Máma, která se triumfálně vrátila mezi tenisovou elitu aneb Zrání Divé Báry Strýcové

Barbora Strýcová

Barbora Strýcová Zdroj: Toyota Česká repubika

Ve chvíli, kdy Barbora Strýcová, pro svou nebrzděnou energii fanoušky láskyplně přezdívaná Divá Bára, podala vítěznou ruku soupeřkám ve čtyřhře, na červencový Wimbledon padla emoční bomba. Bylo to její double vítězství. Turnaj vyhrála jako tenistka a mladá máma, která se triumfálně vrátila mezi tenisovou elitu.

České tenistky jsou fenomén. Čím to je, že jsou úspěšnější než muži? 

Je to zajímavé, fakt máte pravdu, ale asi vám úplně odpovědět nedokážu. Osobně si myslím, že je to tím, že je nás tenistek hodně a jsme všechny úspěšné, tak to nás motivuje. Když jedna uspěje, zákonitě ta druhá také touží po úspěchu. Víc tím pádem trénuje, soustředí se. Motivujeme se zkrátka navzájem.

Vyhrála jste s tchajwanskou parťačkou Sie Šu-wej ženskou čtyřhru ve Wimbledonu a získala na tomto klasickém turnaji druhý grandslamový titul. To je minimálně pro laiky tenisový vrchol.

Asi bych to přímo nenazývala jako vrchol, úspěchů během kariéry bylo hodně, ale tento poslední je asi tím nejspeciálnějším. Titul se mi podařilo obhájit po narození syna, kdy jsem nejdřív nevěděla, jestli se vůbec ještě na kurt vrátím. To, že jsem těch pár turnajů na okruhu absolvovala, pro mě byla velká věc. Během našich wimbledonských zápasů jsem cítila, že hrajeme dobře a že se zlepšujeme s každým zápasem. Ten úspěch je neuvěřitelný, sama tomu nemohu uvěřit. Je to fakt velká věc a jsem strašně ráda, že jsem se k tenisu právě pro tyhle momenty ještě vrátila.

Prý jste už během těhotenství snila o tom, že ukončíte kariéru na nejslavnějším grandslamovém turnaji, což se vám povedlo. Co bude dál?

Po US Open končím. Plánuji si odpočinout a dát se do kupy, vyléčit bolístky, které jsem si přivodila během posledních pár měsíců. Budu se snažit odpočívat, zároveň mám naplánovány spousty věcí. Chtěla bych si zaběhnout maraton, závodit v triatlonu, možná znovu spustím své podcasty. Nápadů a snů mám spoustu a věřím, že je naplním. Momentálně mě těší, že se můžu víc věnovat rodině. Podnikáme sportovní výlety, baví nás kola a hory. Tím, že to vše absolvujeme s malým dítětem, je potřeba mít po ruce opravdu spoustu věcí. Máme proto prostornou Toyotu RAV4, kam se bez problémů všechno vejde - od kočárků přes kola až po tašky. Díky ní nemusíme řešit žádné váhové limity.

V září vaše tenisová kariéra skončí, co bude dál? Nechystáte se trénovat budoucí šampiony?

Chci si dát pauzu, chvilku se uklidnit, odpočinout si a být se synem. Těším se, jak spolu zase začneme chodit plavat. K trenérství mě to táhne, protože mě to baví a přála bych předávat své zkušenosti dál. Chtěla bych si to vyzkoušet. Být tenisový hráč a tenisový trenér, to jsou naprosto odlišné disciplíny, klidně se může stát, že mi to vůbec nepůjde, anebo mě to naopak chytne a budu dobrá.

Tomáš Berdych měl po skončení kariéry své rakety téměř čtyři roky pod postelí, ale teď se na kurty vrací. Nebude se vám po čase stýskat jako jemu?

Upřímně ne. Já jsem se nevracela proto, že mi chyběl tenis, to vůbec. Vracela jsem se, protože jsem si to potřebovala uzavřít sama v sobě. Spíš asi z mentálního hlediska. Ale uvidíme, jestli dostanu nabídku někoho trénovat a potom jestli to vezmu. Tomáše naprosto chápu. Pro netenisty je možná obtížné pochopit, že se nám po sportu nestýská. Tenis je nádherný sport, ale také řehole. Tím, že skončíte, z vás opadne tlak a každodenní cestování na tréninky a zápasy, což bývá náročné. Myslím, že se mi po tom minimálně ze začátku stýskat nebude. Zároveň neříkám, že za pár let se nic nezmění. Teď to ale cítím takhle.

Video placeholde
Šampionka Strýcová o mateřství i o tom, jak matky dokážou všechno • iSport.tv

Budete tedy teď mámou na plný úvazek?

Být mámou je mnohem víc než všechny trofeje a sportovní úspěchy. Být mámou je prostě krásné. I během tréninků a zápasů jsem se snažila být se synem co nejvíc, i když moje mamka a druhá babička mi opravdu moc pomáhají. Aby to tak mohlo být, maličko šidím svoji regeneraci.

Jak vás těhotenství a narození syna ovlivnilo po psychické i fyzické stránce? Co všechno se změnilo?

Hrozně moc. Začátky těhotenství byly krušnější, než si tělo na ten nový stav zvyklo. Porod je pro ženu samozřejmě náročná věc, hormony skáčou nahoru dolů a psychika je křehčí. Díky těhotenství a mateřství jsem se ale naučila být trpělivější, i když mám momenty, kdy mi to nejde tolik, jak bych si představovala. Vím, že musím méně spěchat, zklidnit se. Mám ráda věci naplánované a to s malým dítětem prostě nejde. Plány se vám mění z hodiny na hodinu, takže jsem si na to musela zvyknout a brát to tak, jak to je, a netrápit se s tím. Dostat se do původní fyzické formy nebylo tak strašně obtížné, spíš šlo o tu psychickou stránku. Když jsem měla za sebou těžký trénink, tělo bylo unavenější rychleji než dříve, cítila jsem, že občas bývám podrážděnější a mám pro syna méně trpělivosti.

Jak probíhaly dva týdny ve Wimbledonu s ohledem na vašeho syna? Musela jste přenést veškerou péči o něj na babičky a partnera?

Na Wimbledonu se mnou byla moje mamka a ségra, prostřídaly se. V den zápasu si syna vzala mamka ráno a starala se o něj, než se rozehraju, připravím na zápas, než ho odehraju. Po zápase jsem pak šla vždy za synem, protože jsem s ním chtěla trávit co nejvíc času. Chodili jsme do parku, na hřiště nebo na naše babyccino. Vím, že jsem šidila regeneraci, svému tělu jsem dost brala, ale zkrátka jsem chtěla být s ním.

Vaše maminka se ve Wimbledonu ujala vašeho domáckého pohodlí. Starala se o malého Vincenta, vařila…

Mamka byla mojí největší oporou, moc mi během turnaje pomáhala. Sama ví, jak je těžké jít s dítětem někam do restaurace. My jsme to takto během Wimbledonu nechtěli. Měli jsme pronajatý domeček se skvělým zázemím, abychom si mohli vařit. Moje mamka je navíc vynikající kuchařka. Během Wimbledonu se v městečku, kde jsme bydleli, seznámila se zdejším řezníkem a ten nám dával skvělé maso, takže každý večer, když jsme se s trenérem vrátili domů, jsme měli nachystanou vynikající večeři. Byl to pro mě neuvěřitelný komfort. Dobře jsme se najedli, syn měl zajištěné výborné jídlo, nemuseli jsme se nikam dopravovat taxíkem nebo autobusem. Bylo to komfortní a příjemné pro všechny a mamka to dělala celých čtrnáct dní. Můj trenér mi po skončení Wimbledonu, když se vrátil zpátky do Španělska, psal, jak se mu po jídle stýská, jestli by mu mamka nechtěla přiletět uvařit.

Jak si dnes hlídáte životosprávu?

Po narození syna se v mém jídelníčku nic nezměnilo, myslím, že jím úplně stejně jako předtím, než jsem otěhotněla. I během těhotenství jsem neměla nijak zvláštní chutě, spíš jsem přestala mít chuť na kafe a měla jsem víc chuť na chleba. Mám ráda zdravé jídlo, miluju zeleninu. Je to i proto, že jídlo vám dodává spoustu energie, dá se jím moc dobře regenerovat. Nejsem typ, který by se přecpával těžkými jídly, jako jsou knedlíky nebo omáčky. Samozřejmě si to občas dopřeju stejně jako řízky. Ale vím, jak se pak cítím, když si dám nějakou takovou věc v porovnání třeba s rýží s fermentovanou zeleninou. Hlídám se, ale nijak to nehrotím.

Nehrála jste víc jak dva roky, jak těžký byl návrat?

Opět hýbat jsem se začala od 6. měsíce Vincentova věku. Začala jsem postupně běhat, minimálně deset kilometrů denně, až jsem zvládla i dvacet kilometrů. Do toho jsem cvičila. Letos v únoru jsem začala hrát tenis. Nebylo to tak strašné, nebolelo to, ale věděla jsem, že ostrý zápas bude něco jiného. Příprava, myslím, byla skvělá, připravila jsem se dobře a nedá se říct, že by mě během ní cokoli extra bolelo. To mě spíš tělo bolí po těch turnajích, mám i nějaká zranění.

Po mateřské pauze jste trénovala méně často než v minulosti, když jste byla na kurtech víceméně denně. Co na to paměť těla?

Tělo si hodně pamatuje, je vytrénované. I když zrovna aktivně nesportuje, po nějaké době to znovu naskočí. Ale je potřeba trénink po porodu a s dítětem brát chytře. Musela jsem přemýšlet, jak jej zkombinovat s malým.

Jak moc se vám vrátil ostrý trénink z mladších let? Vaše zkušenosti mohou být inspirativní pro mladé sportovně založené lidi.

Když jsem byla mladší, opravdu jsem hodně makala. Jsem člověk, který rád a hodně trénuje. Totálně se jakoby zmrtví, ten pocit po odmakaném tréninku, ta únava z toho je neskutečná. Ale musím říct, že když jsem teď trénovala třikrát, maximálně čtyřikrát v týdnu, kvalita byla mnohem větší a nakonec důležitější než ta kvantita. Ukázalo se, že jsem klidně mohla trénovat míň a být s tím v pohodě. Párkrát jsem si i řekla, proč jsem na takový systém nenajela dřív. Protože někdy mi to obrovské množství tréninku spíš ubližovalo, než pomáhalo. Jenže jsem to měla nastavené tak, že čím víc jsem měla natrénováno, tím víc jsem si věřila, byla jsem sebevědomější. Důležité ale také je, aby tělo také odpočívalo, nejde jen pořád trénovat.

Co bylo obtížnější – fyzická příprava, nebo nastavit si mysl zpět do polohy bojovnice a šampionky?

Neměla jsem problém hledat motivaci, mě motivovalo jenom přání vrátit se na kurty a zjistit, jak na tom jsem, jestli se dokážu dostat do dobré formy. Někdy bylo náročné skloubit vše s Vincentem, namotivovat se na trénink, když třeba v noci špatně spal. Přece jen, spánek je ta nejlepší regenerace, dává vám sílu a vlastně i motivaci jít dál. Pokud jsem byla nevyspalá, tak pro mě byly tréninky obtížné. Zase jsem ale věděla, že tady mám na hlídání svou mamku nebo druhou babičku, tak toho času přece musím využít pro trénink. 

Barbora StrýcováBarbora Strýcová | Toyota Česká republika

Tenisové zápasy ve velké míře rozhoduje psychika. Jak se sebou pracujete?

V tenise dělá hlava hrozně moc, nejvíc ze všeho. Když jste dobře nastavení, můžete vyhrát i hodně těžký zápas. Je moc důležité nastavit se na to, že i když vám to během zápasu zrovna nejde, kazíte ho, necítíte se dobře, pořád si věříte. V tenise se dá stav hodně rychle obrátit a zápas se dá vyhrát za jakéhokoli stavu.

Na kurtu necháváte silným emocím volný průběh, vždycky to patřilo k vašemu stylu. Když se vám přeskládaly životní priority, došlo i na změnu v intenzitě prožívání zápasu?

Priority se mi změnily strašně moc, na prvním místě byl, je a už navždy bude můj syn a je jedno, jestli zrovna vyhrávám nebo prohrávám. Jenže, když na kurt vstoupím, silné emoce tam pořád jsou, pořád mi na tom strašně moc záleží, jenom už na nezdary nahlížím jinak. Dřív jsem strašně řešila, jestli jsem se připravila dostatečně, protože kvůli přípravě můžu třeba prohrát. To už dnes neplatí. Ale pořád v sobě mám toho dravce, jsem prostě taková. Tenhle můj charakter dokázal už spoustu věcí. Samozřejmě, mohla jsem být i méně impulzivní, snažím se to krotit, ale někdy to zkrátka nejde. Patří to ke mně.

Kdy vám došlo, že vrcholový sport není jen otázkou tělesných dispozic a fyzického tréninku, ale že má stejnou váhu i trénink mentální?

Přes šest let jsem měla mentálního kouče a moc mi to pomáhalo. Teď nemám nikoho, s kým bych na své psychice pracovala. Myslím si, že nejsem ve stavu, kdy bych to potřebovala. Zkušenosti mám, když na mě jdou černé myšlenky, praktikuji i různá cvičení. Ale neříkám, že to pořád jde. Mysl mi utíká jinam, než by na kurtě měla. Snažím se a nemyslím si, že bych to dělala špatně. Že je dobré mít mentálního kouče mi došlo poměrně brzy, ale než jsem se odhodlala pro svého vlastního, bylo mi 24 let. Popravdě, kdybych měla něco ve své kariéře změnit, bylo by to rozhodnutí vzít si mentálního kouče mnohem dřív. Dokáže vás připravit tak, že jste mnohem odolnější. Tenis je pro ženu velmi náročný, jste neustále s cizími lidmi daleko od rodiny, dostaví se prohry. Cestujete od ledna do listopadu, bývá to dlouhé a náročné. Zjistila jsem také, jak je důležité nebát si říct o pomoc, když si nevíte rady.

Ne nadarmo máte v tenisovém světě přezdívku Divá Bára, patří k vám obrovská energie a také emoce.

Jsem dost emotivní člověk, který svoje emoce jak pozitivní, tak i negativní, ukazuje. Hodně se věcmi trápí, mnohé v daný okamžik bere tak, že jsou úplně nejvíc. Byla jsem vděčná za mentálního kouče, protože když vás psychika pohltí až moc, pak je potřeba zasáhnout. Potřebujete, aby vám odborník poradil.

Trvalo vám dlouho, než jste našla odborníka, který vám vyhovoval?

Dostala jsem doporučení od jednoho trenéra, který věděl, že ten mentální kouč už spolupracoval s jinými tenisty a tenistkami. A sedli jsme si hned, což je moc důležité. Může se totiž klidně stát, že to nezacvakne. Je důležité být s mentálním koučem takoví parťáci, abyste v něj měli důvěru.

Mentálního kouče nyní nemáte. Ale máte partnera, novináře Petra Matějčka. Nabízí se otázka, jak dalece vás ovlivňuje život s mužem, který není z tenisového ani sportovního prostředí?

Petr je velkou oporou. Sám chodí od rána do večera do práce, dělá časopis, kde má každý měsíc uzávěrky, takže to není úplně jednoduché. Když při přípravě na turnaj přišel domů, snažil se, jak nejvíce mohl, ale ty dny se mnou trávily spíš naše babičky. Na Wimbledon mě podpořit přijel. Petr sice není z tenisového prostředí, za což jsem vděčná, ale je to také sportovec, dělá triatlon a moc dobře chápe, co vše to obnáší a co vše za tím stojí. Sportu dost rozumí a náš balanc, který máme, je úžasný.

Letos jste veřejně promluvila o tom, jak menstruace ovlivňuje profesionální život sportovkyň, a že by toto téma mělo přestat být tabu. Jak moc jste to během kariéry sama řešila?

Otevřela jsem toto téma, ale hodně jsem zvažovala, jestli vůbec mám, jestli je to vhodné. Pak jsem si řekla, že je to moc důležité, že je to přece úplně normální. Lidé by měli vědět, že když ženy dostanou menstruaci, tak se zkrátka necítí v pohodě a mnohé třeba kvůli tomu ani nemohou fungovat. Během kariéry jsem měla momenty, kdy mi nebylo úplně nejlíp a čekal mě zrovna důležitý zápas. Vždy o tom ale můj tým věděl, sdílela jsem to, aby pochopili, proč mám zrovna takovou náladu, proč jsem se zrovna na kurtu rozbrečela. Samozřejmě ale chápu tenistky, které nechtějí, aby to někdo věděl, protože je jim to nepříjemné. Menstruace moje výkony ovlivňovala, zezačátku jsem si myslela, že zápas kvůli bolestivé menstruaci nemůžu dát, ale pak se tělo rozhýbe a adrenalin a prášek na bolest zapracují. Asi bych neřekla, že jsem kvůli menstruaci nějaký zápas prohrála, ale třeba jsem musela kvůli tomu vydat daleko víc úsilí, víc se rozhýbat, být silnější v hlavě.

Právě Wimbledon letos po 146 letech zrušil povinnou tradici bílého oblečení. Poprvé tak mohly hráčky nosit tmavé spodní prádlo, což je změna, která má zmírnit úzkost během menstruace. Je to podle vás krok vpřed?

Podle mě je to skvělá věc, protože mít menstruaci zrovna v období Wimbledonu není úplně příjemné. Když musíte hrát v bílém, jednoduše se bojíte a říkáte si: „hlavně aby se nic nepřihodilo během zápasu“. Za mě je to tedy velké plus a pozitivum.

Během tenisové pauzy jste rozjela instagramovou show. Moderovala jste i podcast U Baru. Může být vaše druhá kariéra právě ta moderátorská?

Během covidu jsem si podcast U Baru vymyslela. Strašně mě to chytlo, samozřejmě prvních pět šest dílů jsem byla strašně nervózní, protože nás občas nechala na holičkách technika, špatné připojení. Nebylo to úplně profesionální, ale postupně, když jsem točila víc a víc, získávala jsem větší jistotu a na rozhovory se moc těšila. Moderátorství mě baví, i když nevím, jestli jsem v tom dobrá. Cítím se přirozeně a fajn, ale třeba jsem úplně šílená a marná. Možná bych se k tomu do budoucna chtěla vrátit, třeba podcast znovu obnovím.

Takže z Báry Strýcové bude možná moderátorka?

Jestli budu moderátorkou, to nevím. Spíš bych chtěla být stále sportovcem. Ale mojí hlavní, nejdůležitější a nejkrásnější rolí v tomhle životě je být mámou.

BARBORA STRÝCOVÁ

Česká tenistka, která v 37 letech podruhé vyhrála Wimbledon, a to poté, co porodila syna Vincenta. Má za sebou kariéru šampionky. Ve čtyřhře je nyní na 33. příčce WTA. Několikanásobná vítězka Fed Cupu, olympijská medailistka, v letech 2019–2020 byla světovou jedničkou ve čtyřhře.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/23