Krása pomíjivosti a nedokonalosti aneb Co nás o životě učí japonské wabi sabi
Japonský koncept wabi sabi vnáší do našeho života jednoduchost a krásu, činí ho udržitelnějším a vydržitelnějším.
Nikdo není dokonalý – pomačkaný keramický hrnek s tímto nápisem a tužkami stojí na pracovním stole v naší domácnosti, co si pamatuju. Mámě ho věnovala před lety její nejlepší kamarádka, aby ji upozornila, že honba za dokonalým vzhledem, prací a domácností je nedostižným, zato vyčerpávajícím cílem. Což máma s otevřeností sobě vlastní přiznala. Ty chvíle, kdy se cítila královnou kuchyně, nejatraktivnější v kanceláři a malou hvězdou své profese, trvaly mžik a žádaly o znovupotvrzení. Nenápadně, či vlezle, záleželo na matčině momentálním rozpoložení. Vyčítala si i malé chyby, které téměř nikdo nevnímal. Až dostala další vzkaz z blízkého okolí, motivační kartičku její laskavé šéfové, že „minulost je prach…“ a že ty délky pomlček v textu opravdu nikdo moc neřeší.
Když praskne struna
Nedokonalost má svou hodnotu. Japonci pro to nemají přesná slova, ale chápou podstatu, která jim po staletí dělá život snesitelnější. Jde méně o to, co vidíme, jako spíše o to, jak to vidíme. Smyslem je život si zjednodušit, ulehčit a zkrášlit, nenechat se totálně rozhodit zdánlivými nepříjemnostmi. Prostě občas něco není dokonalé, stoprocentní. No a co. Slavný violoncellista Yo-Yo Ma, geniální hudebník a skladatel, který svým talentem fascinoval posluchače už jako dítě, dnes držitel dvou desítek cen Grammy a dlouhé řady ocenění, je dobrým příkladem takového přístupu.
Představte si, že máte sólo na koncertu světové třídy, obecenstvo vás vítá za obrovských ovací, je doslova nabuzené vysokým očekáváním. Začnete hrát, začnete se cítit pohodlně, a pak vám praskne struna. Nastane noční můra hudebníka. Pan Yo-Yo Ma ale reaguje odlišně, než by se čekalo. „Někdy struny prasknou. A když praskne struna na začátku představení, myslím, že jsem v nebi. Všichni zalapají po dechu, ale co, vy jen zajdete do zákulisí a nasadíte si novou strunu. A protože se už stalo něco nepříjemného, po zbytek večera nemůžete udělat nic špatného.“ No není to rajská hudba pro unavenou duši?
Co si myslíme, že víme
Snaha o dokonalost člověka tyranizuje, neschopnost procítit krásu okamžiku ochuzuje. Japonsko jsme měli dlouho spojené se střídmostí, perfekcionismem, houževnatostí a tvrdostí. Jenomže Japonec je také jenom člověk a filozofie wabi sabi je prý hledanou esencí jeho duše. Podle britské japanistky a spisovatelky Beth Kempton o tomto slovním spojení nemluví a nevysvětluje ho ani nejrespektovanější japonský slovník Kódžien. Jak upozorňuje ve své knize Wabi sabi, není to všelék. „Cítíme je, když přicházíme do styku s podstatou autentické krásy, která je nepředstíraná, nedokonalá, a tím lepší,“ snaží se přiblížit západní kultuře podstatu filozofie s tím, že Japonci nepoužívají tento výraz pro určitý přirozený a nedokonalý vnější vzhled předmětu, jak se s tím dnes běžně setkáváme ve spojení s designem, třeba při popisu předmětu jako wabi sabi miska, wabi sabi židle. Pro Japonce je to spíše dojem ze setkání s určitým druhem krásy.
Oživená krása
Klasickým příkladem wabi sabi je kintsugi, prastaré japonské umění opravy čajových misek. Slepování kusů rozbité keramiky zpět k sobě obvykle znamená použití neviditelného lepidla a následné přetírání prasklin, aby znovu vypadala jako nová, aby prasklina, tedy chyba, ideálně zmizela ze světa. Kintsugi má opačný přístup. Místo toho, aby se snažilo skrýt nedokonalost, zvýrazní ji. Praskliny po slepení přetírá zlatem nebo stříbrem. Přesně to například dělá ve své kuchyni v The Artisan pražský šéfkuchař David Rejhon, který se rozhodl posunout svůj udržitelný přístup na další úroveň. Tady se prasklé nádobí nevyhazuje, ale dostává nový život.
Naplněný ideál? Tak teď to přijde
Je to úlevné a osvobozující, nepoeticky konstatuje Matt Johnson, psycholog z Princetonu, který se zabýval tím, jak tento obtížně uchopitelný koncept fiozofie a estetiky může člověka osvobodit, když je zřejmé, že na Japonce funguje. „Vztahuje se ke zvláštní hodnotě, která přichází s přijetím nedokonalosti a pomíjivosti a poskytuje alternativní pohled na moderní úzkosti a perfekcionismus tím, že uznává, že vše je v neustálém pohybu,“ vysvětluje. Jde o to, že ať člověk dělá cokoli, je dosažení dokonalosti silnou, třeba podvědomou motivací, ale zároveň také jakýmsi konečným úspěchem. Studujete, až se z vás kouří, a dosáhnete skvělého výsledku testu, nejlepšího ve skupině, v ročníku, v meziplanetárním prostoru? Usilovně pracujete na tom, abyste měli nejkrásnější zahradu ve vesnici, naplánovali dokonalý víkend pro svou lásku, dosáhli dvanácti opon po představení, získali pochvalu před nastoupenou jednotkou od věčně nespokojeného šéfa? Nebavíme se teď o užitečnosti výzvy, ale o chvíli poté. „Není ani takový problém, že se těchto ideálů dosahuje jen zřídka. Skutečná obtíž přichází, když je cíle dosaženo, protože přichází okamžitý tlak na jeho udržení. Cokoli, co pokračuje od vznešené ideální pozice, téměř z definice nemá kam jít než dolů,“ připomíná psycholog. A je důležité se s tím umět vyrovnat.
K tomu může pomoci přístup wabi sabi. „Člověk si dobře uvědomuje, že jakékoli dosažení statické dokonalosti je umělé a jeho usilování nevyhnutelně povede k nespokojenosti. Místo toho přijetí, a dokonce oslava nedokonalosti v souvislosti s časem mohou člověka osvobodit od tohoto dobrovolného napětí.“
Váš škrábanec na iPhonu
Kromě zápalu stále v nitru vím, že se vše vyvíjí v čase, že chyby přijdou a že tím neztrácím na své hodnotě. Počítám s tím a jsem k sobě i k okolí laskavější, ohleduplnější. Jak to v mozku funguje, uvádí doktor Johnson na jednoduchém příkladu: „Přemýšlejte o pocitu paranoie, který má ten, kdo právě začal používat nejnovější nedotčený iPhone vytažený z krabice. Nevyhnutelně jednou přijde první škrábanec. Počáteční pocit zklamání, nedostatečnosti, až vzteku ale může brzy vystřídat širší pocit úlevy a spokojenosti.“
Podle něj má inspirativní techniku spisovatel Haruki Murakami, který při přednáškách před japonštinou upřednostňuje angličtinu. Na rozdíl od čtení nepovažuje mluvení v ní za svoji silnou stránku. Člověk se běžně přeřekne, nedokonale vyjádří, a když se mu to stane v rodném jazyce, cítí se před publikem hůře, až poníženě. „Ale v cizím jazyce? No bože, je to prostě cizí jazyk…“
