, ale stalo se. Já si i uvědomuju, že to bylo v době, kdy jsem byla pořád doma s dítětem a moc jsem neměla ambice, že se objevovaly aspekty, které nás k nějakému řešení vybízely, ale my jsme jim nevěnovali pozornost, takže se asi něco stát muselo. Samozřejmě mě ale mrzí, že to muselo být ovlivněné někým jiným. Milostný trojúhelník je vždycky nepříjemná záležitost a asi nikdo na něj nemá terapeutickou pomůcku. Petr o náš vztah bojoval, snažil se, bylo to pro něj rozhodně také těžké, ale zkrátka mezi námi byla láska, která nám za to stála. Kdyby tam nebyla a snažili jsme se to dát dohromady jen kvůli dítěti, nemohlo by to fungovat.
Věděla jste od začátku, že to ustojíte, že spolu chcete být?
Ze začátku jsem s ním tedy určitě být nechtěla. Byla jsem hrozně naštvaná, ale postupem času jsme si k tomu, myslím, oba nějak docházeli. Ostatně i to, že jsme se vzali, byl symbol toho, že událost uzavíráme. Tlustá čára ze dne na den podle mě udělat nejde, ale pokud pracujete na sobě i na vztahu, chodíte na terapie a mluvíte spolu, vrací se vám to ve formě zdravého, sebevědomého vztahu. Když to jen zavřete v sobě a uděláte tlustou čáru, jednou to stejně bouchne. Asi v tom hraje roli i dospělost. Dřív bych podobnou věc řešila v afektu, v naštvání, protože každý máme nějaké ego, ale cítila jsem, že tady by to nemělo význam.
Uvažovali jste třeba i o možnosti otevřeného vztahu?
Vůbec. Já jsem naprostá monogamistka a Petr je paradoxně hrozně žárlivý, takže to by vůbec nešlo. Jsem v tomhle asi stará škola. Když poslouchám svoje kamarády, jak si různě obohacují svůj sexuální život a zvou do něj další partnery, tak vnímám, že je to něco, po čem naprosto netoužím.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Svatbu jste s mužem měli hodně utajenou, jen vy dva, svědci a oddávající. Chtěla jste to takhle, nebo jste spíš snila o velké svatbě?
Vždycky jsem to chtěla přesně takhle. V tomhle mi šel osud zase trochu naproti, po bolestné zkušenosti přišla vzpruha završující vše, co se událo, naší svatbou. Potvrzení, že chceme jít dál a bude nám zase hezky. A taky je potřeba říct, že mi v té době hodně pomohla komunita lidí, kterou mám na Instagramu. Ženská solidarita byla neuvěřitelná, vlastně tam zafungovala jakási forma terapie sdílením. I dnes mi občas někdo napíše, že si prochází podobnou situací a chce ode mě poradit, ale to já neumím. Můžu říct svoji zkušenost, vyslechnout, ale určitě nejsem v pozici člověka, který může někomu radit.
Jak relaxujete? Umíte si s malým dítětem, prací a zjevně intenzivní prací na vztahu najít čas jen na sebe?
Určitě. Já mám pro sebe času spoustu. Petr má svoji pracovnu, kam si zaleze, když je potřeba, a pro mě je relaxem a prioritou trávit čas s rodinou, mám to hrozně ráda. Samozřejmě si ráda zajdu občas něco koupit, do kina, na nehty nebo kosmetiku, ale nemám potřebu být vyloženě sama. Jsem velmi ráda, když je to doma příjemné a je klid, když uvařím něco dobrého, venku je pěkně, takže můžeme otevřít dokořán okno. Raduju se z maličkostí. Jakmile funguje harmonie ve vztahu, ve vás samotných a celkově v tom žití, tak je to super.
