Coming-out u vás doma: Laskavost může zachránit život

.

. Zdroj: Dim 7 on Unsplash

„Musím ti něco říct, už se dál nemůžu schovávat.“ Každý rok udělají stovky Čechů svůj tzv. coming out. Jak na to reagovat? Co určitě neříkat? A co dělat, abychom takovému člověku co nejvíce usnadnili život?

Coming out neboli okamžik, kdy se svým blízkým svěříme s menšinovou sexuální orientací nebo jinou genderovou identitou, bývá pro většinu lidí velmi stresovým momentem. Oprávněně. Okolí totiž často reaguje všelijak a tyto reakce nás mohou velmi nepříjemně překvapit. Ať už jsou to rodiče, kterým se právě zhroutily představy o budoucím životě svého dítěte, děti, pro které je jiná sexuální orientace nebo genderová identita některého z rodičů šok, nebo partneři, pro které takové oznámení často znamená konec vztahu a zpochybnění toho, jestli vůbec kdy fungoval.

Coming out v rodině je zkrátka těžký pro obě strany. Když ale opadne prvotní překvapení, možná i šok a přijde na řadu úvaha, co teď a jak se s danou informací poprat, je dobré se zamyslet, jak napáchat co nejméně škod na všech frontách. Podle nejnovějších statistik amerického analytického ústavu Gallup se okolo 20 % dospělých příslušníků generace Z (tedy narozených po roce 1996) identifi kuje jako LGBTQ+. S narůstající mírou tolerance roste i procento mileniálů (narozených 1980–1996), u kterých je podobný trend. Zatímco v roce 2012 to bylo necelých 6 %, loni již přes 11 %. Šance, že neznáte žádného příslušníka LGBTQ+, se tedy pomalu blíží nule, a je dobré vědět, jak se chovat, pokud se nám někdo „vyoutuje“.

Především je potřeba člověka akceptovat. Americká nezisková organizace Trevor Project udělala v roce 2022 průzkum, kterého se zúčastnilo přes 30 tisíc LGBTQ+ respondentů ve věku 13–24 let. Mimo alarmující čísla o depresích a sebevražedných myšlenkách se zde uvádí, že pouze 37 % dotázaných by označilo své domácí prostředí jako podporující. V případě školy je to stále slabých 55 %. Situace se příliš nemění ani v dospělosti, podle Národního ústavu duševního zdraví a českého think-tanku Queer Geography se v posledních pěti letech 57 % LGBTQ+ lidí setkalo s negativními poznámkami nebo chováním na pracovišti.

O trans lidech s Lenkou Královou

Video placeholde
Už budu! Na co se trans lidí nikdy neptat? • pdc, ub, Jedlička, Marek, Chebotareva

S tím úzce souvisí i nutnost přijmout, že ačkoli se nám tato novinka může zdát neuvěřitelná, je to prostě fakt. Pochopit sebe sama, svoji orientaci, svůj gender, to všechno je běh na dlouhou trať a většina lidí nad tím usilovně přemýšlí měsíce i roky, než myšlenka dozraje natolik, aby ji sdíleli s nejbližším okolím. Rozhodně nedává smysl ptát se, zda si to „nechce ještě rozmyslet“. Rozmyslet si můžeme změnu zaměstnání, partnera či bydliště. S orientací a genderem se rodíme a můžeme je objevit a pochopit, ale nikoli si je zvolit.

U dětí je situace o trochu složitější. Malé děti mají často problém odlišit realitu od představ, pubescenti jsou zase velice snadno ovlivnitelní a mohou dojít k ukvapenému závěru. I tady je však velmi dobré pozorně naslouchat a nebrat to na lehkou váhu – zhruba čtvrtina LGBTQ+ lidí začíná vnímat svou odlišnost dříve než v 10 letech. Rozhodně tedy není dobrý nápad tuto myšlenku shodit ze stolu, obzvlášť pokud ji dítě opakuje několik měsíců.

Co dělat?

U mladších dětí je dobré snažit se vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém mohou experimentovat se svojí identitou a prezentací. Zkusit doma nosit v dětství šaty ještě žádného muže významně nepoznamenalo, ale zákaz ženského oblečení je něco, co si nejedna trans žena ze svého dětství bolestivě pamatuje. Problém nastává, pokud dítě vyjádří touhu jít takto i do školky či školy. Socializace s vrstevníky dospívajícího člověka významně ovlivňuje a jiné děti mohou mít od svých rodičů vštípené výrazně méně respektující hodnoty. Je potřeba dítě připravit na možnost posměšků a divných pohledů. V případě velmi negativní reakce dítě nezřídka přestane projevovat zájem o další pokusy o nonkonformitu. I to bychom měli podporovat – může to být signál, že toto skutečně byl jen nepodařený experiment. Pokud se ale dítě o několik let později ke stejné myšlence vrátí, měli bychom o to více zbystřit.

V případě teenagerů je situace o to složitější, že s počátkem partnerského života začíná hrát sexualita podstatnou roli. Není ale nutné nastavovat jiná pravidla, než jaká bychom měli pro partnery opačného pohlaví. Řada lidí si plně uvědomí svoji sexualitu až díky reálným zkušenostem s lidmi různého pohlaví, ale tyto zkušenosti nejsou o nic více či méně traumatizující než jakékoli jiné sexuální a romantické eskapády. Pokud se nám dítě „vyoutuje“ jako asexuální či aromantické, rozhodně bychom se neměli snažit mu vysvětlit, že kvůli tomu přichází o podstatnou část svého života. Sexuální či romantické vztahy nejsou pro každého a nemá smysl přesvědčovat o opaku.

Pokud se vám „vyoutuje“ teenager jako trans, je prakticky nutné okamžitě vyhledat odbornou pomoc, jak sexuologickou, tak psychologickou. Odlišit divný pocit ze změn, které v pubertě nastávají, od skutečné genderové dysforie může být někdy velmi složité. Je však třeba stále zůstávat na straně dítěte, dobrých terapeutů zabývajících se queer tematikou je bohužel jako šafránu, takže pokud se nám dítě svěří s tím, že se na terapii necítí dobře a že jej terapeut nebere vážně, je potřeba změnit terapeuta, ne začít polemizovat, že má pan psycholog možná pravdu. Sexuolog může pomoci předepsáním tzv. puberty blockers. Tyto léky v těle pozastaví pubertu až do jejich případného vysazení. Antitrans lobby se v posledních letech snaží tyto léky démonizovat, přestože řada klinických studií opakovaně prokázala, že blokátory puberty nezpůsobují žádné trvalé změny, pouze pubertu oddálí do chvíle, kdy na ni bude mladý člověk připraven.

Hormonální terapie již některé nevratné změny způsobí, a to často během pár měsíců (např. růst prsou u estrogenu či hlubší hlas u testosteronu), čili její nasazení by mělo přijít pouze ve chvíli téměř stoprocentní jistoty. Sexuolog však hormony předepíše až po několika návštěvách, vyšetření na endokrinologii a odborném posudku klinického psychologa, čili šance omylu je velice nízká. A je potřeba si uvědomit, že pokud svému 17letému dítěti nepodepíšete, byť s dobrým úmyslem, souhlas, tak jediné, čeho docílíte, je oddálení o rok a pokažení důvěry ve vztahu rodič–dítě.

Coming out se netýká jen dětí

V případě coming outu dospělého člověka, ať už jde o kamaráda, kolegyni, či rodinného příslušníka, je situace o poznání jednodušší. V takovém případě se od nás neočekává nic jiného než člověka akceptovat a nedivit se, až jej uvidíme s odlišnou genderovou prezentací nebo ruku v ruce s osobou stejného pohlaví. Pokud máme nějaké otázky, je nejprve vhodné zeptat se, jestli je v pořádku se ptát – ne každý člověk je ochoten odpovídat na otázky týkající se takto citlivého a osobního tématu.

Složitější situace může nastat v případě nebinárního člověka, který preferuje jiná zájmena než on nebo ona. Je samozřejmě pochopitelné, že používat pro někoho třeba zájmeno „oni“ či „ono“ nám nejprve nemusí jít přes pusu a někdy se můžeme splést. V takovém případě se prostě dané osobě omluvíme a opravíme se.

Důležité je zejména ukázat snahu a plést se čím dál méně. Můžeme také plnit úlohu užitečného spojence. LGBTQ+ lidé mají často problém se sami ohradit, protože nechtějí, aby jejich odlišnost byla zdrojem negativních emocí. V takovém případě můžeme velmi pomoci. Pokud třeba slyšíme, jak se teta v dobré víře ptá našeho gay bratra, zda je v jeho vztahu děvče on, nebo jeho přítel, můžeme do rozhovoru vstoupit a tetu upozornit, že taková otázka z podstaty nedává smysl a je dost nevhodné se takto ptát.

Stejně se často můžeme ocitnout v situaci, kdy se nás třeba kolega ptá, jestli se „Karel už definitivně nezbláznil, když chce být žena“. „Karlovi“ by to do očí nikdy neřekl, a proto máme opět jedinečnou příležitost se kolegyně zastat – kolegu opravit, že už to není Karel, ale Lucie, a že vám přijde, že se až tak moc nezměnilo mimo to, že konečně žije svůj život, jak vždy chtěla. V případě trans lidí můžeme elegantně potvrzovat jejich gender. Například pokud přijdeme do kavárny, kde sedí naše tři kamarádky, z nichž jedna je trans žena, normálně bychom prostě řekli „ahoj“. Pokud však řekneme „ahoj, holky“, není to vlastně nic až tak zajímavého, ale své trans kamarádce jsme tím dost dobře možná hodně zlepšili den. Není však potřeba ani žádoucí na tuto skutečnost extra upozorňovat, stačí chytře využívat příležitosti, které se v každodenním životě naskytnou.

Být queer stále není snadné

LGBTQ+ lidé jsou především lidé. Coming out by toho na našem vztahu k danému člověku neměl příliš změnit. Zároveň se ale bohužel stále jedná o diskriminovanou skupinu, která čelí v poslední době čím dál většímu tlaku. Pokud se někdo ve vašem okolí „vyoutoval“ a pozorujete velkou změnu v jeho chování, kdy je náhle apatický, málomluvný a vyhýbá se sociálním interakcím, zkuste jej oslovit a nabídnout mu pomocnou ruku, případně jej přesvědčit k vyhledání odborné pomoci.

Dvojnásob to platí v případě mladistvých. Podle již zmíněné studie Trevor Project 45 % respondentů v posledním roce vážně zvažovalo sebevraždu a 14 % se přímo pokusilo svůj život ukončit. Tyto statistiky jsou tragické a alarmující, ale ukazuje se, že řešením je často velká opora v rodině, přátelích a dalších blízkých lidech. Respondenti, kteří hodnotili své prostředí doma, ve škole a v dalších komunitách jako podporující, reportovali pokus o sebevraždu až o polovinu méně často. Buďme tedy k LGBTQ+ lidem respektující, ohleduplní a laskaví. Může to bez nadsázky zachránit život. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/23