Sexuální výchovu potřebují i dospělí, říká burleskní performerka Zorya Blue
Politika, true crime, kryptoměny, zábava, seberozvoj – není téma, na které by neexistovalo několik desítek podcastů. Znáte ale podcast s provokativním názvem už budu!? Moderátorka a burleskní performerka Zorya Blue si do něj zve hosty a hostky, kteří se nebojí mluvit o své práci, touhách nebo intimním životě. Proč byste se měli zaposlouchat do vyprávění gynekoložky, profesionální dominy nebo pedofila?
Proč ses rozhodla dělat podcast zrovna o sexu a intimitě? Chyběl v českém prostředí?
Už během covidu jsem podobný typ podcastu točila v rodném Polsku, protože jsem měla pocit, že to tam nikdo pořádně nedělá. I na základě toho mě potom oslovili z Blesku. Chtěli rozjíždět nějaké nové podcastové projekty, pořad s kriminální tematikou už měli, takže logicky přišel na řadu sex.
Takže jsi vlastně zaplnila díru na podcastovém trhu?
V poslední době se už podcasty zaměřené na sex a intimitu objevují. Ale dlouho byl v Čechách jen pořad Vyhonit ďábla, a ten se obrací spíš na jinou cílovou skupinu, než na jakou cílím já. Snažím se oslovovat lidi po třicítce, kteří už za sebou nějaké zkušenosti mají, ale třeba chtějí vyzkoušet něco jiného, experimentovat, nebo se klidně i něco nového dozvědět. To, že někdo prostřednictvím podcastu sdílí svoji zkušenost, nemusí být zajímavé jen ve smyslu, že by si to posluchači nutně museli zkusit taky. Občas je to prostě jen zábava, ve které funguje zvědavost, a pořád je to jistá kontroverze. Obecně sexuální výchova u nás chybí, a to i dospělým.
Není v dnešní době společnost spíš „přesexualizovaná“? Od porna nás dělí v podstatě jedno kliknutí, sexuálně laděné fotky můžeme běžně vidět na Twitteru, fenomén Only Fans se skloňuje snad ve všech pádech. Potřebujeme ještě sexuálně vychovávat?
Překvapivě ano. Sex, který je všude kolem nás, je v podstatě vždy stejný. Neustále máme tendence sexualizovat ženské tělo. Pořád ještě se objevují reklamy, na kterých zadek prodává pneumatiky. Ale že bychom se otevřeně bavili o konkrétních sexuálních tématech, to se moc často nestává. Důkazem je, že jeden z našich nejpopulárnějších podcastových dílů je ten, ve kterém boříme mýty o panenské bláně. To je přitom téma ze sexuální výchovy, ale i tak spoustu lidí zajímalo, protože se o něm zkrátka nikde nemluví.
Na jednu stranu řešíte s gynekoložkou mýty panující o panenské bláně, nebo s psycholožkou, jak mluvit o sexu s dětmi, na druhé straně jsem slyšela i díly, ve kterých popisuje svoje pracovní zkušenosti profesionální domina nebo žena, která dělala společnici. Podle čeho si tedy vybíráš témata?
Mám složku, kam si píšu různé nápady a pravda je, že v průběhu natáčení mě jich napadá čím dál tím víc. Snažím se je střídat. Nechci si zvát jen experty na danou oblast, ale hlavně lidi, kteří s tématy mají osobní zkušenosti, kteří je žijí. Problém tak není vymyslet téma, ale najít hosta ochotného o něm mluvit. Gynekoložka i psycholožka se shání samy, ale přesvědčit hosta, aby mluvil například o fistingu na kameru, a ještě pro velké médium, to je náročné.
Je téma, ke kterému se ti zatím hosta sehnat nepodařilo?
Sex seniorů. To je něco, co bych opravdu ráda zpracovala. Protože o tom, že lidé 60+ mají sexuální život, se vůbec nemluví. Tak by mě zajímalo, jak to s věkem funguje a jestli se vůbec něco mění.
Tvými hosty jsou většinou ženy. Proč? Je to náhoda?
Myslím, že ženy jsou v tématech sexu a intimity otevřenější. Když mám mezi hosty muže, je fakt, že se většinou jedná o gaye. Nevím, čím to je. Možná se heterosexuální muži víc stydí.
Máš, co se témat týče, nějaké hranice? Je něco, o čem bys mluvit nechtěla nebo nemohla?
Pokud je to legální a konsenzuální, nemám problém se bavit o čemkoli. Nic nesoudím a s ničím nemám problém. Když mi někdo řekne, že ho vzrušují nafukovací balonky, nebo naopak že si nechává rád strkat ruku do zadku až po loket, tak dobře. Já osobně bych to asi zkusit nechtěla, ale nemyslím si, že by takový člověk byl divný, nebo snad dokonce úchylný.
Takže se nebojíš ani kontroverzních témat?
Vůbec ne. Nedávno jsme vydali díl, který jsme natáčeli s pedofilem. To je velmi těžké téma, o kterém panuje spousta předsudků. Chtěla jsem zbořit tabu. Ukázat, že většina lidí, například kněžích, kteří zneužívají děti, pedofilové nejsou. A ukázat, co je pedofilie ve skutečnosti. Že je to vlastně smutné, protože celý život prožiješ s tím, že nedojdeš naplnění a nebudeš mít partnera, kterého miluješ, protože to zkrátka není možné.
Jak na tvůj podcast reagují posluchači? Píšou ti třeba, že jim v něčem pomohl?
Občas ano. Hodně ohlasů jsem měla na díl o crossdressingu. Díky tomu, že zpracováváme osobní příběhy, se lidé, kteří prožívají to stejné, necítí divně. V tom je podle mě síla osobních příběhů. Spousta lidí to má v sexu hozené někam jinam. Je jich víc, než si často myslíme. Většina z nás to nechce dělat jen na misionáře a potmě.
Podobný typ podcastu jsi předtím dělala v Polsku. Dokážeš říct, jak se v otázce sexuality liší Poláci a Češi? Panuje představa, že vzhledem k silné tradici katolické církve jsou Poláci konzervativnější, je to ale pravda?
Je to stereotyp, který určitě pravdivý není. V Polsku je rasistů a sexistů úplně stejně jako v Čechách. Jediný rozdíl je v tom, že polská duše má možná nějakou větší potřebu to zdůrazňovat navenek. Takže zatímco v Čechách se budou někde na vesnici někomu posmívat, že je „teplej“, v Polsku by mu za to možná dali přes hubu. Příšerné je obojí. V názorech na sex jsou na tom oba národy dost podobně.
Také máš školu burlesky. I oní panují ve společnosti mýty a předsudky?
O tom bych mohla mluvit dlouhé hodiny. Hlavním mýtem asi je, že na burlesku chodí hlavně muži. Je to přesně naopak. Mužů chodí menšina, a když, tak většinou přijdou s partnerkami. Burleska má jinou cílovku než striptýz z gogo klubu. Je umělečtější. Základem je bohatý kostým a nejde v ní jen o to se svléknout, ale o umění, jak správně na to. Rukavici si v zimě umíme sundat všichni, ale málokdo ví, jak to udělat, aby to vypadalo sexy. Burleska se nedělá proto, aby byl muž vzrušený. Chodí na ni spíše ženy, protože se chtějí koukat na něco hezkého. Vidí energii, performance, charisma tanečnic. V mnoha ohledech je to velmi body positive disciplína. Mezi tanečnicemi najdete ženy mnoha tvarů a velikostí a všechny jsou sexy.
Co se učí ve škole burlesky?
Většina žen, které jdou na kurz, nechtějí být performerkami. Naučí se vnímat vlastní tělo, naučí se s ním pracovat a cítit se v něm dobře tak, jak vypadá teď, ne jak by mohlo vypadat o deset kilo lehčí. Základy choreografií jim sice vysvětluji, ale nikomu neříkám, že by měl mít nohu o pět centimetrů vlevo nebo vpravo. Naopak hodně zdůrazňuji, jak je důležité posilovat vlastní sebevědomí, cítit se dobře ve vlastním těle, cítit se žensky, ať už to znamená cokoli. A často po skončení lekce slyším, že z ní účastnice odcházejí sebevědomější, víc sexy, spokojenější. To je pro mě nejvíc. Společnost má strašné nároky na ženské tělo. Každá žena, která ke mně do kurzu přijde, má nějaký mindrák. Věřím tomu, že když se ženy budou cítit dobře ve svém těle a dokážou se uzdravit v nemocné společnosti, tak zvládnou mnohem víc i v jiných oblastech svého života.
