Kapela Tata Bojs je na scéně už 37 let. U dlouhodobých vztahů je vždycky důležité ukočírovat ego, říkají
Mají za sebou 37 let existence kapely Tata Bojs a přes 40 let přátelství. Milan Cais a Marek Huňát alias Mardoša, se naposledy pohádali ve čtvrté třídě a inspirace jim ještě zdaleka nedochází.
Loni jste oslavili 36 let existence Tata Bojs a k oslavám se přidával i filmový dokument s názvem tata_bojs.doc, který měl v září 2024 premiéru. Nahlíží na celou cestu kapely, i na vás samotné. Jaký byl Milan a Mardoša tehdy, a jací jsou teď?
Milan: No, tak byli jsme mladší, o dost svěžejší, asi i bláznivější, neměli jsme děti, takže i trochu víc bezstarostní. Ale elementární chuť něco tvořit a dělat brajgl, nám zůstala celých šestatřicet let. V tomhle jsme se tolik nezměnili. V souvislosti s filmem, nebo před šesti lety s knížkou Tatalog, si i my sami uvědomujeme, jak je svým způsobem unikátní vydržet takovou dobu, i když nám se to tak v podstatě nezdá. Z pohledu zevnitř nám všechno přijde přirozené, jezdíme na koncerty, vídáme se, baví nás to a najednou uběhlo třicet šest let.
Mardoša: Strašně to utíká, no!
V roce 2018 proběhla rozsáhlá výstava v pražském DOXu, jako její prodloužená ruka vyšla v dalším roce kniha Tatalog. Pak i film. Vzpomínáte rádi na minulost?
Milan: Minulosti se nezříkáme, bereme ji jako naši součást. Náš vývoj byl od úplného počátku poměrně dynamický. Když si vezmu, že jsme na začátku ještě neuměli moc hrát, ale přesto jsme vyšli na pódium. Jinak samozřejmě není nějak extra příjemné se na sebe na velkém plátně dívat.
V čem to není příjemné?
Mardoša: Osobně nejvíc trpím, když vidím videa, kde mluvíme, na ty koncertní záznamy jsem možná zvyklejší. Když jsme připravovali videoklip k písničce Kraftwerk in Saint Tropez z alba Jedna nula, vraceli jsme se ke starým záznamům, které před dvaadvaceti lety natočila moje žena Bárka. Tenkrát jsme do Saint Tropez vyrazili jako výprava kamarádů a padly tam tři celé kazety, to jsou tři hodiny materiálu, které jsme si nakonec nikdy nepustili. Až teď, při tvorbě videoklipu, jsem je zhlédl vůbec poprvé od začátku až do konce, a když jsem slyšel své promluvy, opravdu to příjemné nebylo, ani trochu.
Milane, vaše maminka říká, že chodila v podstatě na všechny vaše koncerty. Vaši rodiče, Mardošo, vám dali ve svém suterénu v domě k dispozici prostor, ve kterém jste měli dlouhá léta zkušebnu. Podpora ze strany rodičů je v dokumentu až hmatatelná. Jak moc pro vás byla takto vložená důvěra důležitá?
Mardoša: Pravděpodobně by nás lákalo hudbu dělat i bez ní, ale nebýt té podpory, ať už psychické, nebo materiální, nemohli bychom začít tak rychle. Zkušebna, vození na koncerty, zakoupení nebo půjčení nástrojů bylo pro kapelu naprosto stěžejní. Můj táta byl ale občas ve svízelné situaci, protože jsme hrávali na akcích Unijazzu, kterého byl dlouhá léta předsedou. A on nechtěl, aby to vypadalo protekčně, že si synáčka někam dosadil, a navíc jsme na pódiu předváděli dost šílené věci a dělali trochu ostudu. Najednou jsme se totiž ocitli se svýma „šagalama“ mezi zavedenými alternativními kapelami, jako je například Dunaj nebo Extempore, a tak je možné, že táta trochu trpěl, ale ničemu samozřejmě nebránil.
Milan: Rodiče byli, myslím, hlavně rádi, že máme o něco zájem, že se nechodíme potloukat jen tak po ulicích, zároveň to ale nijak zvlášť neprožívali. Rozhodně tam neprobíhalo žádné naplňování rodičovských ambicí přes děti. Zpětně si myslím, že to pro nás bylo důležité, protože kdyby tam ten tlak byl, kdoví, jak bychom skončili.
Takže jste nikdy neslyšeli: „Běž zkoušet, ať vyhraješ Anděla!“
Milan: To vůbec. Naši tomu zase tak moc nevěřili. Byli rádi, že chodím hrát na bubny, ale podporovali mě primárně na studiích ve výtvarné a vizuální tvorbě. Byli rádi, když jsem se dostal na akademii, a říkali: Tohle je tvůj směr, tu hudbu si dělej jako koníčka.
Odrazovali vás od toho? Proběhlo tam nějaké: Na světě je tolik lidí, co by chtěli mít slavnou kapelu, raději se uč.
Milan: Nebyl tam ani druhý extrém. Rodiče si mysleli své, ale nechali nás být. A myslím, že pak měli radost a byli i překvapení, co se z té kapely vyklubalo.
Mardoša: Ale to my vlastně taky!
Někteří terapeuti tvrdí, že určité množství vztahů nepřežije osobní růst jednotlivce. Vy jste zvládli založit kapelu, k tomu mít každý své vlastní projekty, a hlavně rodinu. Jak složité je udržet přátelství po dobu více než 40 let a ještě za docela náročných podmínek?
Mardoša: Těžko říct, abych řekl pravdu, moc se nad tím nezamýšlím. Nemám ani výrazný pocit velkého osobního růstu. Spíš pocit štěstí, že se mi podařilo dělat to, co dělám, a že to má nějakou odezvu. Jednak mluvím samozřejmě o kapele, jednak o tom, že jsem mohl třeba začít psát sloupky. Měl jsem štěstí, že mě kdysi oslovili, abych psal do časopisu Rock & Pop sloupek nazvaný Pozorovatelna, teď píšu už léta do deníku Metro. Jsem ale amatér, nechodil jsem na žádnou novinářskou školu a ani bych nikdy neměl drzost někam sám od sebe něco napsat.
Milan: Je to asi hodně spojené s tím, že se pohybujeme každý ve své oblasti, když nepočítám hudbu, ve které máme jen dílčí úspěchy. Kdyby Mardoša dostal Nobelovu cenu za literaturu a já vystavoval v Tate Modern, asi tím utrpí i kapela.
Mardoša: Řekněme, že to naše „společné dílo“ nám dává pořád hodně společného času a energie.
Milan: U těch dlouhodobých vztahů je vždycky důležité ukočírovat ego, aby se to nějak nezvrtlo. Mardoša ho má navenek hodně potlačené, a i když si myslím, že ho má, umí ho dobře krotit. S tím já mám občas trochu větší problém, ale pořád se učím. Což je ostatně taky jedna z devíz našeho vztahu. Když se člověk na tu věc podívá z hlediska věčnosti, tak vlastně o nic nejde. Ten pohled s odstupem a z výšky a v časovém kontextu mi často dost pomáhá.
Máte za sebou 161 vydaných skladeb, 10 alb, 24 hudebních videoklipů. Kde berete neustále inspiraci?
Milan: Všude, tady. Ono se toho děje tolik. Někdy si člověk nosí témata hluboko v hlavě, a pak je postupně zpracovává. Nebo cítím, že to ještě není ono a že by to nedopadlo dobře. Tak to odložím, a buďto si k tomu později dojdu, protože mi to přijde pořád zajímavé, anebo vůbec.
V jedné z písní z posledního alba zpíváte: Snaha se cení, každá únava není vyhoření. Máte s vyhořením nějakou zkušenost?
Milan: Když mě to napadlo, líbil se mi ten trochu přísný rým. Ale s vyhořením já osobně naštěstí zkušenost nemám. Zatím. Mívám ale zároveň pocit, že se kolem mě někdy vyskytují lidé, kteří tak pojmenovávají únavu i přepracování. Že mají tendenci zaměňovat přetížení za vyhoření. Ono je to blízko, ale rozhodně to není totéž.
Je nějaké téma, které vás nezajímá, o kterém byste nikdy písničku nenapsali?
Milan: Vyhýbáme se politickým tématům, řekl bych, že jako čert kříži. Tam je to takové „vošajstlich“. Ale společenská témata nás zajímají.
Mardoša: Nějaké společenské přesahy v textech máme a samozřejmě vnímáme, co se kolem nás děje. Máme na veřejné věci názor, ale nechceme dělat vyloženě protestsongy. To by bylo asi dost krátkozraké.
Měli jste vůbec někdy nějakou krizi, ať už tvůrčí nebo mezi sebou, kvůli které jste přemýšleli o ukončení kapely?
Milan: Ne. My jsme se naposledy pohádali ve čtvrté třídě. To už je otřepaná historka. Je to do jisté míry dané rozdílností našich osobností a Mardošovým nekonfliktním způsobem fungování vůči okolnímu světu. Když je občas potřeba řešit s našimi spolupracovníky něco nepříjemného, tak se neúčastní, protože víme, že by se mu na té schůzce nelíbilo.
Mardoša: Ale někdy se účastním.
Milan: Někdy se účastníš, ale nic neříkáš. Takže se s ním vlastně nedá moc hádat. Kdyby tady seděl Cais číslo dvě, to už by Tata Bojs možná neexistovali.
Mardoša: Kdyby tady seděl druhý Mardoša, tak by to taky nešlo.
Milane, ve filmu zmiňujete, že užíváte bachovky na zklidnění.
Milan: Já jsem je dostal od někoho jako dárek. Asi už se na mě nemůžou kamarádi dívat, a tak se mi snaží různě pomoct.
Mardoša: To bylo něco na zklidnění, jo?
Milan: Jo, takové kapičky. Ale už jsem je dobral. Teď mám zase problém s tenisovým loktem. Dostal jsem k narozeninám členství do tenisového klubu Hanspaulka, a zrovna jako na potvoru mě to začalo bolet. Tak si na to teď dávám hadí jed, ten jsem taky od někoho dostal. A docela to pomáhá! Já jsem vlastně docela neschopný se o sebe v tomhle ohledu starat, takže když mi někdo důvěryhodný řekne: „Tohle je dobrý, tohle ber,“ tak já to beru.
Má u vás alternativní medicína své místo?
Milan: Má, v poslední době možná větší než dříve. Byl jsem ten člověk, co si vždycky raději zobnul hned antibiotika, ale teď jsem najel třeba na homeopatické kuličky, které mi fungují, když jsem vyšťavený a organismus to už nezvládá.
Mardošo, o vás se říká, že jste Mirek Dušín, v podstatě buddha. Nepijete, nenadáváte sprostě… Dokáže vás něco rozhodit?
Mardoša: Nejvíc se umím rozčílit na sebe. Když totiž něco nemám ve své moci, dokážu se s cizí chybou lépe smířit. Pokud ale udělám nějakou blbost, mám pak na sebe čistý vztek. Ale víc než se vztekem mám problém spíš s takovým vnitřním stresem nebo neklidem. To přichází, když se mi nakumuluje hodně věcí najednou a já je nestíhám, což se mi stává lehce. Jsem totiž dost pomalý a pro jeden úkol nestíhám druhý.
Máte za sebou asi 1300 odehraných koncertů. Míváte ještě někdy trému?
Mardoša: Já ji teda pociťuju vždycky. I před malým koncertem, takové to drobné svírání v žaludku.
Milan: Ono je to asi přirozené a v pořádku, je to spíš vnitřní neklid, který ale člověka motivuje k většímu výkonu. Ale jasně, když hrajeme komorní koncert ve stodole, užíváme si to od začátku. Není potřeba být tolik nervózní z toho, že se technicky něco pokazí, a když náhodou ano, asi to všichni zvládnou. Technologicky náročný koncert, jako byl v O2 universum, nebo ten, který bude v únoru ve Foru Karlín, nabízí větší půdu pro neklid. Navíc jsem před těmito koncerty, kdy mám být nejvíc svěží, naopak nejvíc zničený ze všech těch příprav.
Mardoša: Po těch celodenních zkouškách jsme vždycky úplně „vyfluslí“.
Milan: Ona je to těžká disciplína. Myslím, že je přitom velký rozdíl oproti velkým zahraničním hvězdám, které dávají třeba podobně technologicky náročný koncert dohromady jako turné, na kterém všichni vědí, co mají v daný moment dělat. Zatímco my to celé stavíme pro jeden večer s jednou, a navíc ještě fragmentální generálkou. Je tam spousta techniky a X článků, které se můžou pokazit.
Mardoša: U takových koncertů je pak i riziko přemotivace. Člověk tak moc chce, až udělá chyby, které normálně nedělá. U velkých koncertů je pak ještě jeden typ stresu, ten neumělecký. Často jsou tyto koncerty v naší režii, finančně i organizačně, takže už to není jen o tom přijet a odehrát co nejlépe koncert, ale ještě člověk musí myslet na všechny věci mimo hraní.
Zdroj: autorský článek
