Nejvíc lžeme sami sobě. Sebeklam je nutný k přežití, někdy jde ale o neschopnost sebereflexe
Říká se, že před sebou neutečeme. Je to jeden z největších omylů. Ze všech lidí na světě totiž pravděpodobně nejvíc lžeme sami sobě. Otázka je proč.
Brutální upřímnost je vysilující, nepřináší nám nic dobrého, je zdrojem mnoha frustrací a je neudržitelná. Pokud budeme systematicky analyzovat všechny naše kroky, nebo jen pouhé myšlenky, dozajista si tím způsobíme nemalé psychické utrpení. Ve skutečnosti je mnohem zdravější a pro naše fungování ve světě i užitečnější vidět aspekty sebe a svého života jako o fous lepší, než ve skutečnosti jsou. Jenže když životní optimismus, nadhled a zdravá sebedůvěra překročí meze, nakonec převezeme sami sebe. Kdo z toho pak vlastně může vyjít jako vítěz?
Stejně to stálo za prd aneb kyselé hrozny
Sebeklam hraje důležitou roli v tom, jak vnímáme svět kolem nás a jak se v něm projevujeme. A také nás často chrání od zklamání. Vybavíte si ještě Ezopovu bajku o lišce a hroznech? O tom, jak moc je chtěla ochutnat, ale protože rostly vysoko, ať dělala, co dělala, ať se zoufale snažila vymyslet způsob, jak se k hroznům dostat, nakonec musela se staženým ocasem odejít? Útěšným sebeklamem v případě lišky bylo přesvědčit samu sebe, že hrozny byly beztak kyselé a že i kdyby na ně dosáhla, stejně by si nepochutnala.
Zlehčování něčeho, čeho nemůžeme dosáhnout, je jednou z nejužitečnějších forem sebeklamu, jakých se můžeme dopouštět. Chrání nás totiž před nekonečnou frustrací z nenaplněných tužeb. To je důvod, proč si při pohledu na kolegovo nové auto řekneme, že beztak hodně žere, takže nám nevadí, že nás nepovýšili a nezvedli nám plat, abychom na podobné měli, protože bychom stejně neměli skoro žádný volný čas. A i když tušíme, že realita je někde trošku jinde, nakonec dokážeme sami sebe přesvědčit.
Ostatně svět nablýskaných sociálních sítí, nekonečných filtrů, digitálních úprav fotografií a v neposlední řadě také AI generovaných obrázků nám v tom jde naproti. Když nemůžeme stoprocentně věřit tomu, co vidíme, proč bychom neměli plně uvěřit tomu, co si myslíme?
Když se ze štítu stane meč
Je jasné, že lžeme sami sobě, abychom se necítili mizerně. Chráníme vlastní předobrazy z prostého důvodu – každý z nás chce přirozeně věřit tomu, že je dobrým člověkem. Sebeklam nám umožňuje jednat nemorálně a přitom si zachovat čisté svědomí, protože sami sebe dokážeme přesvědčit o tom, že naše důvody k takovému chování byly nejen ospravedlnitelné, ale dokonce logické a správné. A navíc, pokud začneme věřit svým vlastním lžím, je mnohem snazší přimět ostatní, aby jim také věřili.
Takže lžeme sami sobě – o svých schopnostech, produktivitě, disciplíně, zvycích, činech, záměrech. Samozřejmě že jsme organizovaní, pracovití, věrní a zodpovědní. Málokdo je schopný si připustit, že na schůzky chodí neustále pozdě, že se v práci nepředře, že neudrží přirození v kalhotách, kdykoli se naskytne příležitost. A ještě mnohem méně z nás je ochotných to přiznat před ostatními. Za naši nevěru tak zpravidla nemůžeme my, ale opilost nebo prostě nespokojenost ve vztahu (o které jsme do té doby pochopitelně neměli ani tušení).
Na tom, že se v práci nepřetrhneme, nese vinu otravný šéf a pozdní příchody jsou jednoduše způsobené tím, že když se do něčeho kreativně zabereme, zapomeneme na čas. Není to naše vina, my jsme dobří lidé. Podle hesla „fake it, till you make it“ (když něco dostatečně dlouho předstíráte, dosáhnete toho) o tom s kamennou tváří přesvědčujeme sebe i ostatní. A pravda se hledá jen obtížně, nikdo z nás totiž není schopen s jistotou říct, v čem a jak moc si vlastně lžeme.
Pravdu si za peníze nekoupíš
Zkoumat míru sebeklamu je podobné jako hledat jehlu v kupce sena. Je to mravenčí práce s nejistými výsledky, do které navíc leckdy opět vstoupí sebeklam. V touze za objevnou studií totiž můžeme sami sebe snadno přesvědčit, že naše vstupní data jsou mnohem přesnější a mají mnohem větší výpovědní hodnotu, než jaká je realita.
Částečné světlo do teorie sebeklamu přinesla v roce 2011 studie doktorky Zoë Chance z americké Yale University. Ta ukázala, že řada lidí nevědomě využívá sebeklam k posílení svého ega. Výzkum probíhal na dvou skupinách účastníků, z nichž obě měly vypracovat IQ test. Jedna k němu ale dostala kontrolní list, na kterém byly vyznačeny správné odpovědi. Jak byste asi očekávali, skupina, která měla k dispozici správné odpovědi, si vedla lépe než skupina, která klíč k dispozici neměla.
Paradoxní ovšem je, že první skupina si téměř vůbec neuvědomovala, že za její dobré výsledky může právě fakt, že si správnost odpovědí mohla překontrolovat. Na otázku, jak myslí, že si povedou v následujícím testu, který obsahoval stejné množství otázek, ovšem tentokrát už bez klíče, členové této skupiny bláhově reagovali, že i bez pomocné ruky zvládnou test vyplnit stejně dobře.
Dalo by se předpokládat, že pokud o nic nejde, není důvod, proč by si lidé neměli věřit. Právě proto doktorka Chance provedla celý experiment ještě jednou, ale tentokrát všem účastníkům slíbila finanční odměnu v případě, když co nejpřesněji odhadnou svůj výsledek, a naopak finanční postih v momentě, kdy dopadnou výrazně hůř, než si mysleli.
Ani finanční aspekt ale nedokázal srazit nafouknuté sebevědomí účastníků, kteří měli během prvního testu k dispozici správné odpovědi. Stále si mysleli, že jsou chytřejší než druhá skupina, a to i s vědomím, že mohou přijít o peníze. Studie doktorky Zoë Chance tak jasně ukazuje, že naše přesvědčení jsou hluboce zakořeněná, opravdová a jsme jen velmi neochotní je měnit.
MORÁLKU (VĚDOMĚ) NEPRODÁŠ
Odměna ovšem hraje naopak velkou roli v momentě, kdy před rozhodnutím teprve stojíme. Ukazuje to studie Uriho Gneezyho, profesora ekonomie na Kalifornské univerzitě v San Diegu, který se v ní věnoval sebeklamu jako nástroji, jenž nám může pomoct ospravedlnit potenciální střet zájmů.
V tomto experimentu profesor Gneezy požádal účastníky, aby se vžili do role fi nančních poradců. Dostali ke zvážení dva různé produkty, přičemž oba nesly rizika i výnosy. U jednoho z produktů ale obdrželi informaci, že pokud se pro něj klient rozhodne, oni jako finanční poradci obdrží provizi. Zatímco první skupina poradců byla o provizi informována na začátku, druhá až poté, co měla možnost si detailně prostudovat obě nabídky. I když se obě skupiny podle svého přesvědčení snažily vybírat pro klienta to nejlepší, první skupina poradců se mnohem výrazněji přikláněla k nabídce, která byla výhodná i pro ně.
Druhá skupina se pak potenciální provizí téměř nenechala ovlivnit a zůstala věrná rozhodnutím. Gneezyho závěr z tohoto experimetu je, že sebeklam první skupiny byl nevědomý, že poradci byli stále přesvědčení, že jednají v zájmu klienta. U druhé skupiny by ovšem získání provize vyžadovalo kompletní změnu myšlení, kterou by bylo náročné ospravedlnit. A tak její členové nebyli jednoduše ochotni prodat své etické cítění a morálku.
Toxická pozitivita není řešením
Základním motivem, který nás žene k sebeklamu, je jednoznačně touha po společenském postavení. V případě, že se cítíme ostatními ohroženi, pravděpodobně budeme své schopnosti vnímat jako lepší, než jsou. Čím vyšší sázky a rizika, tím větší lži jsme ochotni si namluvit. Jsme schopni totálně popřít sami sebe, pokud díky tomu budeme v očích ostatních vypadat jako lepší lidé. Z dovolené, na které nám celou dobu prší, budeme na sociální sítě dávat fotografie z gurmánských restaurací. Stres z práce a binec v domácnosti schováme za příspěvek o přečtených knihách. Lakovat svět narůžovo je naší přirozeností, protože jsme se evolučně naučili, že sebeklam se vyplácí.
Jak se z něj ale vymotat? Jedním z dobrých způsobů, jak rozbít svoje skleněné štíty, je uvažovat o opaku našich přesvědčení. Zpochybňovat vlastní závěry tak, jako bychom to dělali v případě, kdy by nám je vnucoval někdo cizí. Snažte se tedy najít všechny důvody, proč může být vaše přesvědčení nesprávné, pokládejte si protiargumenty a upřímně na ně hledejte odpovědi. Ukazuje se, že nás takové chování vede k tomu, abychom o situaci přemýšleli analytičtěji, což je mnohem účinnější než přemýšlet racionálně. Racionální myšlení je totiž možné jen tehdy, pokud si nalijeme čistého vína a přijmeme své nedostatky. A pamatujme, pocit, že sami před sebou neutečeme, a tudíž vůči sobě nemůžeme být neupřímní, je zřejmě ta největší lež, které věříme.
