Odborníci mohou dítěti v krizi pomoci více, spolupráce s rodiči je ale klíčová, říká Lišková z Linky bezpečí
Tak jako se šla starší dětská generace v tenzi opít, ta dnešní se sebepoškozuje. Kritických je přitom 20 minut nutkání, vysvětluje vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková jednu z nočních můr dnešních rodičů a radí, co si počít.
S čím se na Linku bezpečí obracejí děti nejčastěji?
Aktuálně je nejčastější oblast psychických potíží, konkrétně tematika sebepoškozování a sebevražedných myšlenek, tendencí nebo započatých pokusů. Tato témata ale nestojí sama o sobě. Jsou tak častá proto, že se přidružují k dalším potížím, jako jsou úzkostné nebo depresivní stavy, náročné či traumatické životní události (například rozchod partnerů, šikana, znásilnění, pohlavní zneužití), v jejichž rámci děti hledají strategie, jak si ulevit, ale bohužel je napadají právě možnosti jak tu nebýt nebo si ublížit.
O jak starých dětech se bavíme, protože na Linku bezpečí vám mohou volat studenti až do 26 let?
Naší nejčastější klientelou jsou děti mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem. Z toho dvě třetiny jsou dívky a třetina chlapci. Takže i problematika sebepoškozování a sebevražedných myšlenek je nejčastější právě u dětí kolem zhruba patnáctého až sedmnáctého roku života.
Potvrzuje to tedy domněnku, že právě puberta je nejsložitějším obdobím v životě člověka?
Puberta je jistě v rámci vývoje člověka velmi náročné období. Na nás se obracejí děti a mladí lidé, kteří začínají řešit svoje vlastní problémy či potíže blízkých lidí, dostávající se do nových životních situací, a přitom už nejsou tolik chráněni svými rodiči, anebo za nimi pro pomoc nechtějí či nemohou jít.
Říkala jste, že ve dvou třetinách případů vám volají dívky, chlapců je jen třetina. Je to tím, že dívkám se podobné problémy dějí častěji, nebo se s nimi chlapci méně svěřují?
Myslím si, že je to spíš ta druhá varianta. Dívky jsou sdílnější a snaží se svoje problémy s někým řešit, víc o nich komunikují. Kluci si to častěji drží v sobě. Ostatně také jsou mnozí vychováváni v tom, že mají být tvrďáci, všechno zvládnout a vydržet, že nemají brečet. Pak se jim bohužel hůř říká o pomoc.
V loňském roce jste odbavili více než sto tisíc hovorů. U tematiky sebevražd byl přitom meziroční nárůst těchto hovorů o 33 %, u sebepoškozování o 54 %. Čím si takto vysoké nárůsty vysvětlujete?
Je to podmíněno více faktory. Jedním z nich je prožití nějaké traumatické události, kterou se nedaří zpracovat bezpečnějšími strategiemi. Dalším může být dopad období pandemie covidu, které se do psychiky lidí hodně propsalo uzavřeností v domácím prostoru. Děti se přesunuly na sociální sítě, což jim ztížilo trénování běžných sociálních interakcí. Dalším faktorem je právě samotné působení dětí v online prostoru, kde jsou hodně ovlivněné tím, co se v něm publikuje, jak se tam mezi sebou porovnávají. Mají kvůli tomu velmi zkreslené vlastní sebepojetí, což se následně propisuje do jejich prožívání, sebepřijetí a sebehodnocení. A myslím si, že čtvrtou oblastí je také to, že se destigmatizovaly duševní potíže a že se o nich ve společnosti daleko častěji hovoří, což je samozřejmě dobře.
Dáváme lidem prostor, aby sdíleli, co prožívají, aby se za svoje potíže nestyděli, a to také znamená, že se děti o těchto věcech naučily víc hovořit a být otevřenější, sdílnější. Co se sebepoškozování týče, tam pak sociální sítě hrají svou roli i v tom, že se jejich prostřednictvím snadno šíří nápodoba. Před zhruba patnácti lety jsme na Lince bezpečí téma sebepoškozování prakticky neměli, najednou skokově meziročně narůstá a fenomén nápodoby v tom jistě hraje velkou roli.
Mgr. Kateřina Lišková
Vedoucí odborných služeb Linky bezpečí (telefonní číslo 116 111) pomáhající dětem a studentům. Vystudovala sociální práci a sociální politiku. Má přes dvacet let praxe s krizovou intervencí po telefonu, chatu a e-mailu. Je autorkou knihy Dítě na útěku.
Je to v něčem podobné, jako když se před asi dvaceti lety ve velkém šířily pro-ana blogy, které mladým dívkám radily, jak si způsobit anorexii?
Myslím si, že ano. Zdá se, že se ve společnosti určitým způsobem zvyšuje míra tolerance ve smyslu, že se to mezi dětmi stává téměř jakousi normou. Většina z nás podobný případ zná, ať už z rodiny, nebo blízkého okolí. Děti si mezi sebou často posílají fotografi e různě poškozených částí svého těla. Důležité je zdůrazňovat, že přestože je to tak časté, není to zdravá a bezpečná strategie vyrovnávání se s potížemi.
Znamená to tedy, že před patnácti lety se děti prakticky nesebepoškozovaly, protože je vlastně vůbec nenapadlo, že by něco takového mohlo existovat?
Přesně tak. Děti hledají různé copingové, úlevové strategie, jak zvládnout obtížnou situaci. Současná generace se sebepoškozuje, naše generace se šla opít. Před rokem 2000 jsme sebepoškozování v kontaktech s klienty téměř neznali.
Hraje v tom roli i fakt, že sebepoškození je rychlé a dostupné? Protože abychom se opili, museli jsme někam odejít, doufat, že nám někdo alkohol prodá, zatímco kvůli sebepoškození nemusíme ani odejít z domu.
Bezpochyby ano. Dostupných prostředků, kterými si můžete ublížit, máte v domácnosti spoustu.
Víte ze zkušenosti, co je tím nejčastějším důvodem, proč si děti tímto způsobem ubližují?
Spousta dětí, které sáhnou po sebepoškozování, zažila ve svém životě něco velmi těžkého, s čím si neumí poradit. Pro některé z nich to může být způsob, jak najít úlevu, když potřebují přebít psychickou bolest fyzickou bolestí, protože tu mají zdánlivě pod kontrolou víc. Pro děti, které zažily například znásilnění nebo sexuální zneužití, může být sebepoškozování způsob, jak být v kontaktu se svým tělem, jak cítit vůbec něco. Kdy mají pocit, že mohou něco ovládat, jenže záhy se tento závislostní systém roztočí natolik, že začne ovládat on je.
Dalším důvodem je to, že některé děti používají sebepoškozování jako signál, kterým mohou dát svým blízkým najevo, jak velmi špatně jim je. Protože ne vždycky je snadné verbalizovat, co prožívám. Navíc se řada dětí svěřuje i s tím, že se doma pokoušely o svých starostech mluvit, ale byly bagatelizovány, třeba slovy „to je puberta, z toho vyrosteš, jsi zase jenom líný“ a podobně. Tyto děti pak hledají různé cesty, jak upozornit na to, že potřebují pomoct.
Předpokládám, že to má požadovaný efekt. Když rodiče vidí, že si dítě ublížilo, tak se něco změní?
Je to šance nabídnout dětem pomoc. Mnoho rodičů to vyděsí. Často nám na Rodičovskou linku volají rodiče s pocitem viny, že si nevšimli dřív, co se s jejich dítětem děje a co prožívá.
Na webu Linky bezpečí uvádíte, že největší chuť ublížit si trvá zhruba 20 až 30 minut. Také proto jste spustili výzvu #zvladni20, která má děti motivovat, aby zvládly oněch 20 minut a neublížily si. Jak to funguje?
Těch dvacet minut až půl hodiny je doba, po kterou trvá takzvaný pocit bažení. Proto se snažíme odvést pozornost člověka od nutkání si ublížit k něčemu jinému. Hodně pracujeme s jeho tělem, kotvíme ho, aby si například sedl, prodýchal si emoci, kterou potřebuje prožít, nějakým způsobem ji ventiloval. Třeba tím, že bude plakat, křičet, skákat. Zároveň pracujeme s tím, že pokud potřebuje svoje tělo nějak cítit, ať si vezme například gumu, kterou si bude jezdit po kůži. Někomu pomáhá hodně tančit, někomu nahlas křičet, někdo potřebuje třeba zmuchlat plastovou láhev, zkrátka je důležité bezpečnou formou odventilovat tu emoci, kterou ze sebe potřebuje dostat. Když se tohle zvládne, obvykle se sníží jak tenze, tak nutkání si ublížit. Velká část klientů nám volá právě v této fázi, když cítí, že to vlastně nechtějí udělat, ale nemohou si sami pomoct.
Ve skutečnosti to ale znamená, že vám volá jen určité procento dětí, které se sebepoškozují. Jen to procento, co si přizná, že má problém, dojde k tomu, že to nechce dělat a ještě sebere obrovskou odvahu vám zavolat, je to tak?
Naprosto. Data Linky bezpečí jsou v podstatě špičkou ledovce toho, co se v naší společnosti odehrává, protože my opravdu můžeme mluvit jen s dětmi, které sebraly odvahu se na nás obrátit. Z mého pohledu jsou to neuvěřitelně stateční lidé, protože když k nám volají poprvé, nevědí, co je čeká. Spousta dětí to samozřejmě řeší se svými vrstevníky, některé se svými rodiči. A je naštěstí hodně edukovaných rodičů, kteří svoje děti podporují, naleznou jim odbornou péči. Ale i tyto děti nám volají například v situacích, kdy mají terapeutické sezení naplánované až za delší dobu, ale nutkání na ně jde zrovna teď. Často k nám volají i na popud rodičů, protože my jim nutkání můžeme pomoct zvládnout snadněji než rodič, který je tím zasažený.
A navíc nemá vaši odbornost…
To také, ale hlavně nemá odstup. My v tom nejsme tak citově angažovaní jako rodiče. Můžeme dětem nabídnout bezpečný prostor pro to, aby si svou situaci a emoce mohly odžít, aniž by si ublížily. Další část dětí nám ovšem volá v momentě, kdy už k sebepoškození došlo. V těchto případech se v první řadě snažíme zjistit rozsah zranění, vedeme dítě k tomu, aby si ránu ošetřilo, a v případě, že jde o vážnější zranění, doporučujeme lékařské ošetření či zavolání záchranné služby.
Poslechnou vás? Zavolá si čtrnáctileté dítě záchranku?
Některé ano. Často, když vidí, že jsou v ohrožení života, je to tak vyděsí, že za podpory našeho pracovníka si buď opravdu zavolají záchrannou službu, nebo dojdou vedle do místnosti a řeknou rodičům, co se stalo.
To se také děje, že rodiče jsou v takových situacích doslova na druhé straně stěny?
Někdy ano, jsou v obýváku a koukají na film, nebo spí v ložnici a mají pocit, že jejich dítě už také dávno spí. Proto děti motivujeme, ať se zvednou a jdou říct rodičům, že potřebují ošetřit nebo zavolat záchranku, nebo ať vystoupí z anonymity a pak jim ji můžeme zavolat my. No a potom následuje z naší strany velká práce s pocitem viny, protože děti, které si ublíží, mají většinou pocit, že selhaly, že se zase řízly, zase to nevydržely a nezvládly. Je to opravdu závislostní kruh. Takže vysvětlujeme, že takové pocity k tomu patří, že všichni děláme chyby. Zároveň se bavíme o tom, co dítě může příště udělat, aby se přicházející tenze dala zvládnout bez sebepoškození.
Co se tedy dá udělat?
Stěžejní je hledat takovou vhodnou náhražku, která by člověku pomohla tenzi odventilovat způsobem, aby si nemusel ublížit. Jaká náhražka to je, je velmi individuální, každý si sám musí vyzkoušet, co mu funguje. Některé jsem již zmínila výše. U někoho funguje i vědomí, že nezůstane sám, že může někomu zavolat.
Když na lince ošetříte akutní situaci, co následuje potom?
My ošetřujeme to, co je tady a teď, ale to má ve většině případů nějakou příčinu, kterou na Lince bezpečí primárně neřešíme, protože vyžaduje práci dlouhodobějšího charakteru. Takže dětem doporučujeme, motivujeme je a podporujeme, aby vyhledaly odbornou pomoc, nejčastěji psychoterapeutickou, můžeme jim dát i kontakty na odborníky.
Posíláte je v tomto ohledu také za rodiči?
Rozhodně. Za nás je spolupráce dětí a rodičů klíčová. Hodně se snažíme podporovat dobrý a funkční rodinný model. To znamená, že vysvětlujeme dětem, že jim rodiče mohou pomoct, jen když budou vědět, co prožívají. Takže je podporujeme v otevřenosti vůči rodičům, aby si s nimi zkusily promluvit, třeba i jinou cestou, než jak to udělaly minule. Aby jim to třeba napsaly, protože někdy daleko víc funguje, když si rodič v klidu přečte vzkaz, vysvětlení, a pak může lépe rozumět tomu, proč se dítě chová tak, jak se chová, a co právě prožívá. Spolupráce mezi rodičem a dítětem je nesmírně důležitá.
Předpokládám, že většina čtenářů, kteří si teď čtou tento rozhovor, bude mít pocit, že jim se něco takového nemůže stát, protože mají se svým potomkem hezký, otevřený vztah. Žijeme v nějaké iluzi? Může se to stát v jakékoli rodině?
Nikdy nevíme, co máme před sebou. Jsem samozřejmě ovlivněná tím, že my se v práci setkáváme jen s případy, kdy to nefunguje. Já ale věřím, že v mnoha rodinách to funguje. Myslím si, že svěřit se v rodinách, ve kterých odmala probíhá otevřená komunikace, může být pro dítě daleko snazší, než se svěřit v rodinách, kde vzájemná komunikace vázne. I v takových případech ale podporujeme děti, aby to nevzdávaly. A když nejde mluvit s rodiči, hledáme společně jiné blízké osoby, ať už je to někdo z prarodičů, širšího příbuzenstva, nebo nějaký dospělý člověk z komunity, ve které se dítě pohybuje. Takže pomoc se obvykle dá najít i pro děti, v jejichž rodině nejsou dobré vztahy.
Zároveň bych chtěla rodiče uklidnit, že v určité vývojové fázi je přirozené, že se potomek svěřuje spíše vrstevníkům nebo někomu jinému než rodičům, a to i přesto, že doteď spolu měli krásný vztah. I tak je ale důležité dávat dítěti najevo, že když se něco bude dít, tak tu pro něj jsme, a věřit jeho úsudku. Věřit, že s něčím se svěřuje kamarádům, ale že pozná, kdy už je to něco vážnějšího a půjde to říct rodičům.
Jak se zachovat, když to nastane?
Zásadní je dítě vyslechnout, zpracovat své emoce, společně domlouvat další kroky a otevřít prostor pro chyby. Zdůrazňovat, že se dějí a že se stát můžou. I když dětem často opakujete, že nemají něco dělat, například sdílet něco na sociálních sítích, může se stát, že to udělají. Měly by mít pocit, že i když se přihodilo něco, co jste jim zakazovali, stejně za vámi mohou přijít. To je strašně důležité, protože často slyšíme, že děti za rodiči nejdou právě z důvodu, že se bojí trestu či toho, že je zklamou. Dále také proto, že jim budou přidělávat starosti, že jejich problém mohou bagatelizovat nebo zareagují nějak nešťastně. Takže se to všechno snaží unést, aby rodičům nepřitěžovaly. V takových situacích se jim snažíme vysvětlit, že to není jejich role, že nemají ochraňovat rodiče, že je v pořádku, že je mají rády, ale že rodiče jsou tu od toho, aby jim pomohli, i když toho třeba teď mají moc.
Na Lince bezpečí pracujete přes dvacet let, cítíte, že se generace změnila? Řeší dnes děti jiné problémy, nebo je jen řeší jinak?
Myslím si, že každá generace žije v trochu jiné době, takže i současné děti mají jiné podmínky, než ve kterých jsme vyrůstali my, a proto se také proměňují. My jsme přišli domů ze školy a s kamarádem jsme se mohli vidět, jen když jsme se domluvili, kdy a kde se potkáme, nebo když jsme si zavolali. Současné děti jsou v podstatě v neustálém kontaktu přes sociální sítě, a pokud tam někdo chvíli není, už vlastně stojí stranou. Internet nám něco přináší a něco bere, má samozřejmě spoustu pozitiv, ale ten tlak být neustále v obraze, neustále ideální a být neustále konfrontován s názorem druhých je něco, co jsme my nezažili. Prožívání dětí dnes také ovlivňují celospolečenské události jako například válka na Ukrajině. Doba se opravdu změnila, takže je logické, že generace dnešních dětí je jiná. Současně ale prožívají podobné starosti jako děti před nimi – v rodinách, s vrstevníky, ve škole či v partnerských vztazích.
Je něco, co s tím můžeme jako rodiče dělat?
Budovat zdravé osobní vztahy, včetně vztahu sama k sobě. Učit děti kritickému myšlení ve vztahu k tomu, co kolem sebe vidí, a to i na internetu, na sociálních sítích. Trávit s nimi čas, nabízet jim zážitky. Být tu pro ně, když budou potřebovat, ale také jim dát prostor pro chyby a nalézání vlastní cesty.
Co byste si po těch letech na Lince bezpečí pro děti i jejich rodiče přála?
Úplně nejvíc bych si přála, aby nás nepotřebovali, ale vím, že je to trochu nereálné. Takže bych jim přála, aby se jim dařilo nacházet společnou řeč. Aby věděli, že každá těžká situace trvá jen omezenou dobu a společnými silami je možné ji zvládnout. Může pro nás být i příležitostí. Naučí nás něco o nás samotných a můžeme si z ní vzít to, co nás někam posune. A závěrem jim přeji, aby si ve chvílích, kdy to bude potřeba, vzpomněli, že je tady pro ně Linka bezpečí nebo Rodičovská linka.
Zdroj: autorský text
