První lásky: Proč si je tak pamatujeme a co o nás říkají

Na první lásku se zpravidla nezapomíná

Na první lásku se zpravidla nezapomíná Zdroj: Coline Haslé on Unsplash

Ať na svou první lásku vzpomínáte s nostalgickým úsměvem, nebo spíš jako na nezhojenou ránu, jistě si ji pamatujete. První lásky jsou pro nás ale víc než vzpomínkou. Vytvářejí vzorec, který ovlivňuje celý náš pozdější vztahový život.

Potkali jsme se v Paříži v budově staroslavné Sorbonny na recepci pro zahraniční stipendisty. Chtěla jsem si připadat co nejvíc francouzsky, takže jsem si u baru objednala pastis. Trochu mě zaskočilo, že chutná jako ústní voda, ale statečně jsem předstírala, že si to užívám. On nic nepředstíral a klidně popíjel kolu. Přijel sem studovat astrofyziku. Vypadal jinak, než jsem si do té doby představovala studenty matfyzu. Neměl tlusté brýle, uhry a kostkovanou košili zapnutou ke krku. Vypadal natolik jinak, že mi to vyrazilo dech.

Poslechněte si článek v audioverzi:

Následujících pár týdnů si moc nepamatuju. Jediné, co mi utkvělo v hlavě, jsou cesty vlakem z nádraží Montparnasse do jeho podnájmu v příměstské čtvrti Meudon. A spací patro v jeho garsonce v přístěnku rodinného domku.

Jenže moje stipendium záhy skončilo, musela jsem se vrátit do Prahy, zatímco on zůstával v Paříži do konce školního roku. Vyměnili jsme si desítky dopisů (a tím myslím skutečné papírové dopisy, e-mail jsem v té době ještě neměla). Ale když jsme se v červnu znovu potkali, všechno už bylo jinak. Patnáct let poté, jednou večer, když jsem unavená bezcílně brouzdala po internetu, mě napadlo zadat do vyhledavače jeho jméno. Bylo tam. A taky e-mail, odkazující na pracoviště v Akademii věd. Nalila jsem si skleničku vína (no dobře, víc skleniček) a napsala jsem mu.

Sešli jsme se na obědě v samoobslužném vegetariánském bistru, kde se jídlo nosí ke kase na umělohmotných tácech. Přesto jsem měla pocit čehosi zakázaného. Jako bych už jenom tím, že tu sedím, zrazovala svého manžela a dvě malé děti. Šlo jen o přátelské popovídání po letech. Ale i tak mě to setkání rozhodilo na několik měsíců. Ačkoli jsem dobře věděla, že nemůžu pár schůzek ve studentském podnájmu porovnávat se svým současným životem, často jsem se přistihla, že přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby… Jako by se mi ty podzimní týdny v Paříži před mnoha lety vryly do mozku.

První dávka drogy jménem láska

Neurovědci vysvětlují, že právě tohle první lásky skutečně dělají: vrývají se nám do mozku. První silná emocionální zkušenost přichází obvykle ve věku, kdy mozek ještě dozrává, a hormonální bouře, kterou s sebou přináší, v něm zanechává nesmazatelnou stopu. „Romantická láska je v podstatě motivační systém, který můžeme přirovnat k drogové závislosti. A první láska je jako první dávka,“ říká americká antropoložka Helen Fisher. Hormonální otisk v senzorických částech mozku se navždy stává součástí naší identity a způsobuje, že své pozdější partnery nevědomky porovnáváme s tím, koho jsme potkali ve formativních letech života.

Ve věku mezi patnácti a šestadvaceti je navíc naše paměť na vrcholu. Mnoho věcí zažíváme poprvé, nejen v lásce a sexu: poprvé se stěhujeme od rodičů, poprvé sami cestujeme, poprvé experimentujeme s alkoholem či jinými látkami, děláme první kroky ve světě dospělých. A všechna tato poprvé se nám do paměti vpisují ostřejšími konturami a v zářivějších barvách než pozdější zážitky.

Když byl Velký Gatsby ještě malý

„Hned, jak letos začaly taneční, rozešel jsem se s Alidou. Líbí se mi dvě nové holky, Margaret Armstrongová a Marie Herseyová. Ještě jsem se nerozhodl, která víc. Ta 2. je hezčí, ale ta 1. líp mluví,“ zapsal si do deníku patnáctiletý Francis Scott Fitzgerald na začátku roku 1911. Koncem února měl jasno: „Jsem blázen do Margaret Armstrongové už od té oslavy u Boba. Není hezká, ale myslím, že je velmi přitažlivá. Moc dobře tančí a hrozně zajímavě mluví.“ Jejich vztah měl ale poněkud komplikovaný vývoj. „Jim a já jsme šli ven s Elizabeth Deanovou a Margaret Armstrongovou. Margaret a Jim šli vepředu. To mě naštvalo, protože šli skoro o celý blok před námi. Pak mi Elizabeth řekla, že Margaret jí ve škole poslala papírek: ,Vím, že jsem hrozná, ale Jim se mi líbí stejně jako Scott.’ Takže jsem žárlil na Jima jako na nikoho předtím. Řekl jsem, že to se ještě uvidí. Došli jsme do kavárny. Elizabeth se Margaret zeptala, který z nás se jí líbí víc. Margaret řekla, že já. Takže celou cestu domů jsem byl v sedmém nebi.“

Téhož roku o letních prázdninách se ale v jeho deníku zjevuje nová dívka jménem Violet Stocktonová: „Violet je neteř paní Finchové a přijela na léto do Saint Paul. Je velmi hezká, má tmavě hnědé vlasy a velké oči. Mluví s jižanským přízvukem a nevyslovuje ,r’. Je o rok starší než já a líbí se starším klukům, ale mně taky.“

Právě jižanská kráska Violet se stala předobrazem mnoha Fitzgeraldových hrdinek slavných povídek a románů a také prototypem jeho osudové ženy. Tuto roli měla o několik let později sehrát další Jižanka, Zelda Sayreová, kterou potkal během vojenské služby v Alabamě.

Psychologové potvrzují, že první lásky vytvářejí jakousi šablonu, podle níž přistupujeme i k pozdějším milostným vztahům. „První silné milostné zážitky mohou v naší mysli zanechat vzorec, který se při pozdějších vztazích znovu aktivuje,“ říká Susan Andersen, psycholožka z Newyorské univerzity. „Stávají se měřítkem našich budoucích lásek, protože neurochemie, kterou si s nimi spojujeme, se může kdykoli oživit.“

Básnířka a její múza

Ale i nešťastná a nenaplněná první láska může mít na náš život hluboký vliv. Americká básnířka Emily Dickinsonová krátce před svými dvacátými narozeninami propadla vášni ke studentce matematiky Susan Gilbertové, která přijela do jejího rodného Amherstu na návštěvu k sestře. Chodily spolu na dlouhé procházky do lesa, navzájem si předčítaly básně, sdílely své vidění světa. „My dvě jsme jediné básnířky,“ napsala jí Emily v jednom z mnoha dopisů, „všichni ostatní jsou próza.“

Následující školní rok nastoupila Susan jako učitelka matematiky v Baltimoru, a když Emily netrpělivě očekávala její návrat, psala jí: „Proč mi, Susie, připadá, jako by se brzy měl domů vrátit postrádaný milenec, a mé srdce má tak napilno, aby se na něj přichystalo.“

Neurochemie prvních lásek

Neurochemie prvních lásek

Když prožíváme první lásku, v našem mozku se rozpoutá doslova hormonální bouře. Které hormony při ní přicházejí ke slovu?


  • Oxytocin – zvaný také „hormon lásky“. Navozuje pocit intimity a posiluje emocionální pouta.
  • Dopamin – aktivuje v mozku centrum odměn. Právě on je zodpovědný za návykovost lásky. Hladinu dopaminu podobně zvyšují také stimulační drogy, například kokain. Díky dopaminu máme ve stavu akutní zamilovanosti pocit, že pro svou lásku jsme schopni čehokoli.
  • Noradrenalin – hormon podobný dopaminu. V počátečních stadiích zamilovanosti vyvolává pocit euforie a zvýšenou hladinu energie.
  • Kortizol – stresový hormon, jehož hladina při sexu klesá, což navozuje pocit uvolněnosti. To mimo jiné způsobuje, že se můžeme zamilovat do partnera při náhodném sexu bez citových pout.
  • Serotonin – také jeho hladina v raných stadiích zamilovanosti klesá, podobně, jako bychom trpěli obsesivně-kompulzivní poruchou. To vede k pocitům stresu a úzkosti v nepřítomnosti partnera.

V polovině devatenáctého století taková láska neměla mnoho naděje, i kdyby byla opětovaná, což nebyl tento případ. Trvalo asi rok, než Emily pochopila, že Susan k ní cítí pouze přátelství. Přítelkyně se nakonec provdala za Emilyna bratra Austina Dickinsona. Po celý život nicméně zůstala Emily nablízku, byla její důvěrnicí, múzou a první čtenářkou jejích básní. V trávníku, který dělil jejich sousedící domy v Amherstu, byla brzy vyšlapaná úzká cestička. Susan ožila v mnoha Emilyných milostných básních. Teprve později, když autorka začala uvažovat o jejich publikování, převedla v některých případech zájmena do mužského rodu, aby vyhověla dobovým standardům.

Jak ukazuje příběh Emily Dickinsonové, první láska nás učí také zranitelnosti. Poprvé dáváme své city i sebe samé naplno všanc někomu jinému bez záruky, že je bude opětovat. „To, jak nás naše první láska vidí, ovlivňuje, jak vidíme sami sebe, protože tomu věříme,“ říká terapeutka Helen Wyatt. „První láska tak hluboce zasahuje naši sebehodnotu. Pokud zmíní nějaký náš domnělý nedostatek, může zasít semínko celoživotní nejistoty a pocitů méněcennosti.“

Cesta, kterou jsme se nevydali

Začátkem letošního roku zemřel P., kluk, se kterým jsem chodila, než jsem potkala svého pozdějšího manžela. Dávno jsme nebyli v kontaktu, netušila jsem, že onemocněl. Když jsem se o jeho smrti dozvěděla z Facebooku, zasáhlo mě to jako připomínka mého vlastního stárnutí: jak mohl zemřít někdo, kdo byl kdysi součástí mého života, koho – i když byl o něco starší – jsem pokládala za svého vrstevníka?

Na pohřbu v evangelickém kostele jsem ho ze slov faráře nepoznávala. Mluvil o něm jako o otci tří malých dětí, o člověku, který na sklonku života přijal víru, který – snad – odcházel smířený. Já jsem ho znala jinak. Jako bohéma, který klidně zmizel na celou noc, aniž o sobě dal vědět, jako člověka, který mi otevřel neznámé hudební světy, jako hravé dítě, vedle kterého jsem si kolikrát připadala jako jeho přísná vychovatelka. Měl všechny ty úžasné, v každodenním životě někdy nesnesitelné, vlastnosti, kvůli nimž jsem ho nakonec opustila.

Jak farář mluvil, postupně se mi vybavovaly vzpomínky a začaly mi proudem téct slzy. Připadala jsem si až nepatřičně, vždyť několik řad přede mnou seděla jeho mladá manželka, která na rozdíl ode mě skutečně ztratila muže svého života a otce svých dětí, ale nedalo se to zastavit. Plakala jsem nad naším mládím, nad nenaplněnými možnostmi, nad cestou, kterou jsem se nevydala a která mohla být úplně jiná než ta, po které jsem nakonec šla. I proto nás první lásky zasahují tak silně. Protože skončily. V jistou chvíli jsme se ocitli na rozcestí a vydali se jiným směrem. A když se k nim ve vzpomínkách vracíme, možná nikdy si nepřestaneme klást otázku, jaké by to bylo, kdybychom tehdy zvolili tu druhou cestu.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 5/23