Chyby jsem dělala vždycky, už se na sebe ale nezlobím, říká Aneta Langerová a zve na svůj pražský koncert
Zpěvačka Aneta Langerová se po dvou dekádách na hudební scéně nebojí zpomalit, i proto mluví o klidu, nicnedělání a nových začátcích. O tom, proč už si nevyčítá chyby, jak jí pomohla terapie a co by vzkázala mladým lidem před coming outem. Loni si ke svému výročí dvaceti let na scéně nadělila album Zázračná písně krajina, jež představí také na festivalu Metronome Prague 2025, který se koná na pražském Výstavišti. Anetu Langerovou můžete vidět už v sobotu 21. června v 16.50 na ČT Art Fontana stage.
Řekla jste o sobě a tomto období, že jste se bála dělat chyby. Už se je nebojíte dělat?
Spíš bych řekla, že se za ně na sebe nezlobím. Chyby jsem dělala vždycky a vždycky asi nějaké dělat budu, ale pro mě je hodně důležité, že si je už nevyčítám, že už nejsem k sobě řekla bych až hrubá v psychickém nastavení, že se už tolik nekontroluju a že jsem mnohem víc tím, kým doopravdy jsem, což mi přináší obrovskou sílu, a hlavně mě přivádí k vnitřnímu a životnímu klidu. Už za ty roky také vím, že jedna věc je hudba, a záležitosti týkající se pracovního procesu – což je prostě krásné, mám to strašně ráda, ale že to nejdůležitější můžu hledat úplně jinde v obyčejných věcech, normálních mezilidských vztazích, to mě činí čím dál štastnější. V těch obyčejných věcech spatřuji nejen chyby, ale také hezké věci, které mě neustále něčemu učí a je mi celkově lépe a svobodněji.
Jak jste se naučila chránit svou psychickou rovnováhu ve světě, který je často hodně hlučný, rychlý a ne vždy přející?
Dlouho jsem si myslela, že bych to všechno mohla uhlídat a zvládnout sama, akorát při některých tlacích jsem si potřebovala o tom popovídat. Potřebovala jsem nejen své blízké, ale i psychologickou podporu. Terapeut je nezaujatá osoba, vyučená k tomu, aby byla schopná vám otevřít jiné světy a oči, může přinést mnoho dobrého. Člověk ale samozřejmě musí najít někoho, kdo mu sedí.
Máte pocit, že se naše společnost ve vztahu k LGBTQ+ posunula?
Posun je obrovský v tom, že se o tom bavíme veřejně, to je skvělé. Pak jsou situace, kdy se problematika odlišné sexuální orientace dotkne konkrétně někoho samotného nebo jeho rodiny, a to je pořád často velké překvapení, reakce jsou různé a nebývá to úplně snadné, alespoň tak jsem to zaznamenala já. Uvědomuji si, že se pohybuji v kulturní oblasti, kde to může fungovat jinak než v jiné profesi a na jiném pracovišti, a že od toho se odvíjí má zkušenost, ale já se ve společnosti cítím mnohem lépe a mnohem svobodněji.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří ještě nenašli ke coming outu odvahu?
Vždycky říkám, že člověk srdci neporučí a že mu musí důvěřovat, srdce z nás nikdo nevyrve. Důležité je si uvědomit, že ho máme jenom jedno. Čím mohu povzbudit mladé lidi, aby do toho šli? Když má člověk dobré přátele, říká se jim to někdy snáz než rodině. To bývá občas hrozně těžké, protože ne každý má s vlastní rodinou důvěrný vztah. U mě to probíhalo tak hladce, že bych to přála každému. Už jsem měla jenom tátu a chvíli jsem se mu bála svěřit, protože přece jen jsem se s ním nikdy o takových věcech nebavila. Nemluvili jsme o homosexuálních párech, nebylo to pro nás doma téma, a proto jsem nevěděla, jak mu to všechno říct, jak začít. Ale táta byl úplně zlatý. To bylo velké štěstí. Pokud ale rodina nezafunguje dobře, doporučovala bych obrátit se na přátele a získat oporu v nich.
Nicnedělání, oddych. Je to podle vás zahálka?
Máme za sebou dva docela náročné roky, kdy jsme s Janáčkovou filharmonií Ostrava připravovali oslavy 20 let na hudební scéně. Nyní jsme si dali trochu oddych. A oddych přináší to, že se člověku začnou rojit v hlavě nové nápady, což je vynikající, protože člověk nikdy neví, jestli inspirace přijde, nebo nepřijde. Takže já jsem teď často přikována u kytary, piana, nástrojů a mikrofonu a snažím se vytvořit ve svém životě novou hudební etapu. Je to klid, který přejde v neklid, a pak zase v klid, tak to je vždycky. Teď se budu chvíli „houpat“, a pak z toho možná něco bude.
Psychický odpočinek jako součást self-care je velké téma. Je to spíš módní trend, nebo nutnost jak přežít v současném světě?
Odpočinek potřebuje nejen tělo, potřebuje ho i duše. Ostatně si myslím, že by se na to mělo víc dbát. Oceňuji třeba firmy, které chtějí po zaměstnancích pracovní výkon, ale potom jim dají čas, aby si vydechli. Vidím totiž kolem sebe, jak jsou lidé uhonění, aby uživili sebe a svou rodinu, přijde mi, že je na ně poslední dobou vyvíjen docela velký tlak. Potkávám stále více vyčerpaných vyhořelých lidí, neděje se to jen dospělým, děje se to i dětem, a to mě trochu děsí. Modlila bych se, aby se to ve společnosti posunulo ve prospěch života samotného a ne jen ve prospěch toho, abychom zaplatili nájem.
Metronome Prague nabídne pestrý doprovodný program, kvalitní občerstvení a prvotřídní návštěvnické zázemí. Online prodej vstupenek běží na webu www.metronome.cz
