Šťastně až do smrti jen ve dvou? Konsenzuální nemonogamie ukazuje jiné možnosti
Naše společnost je mononormativní. Máme tendenci předpokládat, že vztah tvoří dva lidé, a pokud se v nich objeví někdo třetí, čtvrtý, pátý, máme jasně co do činění s nevěrníky, kteří jsou prostě do větru. Jenže co když existuje třetí alternativa? Může mít člověk víc než jeden romantický nebo sexuální vztah se souhlasem a podporou všech zúčastněných? Seznamte se s konsenzuální nemonogamií.
Nedávno jsem se potkala se Simonou – kamarádkou z vysoké. Nadšeně mi vyprávěla o své přítelkyni, se kterou se před pár dny vrátily z dovolené ve Vietnamu. Z fotek, které mi ukazovala, se na mě usmívala sympatická zrzka. „A s Pavlou jste se rozešly kdy?“ ptám se jí na dlouholetou partnerku, se kterou se ještě nedávno objevovala na Instagramu. „S Pavlou jsem přece pořád,“ zasmála se. „Teď jsme si pořídily psa.“
Okamžitě jsem cítila, že jsem na ni naštvaná. Zahýbat někomu, o kom tvrdím, že je láska mého života, a ještě si s milenkou rajzovat po světě a mít mobil plný společných fotek? To pro mě bylo těžké skousnout. Pak mi ale došlo, že Simona o zrzce nemluví jako o milence, ale jako o přítelkyni. A že budu asi trošku mimo. Holky nejenže o sobě vědí, ale taky se znají. A Pavla byla v té stejné době za Gabrielem v Bruselu. Gabriel je totiž její přítel. Vítejte ve čtyřčlenné polykule.
Snad nikdy v historii jsme ve vztazích neměli tolik možností, příležitostí a svobodné volby jako právě dnes. Jeden partner v daný okamžik, přátelství s benefi ty, f*ck buddies, sex na jednu noc, polyamorie, konsenzuální nemonogamie, swingers, představte si jakékoli vztahové či sexuální uspořádání a máte skoro jistotu, že v něm někdo někde žije. Jenže pokud se tím netají, naráží na předsudky.
Kompromis není dohoda
Naprosto podvědomě žijeme podle norem. Aby společnost fungovala, jinak to ani nejde. Odvracet se od nich přirozeně vede ke konfl iktu. Jakmile opouštíme společenská pravidla, začneme okolí dráždit a bortit jistoty, které považovalo za pevné. Takhle to přece vždycky bylo. Já s tatínkem to tak máme, tak co vymýšlíš? Často přichází nepochopení, odsuzování a tlak na to, abychom se chovali „normálně“. Jenže slovy spisovatele a aktivisty Jonathana Mooneyho „být normální je na hovno“.
I když už ustojíme tlak společnosti a upevníme se v postoji, že do toho, jak a s kým žijeme, našemu okolí nic není, vystrčí hlavu vnitřní démoni. Rozhodnout se, že budu ve vztahu a občas se vyspím i s jinými lidmi, nestačí. A nestačí to ani partnerovi oznámit. Konsenzuální nemonogamie v sobě totiž nese jedno důležité slovo – konsenzuální. Vyžaduje souhlas všech zúčastněných, což v žádném případě není kompromis.
„Kompromis je ústupek. A vztah založený na ústupcích nemá bohužel dlouhého trvání. Pokud pořád ustupuji, dojdu do bodu, kdy už ustupovat nechci, nebo nemám kam. Kvůli tomu můžu začít jednat tzv. zkratově. Začnu házet předměty. Hystericky křičet. Trhat svoje věci. Jedna z mých klientek rozstříhala skoro všechny svoje šaty. To, co ve vztazích chceme a potřebujeme, je dohoda (konsenzus). A k té se nedostaneme bez respektu,“ popisuje úskalí kompromisu ve své knize Vztahy a mýty terapeut Honza Vojtko a dodává: „K dohodě potřebujete otevřenou mysl a schopnost říct popravdě, co se ve vás odehrává. Co opravdu chcete a nechcete, a jak si to představujete. Ne vždy můžete dostat přesně to, co chcete. Přece jenom jste ve vztahu dva a oba nemůžete chtít tytéž věci. Takže ano, někdy je dohoda podpořená ústupkem, ale dohodněte se svobodnou vůlí a neste si důsledky.“
Svobodná vůle je přitom něco, co je ve vztahu velmi snadno manipulovatelné. Pokud vy chcete ve vztahu sexuálně nebo romanticky poznávat jiné lidi, a pro vašeho partnera nebo partnerku je to nepředstavitelné, je i tak možné, že vám na to kývne. Se strachem z toho, že by o vás mohl/a přijít. Je tu ale současně velká hrozba, že zatímco vy si budete bezstarostně a beztrestně užívat, vaši polovičku to bude vnitřně užírat, a vztah stejně skončí, aniž by to kterýkoli z vás chtěl. Ohlídat si hranice vztahu je klíčové, stejně jako upřímnost, která může velmi bolet.
Proč nám jeden nestačí?
Že je monogamie správná a všechno ostatní špatné, nám vnutilo náboženství. Dnes už ale z mnoha psychologických, neurovědních, antropologických i biologických výzkumů víme, že na párovost úplně nastavení nejsme, a že nejsme ani monogamní. Přestože žít v dlouhodobém vztahu jen v páru je samozřejmě možné. Jen to není jediná možnost.
Monogamie je svobodná volba, pro kterou se dobrovolně rozhodujeme. A je to dospělost a vztahovost založená na emoční inteligenci, která nám k takovému rozhodnutí dává odvahu. Protože to, že se s partnerem nebo partnerkou dohodneme na monogamii, ještě neznamená, že se nám přestanou líbit jiní lidé. Náš mozek vytváří nejrůznější typy vazeb, od přátelských přes romantické, citové i erotické k více lidem najednou. Monogamie v tomto případě znamená, že některé z těch vazeb nenaplníme. Že se vědomě rozhodneme nezkusit, jaké by bylo dovolit si erotickou nebo romantickou zkušenost s člověkem, který se nám líbí, protože jiného člověka, který se nám líbí, máme doma. Pokud se pro monogamii nerozhodujeme z vnitřního přesvědčení, ale proto, že se to tak ve společnosti dělá, snadno se dopustíme nevěry. Ovšem nevěra, na rozdíl od konsentuální nemonogamie, špatná je. Protože nevěrou porušujeme dohodu. Paradoxní přitom je, že nám nevěra přijde společensky přijatelnější, než že se někdo domluví na vztahu otevřeném i jiným lidem.
Simona s Pavlou žily pět let v monogamním vztahu. Věrnost pro ně byla jedním z klíčových bodů a nevěra důvodem k okamžitému rozchodu. Obě ale cítily, že jsou přitahovány k jiným lidem. Pavla, jako bisexuálka, i k mužům. Když debatu o možnostech pustit si do vztahu další partnery otevřely, poměrně rychle se shodly, že jsou jisté potřeby, které si vzájemně naplnit nedokážou. Domluvily se tedy na sexuálně otevřeném vztahu, ve kterém bylo povolené mít bezpečný sex i s jinými partnery. Nechtěly si ale o těchto zkušenostech povídat, ani je rozebírat. Jen byly ochotné vzájemně respektovat, že jsou určité dny, které obě, nebo jenom jedna, tráví jinde. Zamilovanost přitom byla věc, kvůli které měl být milenecký vztah okamžitě ukončen. Ale pak přišla láska.
Když se Pavla seznámila s Gabrielem, který byl v Česku na služební cestě, myslela si, že si užije románek a podle pravidel vztahu po jeho odletu vše skončí. Jenomže něco seplo a Pavla zjistila, že se jí s Gabrielem navěky loučit nechce. Ale že se také rozhodně nechce rozcházet se Simonou, protože je to její životní partnerka a jejich vztah je pro ni nejdůležitější. Co s tím? Udělat z otevřeného vztahu polyamorní chvíli trvalo a vyžadovalo to mnoho debat o přesvědčení obou žen. Fyzická svoboda je totiž něco jiného než svoboda myšlenková, a aby mohla fungovat, vyžaduje absolutní důvěru v to, že ten druhý ví, co má doma. Pokud ve vás hlodají pochybnosti, zda jste dost dobří a zda nejste snadno nahraditelní, stane se z polyamorního vztahu utrpení, ve kterém se budete neustále strachovat, kdy už to přijde.
Vztahy jsou vždy otázkou dohody
Příběh mé kamarádky ale rozhodně není vzorovým modelem konsenzuálně nemonogamního vztahu. Jednoduše proto, že každý vztah je unikátní a je úplně jedno, kolik lidí je v něm zainteresovaných. Nemonogamní vztahy mají mnoho forem. Můžeme být ve vztahu, kdy se občas vyspíme s někým jiným, ale neříkat si to. Nebo si to naopak říkat, třeba proto, že je to rajcovní. Můžeme si dovolit flirtovat s jinými, ale zakázat si sex nebo paralelní vztah. Nebo si povolíme paralelní vztah s tím, že o něm nechceme nic vědět. Případně si dovolíme paralelní vztahy, vzájemně se seznámíme a třeba se i sestěhujeme. Že někomu skvěle funguje něco, co ho naplňuje, ještě automaticky neznamená, že to bude fungovat nám.
Jak mohou fungovat polyamorní vztahy
Možná je pro vás představa, že jste exkluzivní pro více než jednoho člověka naprosto absurdní. A je to tak v pořádku. Pro jaký typ vztahu se rozhodnete, totiž záleží jen na vaší dohodě s partnerem nebo partnerkou. Pokud ale cítíte, že monogamie pro vás není to pravé, zkuste se o tom se svým protějškem pobavit. Hledejte řešení, na které budete připraveni oba. Nikdy ale nechoďte dál, dokud nebudete mít prostor a čas se k vašemu momentálnímu vztahu vyjádřit a vytvořit společnou dohodu. Ať už to máte jakkoli, mějte mysl otevřenou a neomezujte se představou, že jedna forma vztahu je a priori lepší než ta druhá. Je totiž možná lepší pro vás, ale někdo jiný to může mít úplně jinak.
