Láska je jen jedna i na fotbalovém stadionu, říká Bára Votíková

Je jednou z nejúspěšnějších českých fotbalistek, youtuberek a hlasem queer lidí. Na svém kanálu před lety prošla veřejným coming outem a na sítích dává otevřeně najevo, že láska je samozřejmě jenom jedna. Bára Votíková chytá za českou fotbalovou reprezentaci a francouzský Paris Saint-Germain. A pak překonává tabu v nejpopulárnějším sportu planety, aby osmělila a povzbudila ostatní.
Jste profesionální fotbalistka, influencerka, na YouTube i Instagramu máte přes půl milionu odběratelů, vlastníte módní značku. Dokázal by vás uživit jenom fotbal?
No jasně, dokázal.
Ptám se proto, že v mnoha rozhovorech s profesionálními fotbalistkami zaznívá, že musejí mít vedle fotbalu ještě jedno zaměstnání, aby se uživily. A že to je ten zásadní rozdíl mezi mužským a ženským fotbalem.
Záleží, za jaký tým hrají. U nás v Česku to ještě není úplně ono, i když se podmínky neustále zlepšují, a to hlavně ve Spartě a ve Slavii. Já se v Paříži určitě špatně nemám a fotbalem bych se uživila. Baví mě ale dělat i jiné věci kolem. Dělala jsem to tak vždycky a ráda bych v tom pokračovala. I když je pravda, že teď jsem mimofotbalové aktivity musela dost omezit a soustředím se hlavně na fotbal.
Zatímco účet ženského týmu Slavie má na Instagramu přes 14 000 sledujících, účet Paris Saint-Germain jich má přes milion. Je to v kostce ilustrace toho, jak ženský fotbal vnímáme u nás a jak ho vnímají třeba ve Francii?
Částečně ano, ale pravda je, že popularita ženského fotbalu není ani ve Francii bůhvíco. Za velké množství fanoušků na sítích může spíš prestiž klubů, jakým je i Paris Saint-Germain.
Tušíte, co může za to, že ženský fotbal není tak populární jako mužský?
To je otázka. Spousta lidí asi fotbal pořád vnímá jako mužský sport a srovnává i kvalitu ženského a mužského fotbalu. To je ale v principu špatně a tomu ženskému to může na popularitě ubírat. Možná za to může i to, že se nám zatím nepovedl nějaký velký světový úspěch, i když jsme ve Slavii měly docela dobrou šňůru v Lize mistrů, kdy jsme se dostávaly do čtvrtfinále. Je to jedno s druhým.
Ale věřím tomu, že se to zlepší. Ostatně ve světě roste popularita ženského fotbalu velkým tempem. Když se podíváte na tým Angličanek, které teď vyhrály mistrovství Evropy, a na dnešní návštěvnost anglické ligy, je to nesrovnatelné. Dvakrát po sobě teď vyprodaly Wembley. Takže se nebojím, že by popularita ženského fotbalu časem nevzrostla i u nás.
Začátkem února vzbudil ve fotbalovém světě ohromné reakce coming out českého hráče Jakuba Jankta, který ho uveřejnil na svých sociálních sítích. Prolomil tím nějaké tabu mezi aktivními profesionálními fotbalisty?
Myslím, že ano. Jakub mi sám říkal, že by chtěl být pro ostatní pozitivním vzorem. Což podle mě samo o sobě vypovídá něco o tom, že mužské fotbalové prostředí v otázce jiné orientace než heterosexuální není pro hráče až tak příjemné a přívětivé. Když jsem se chvíli poté, co video zveřejnil, dívala na některé reakce, potěšilo mě, že byly veskrze pozitivní. Postavily se za něj ofi - ciální profily evropských i světových lig, nejlepší a největší kluby, podporu mu vyjádřily samotná FIFA a UEFA. Takže ohlasy byly skvělé. Jaký to bude mít další dopad, to neumím odhadnout, ale určitě Kubův krok podporuji, protože tím bezpochyby pomohl dalším klukům, kteří si třeba procházejí tím stejným.
Bára Votíková aktuálně o své kariéře:

Vy jste svým veřejným coming outem prošla zhruba před čtyřmi lety a takové reakce to nevzbudilo. Je v tomhle ohledu k ženám sportovní prostředí přívětivější?
To nedokážu říct. Od mého veřejného coming outu už uběhly čtyři roky a dělala jsem ho na YouTube. Je pravda, že video sice mělo velké ohlasy, ale ne úplně z fotbalového světa. Navíc, mužské coming outy nejsou ve fotbale tak časté, vlastně by se dalo říct, že jsou naprostá rarita. Jakub je, myslím, teprve druhým aktivním profesionálním hráčem, který se rozhodl pro absolutní otevřenost.
Stáváte se jako profesionální sportovci a slavné osobnosti hlasy queer lidí? Protože do toho, s kým máte vztah, přece veřejnosti ani klubům nic není. Jsou tedy veřejné coming outy důležité hlavně celospolečensky?
Určitě. K fotbalistům a sportovcům obecně spousta lidí vzhlíží, má je za vzor. Když k tomu přidáte právě tu společenskou stránku věci a jejich osobnost, tak už to má sílu a je to důležité.
Řešila jste sama v sobě, jestli byste měla projít veřejným coming outem, nebo to pro vás bylo jen přirozené vyústění situace?
Chtěla jsem o tom mluvit, když už jsem byla vnitřně srovnaná. Čtyři roky zpátky jsem byla na YouTube hodně zaměřená, viděla jsem spoustu comingoutových videí, která mě inspirovala. Pamatuji si, jak moc mi v tomto kroku pomohli moji oblíbení youtubeři, kteří byli také queer a které jsem sledovala. Takže jsem se k nim vlastně chtěla přidat a pomoct zase ostatním, tak jako pomohli všichni ti moji oblíbení tvůrci mně.
Kdy jste se rozhodla, že budete profesionální fotbalistkou?
Vlastně ani nevím. Fotbal jsem hrála opravdu odmala, takže jsem samozřejmě už v té době měla sen, že bych se jím chtěla profesionálně živit. Ale bylo to všechno strašlivě daleko také kvůli tomu, jaké podmínky má ženský fotbal v Česku. Za mojí kariéry se to ale začalo postupně formovat. V osmnácti se ze mě stala poloprofesionální fotbalistka, pak se díky úspěchům v Lize mistrů podmínky zase o něco zlepšily, už jsme podepisovaly smlouvy a situace se začala lámat. Největší zlom ale samozřejmě přišel, když jsem podepsala smlouvu do Paris Saint-Germain.
Napadlo vás v době, kdy vás dědeček učil kopat do balonu, že si jednou zahrajete počítačovou FIFU za sebe samotnou?
O tom jsem tehdy ani nesnila. Byla jsem malá a tohle bylo něco úplně nereálného. Ale už jsem si za sebe zahrála a byla to sranda.
Byla pro vás výhoda začínat s fotbalem v klučičím týmu? Je to v něčem jiné?
Na to nedokážu odpovědět. Tím, že jsem si nevyzkoušela nic jiného, nevím, jestli by bylo něco jinak, kdybych začínala v čistě dívčím týmu. Je ale pravda, že nám spousta trenérů říkala, že je dobře, že hrajeme v týmu s kluky, že si toho aspoň vyzkoušíme víc. Když jsem s fotbalem začínala, bylo navíc dívčích týmů strašně málo, takže jsem vlastně ani neměla kde hrát. Čistě dívčí liga byla vzhledem k minimálním možnostem skoro nemožná. Myslím si, že většina hráček mé generace začínala hrát nejdřív s kluky.
Jak se vám potom přecházelo do čistě dívčího fotbalového týmu?
Bylo mi devět let, takže si to moc nepamatuji. Jen vím, že jsem byla nervózní. Ale to nesouviselo s tím, že jsem šla od kluků za holkami, ale se situací, že jsem vstupovala do nového prostředí, mezi nové lidi, že přede mnou stála nová výzva. Jako malí jsme všichni vzhlíželi k „viktoriánům“, takže přechod do klubu Viktoria Plzeň pro mě byl i otázkou prestiže.
Kudy vedla vaše cesta ze Slavie do Paris Saint-Germain? Jednala jste i s anglickými kluby. Fotbalová velmoc vás nelákala?
Za svoji fotbalovou kariéru jsem s nimi jednala víckrát, ale nikdy jsem neměla pocit, že jsem na to připravená. Hodně jsem o tom přemýšlela. Když mi bylo osmnáct, dostala jsem nabídku přestoupit do Lyonu, ale rozhodla jsem se, že chci být raději zápasově vytížená ve Slavii než třeba sedět na lavičce za Lyon. Až s Paris Saint-Germain jsem cítila, že jsem na tuhle výzvu a další životní krok připravená. Nabídek jsem měla víc, ale loni v létě to zkrátka vyhrála Paříž.
A nelitujete.
Nelituji.
V Paříži jste rok, smlouvu s klubem máte na dva roky, už tušíte, co se stane potom?
Zatím nevím, všechno je otevřené.
BARBORA VOTÍKOVÁ
Česká fotbalová brankářka působící v klubu Paris Saint-Germain FC a hráčka české reprezentace. Kromě úspěšné fotbalistky je také youtuberkou. Tvoří videa s humorným obsahem, skeče a parodie. Vydala knihu Trochu jinak, ve které poprvé prošla coming outem. Je jedním z hlasů queer lidí a stala se také tváří kolekce Adidas Pride 22. Báru zastupuje agentura Subscribe.cz.